Hledající přicházejí a odcházejí
Jiří Vacek
Naše společenství není formální, ale volné, neorganizované. Co nás spojuje, není organizace, ale společné meditace, což je hlavně átmavičára.
K našim meditačním setkáním se proto může zcela svobodně a nezávazně připojit každý. Neexistuje jakákoliv vstupní formalita, ale ani výstupní. Každý může přijít i odejít jak chce a také se tak děje.
Někteří hledající s námi kráčí naší stezkou celé roky a pak opět odejdou. Vše se velkou většinou děje v naprostém klidu. To není vůbec nic zvláštního. Dělo se tak vždy a všude a děje se tak stále i dnes. Stačí pozorně číst bibli a uvědomíme si, jak byl opouštěn Mojžíš i Ježíš. Někomu se vyčerpá dobrá karma a pro nedostatek touhy po poznání se vrátí do světa. Jiní naleznou zalíbení v jiné cestě.
Zjistil jsem, že jsou dva hlavní typy hledajících. Prvým jsou „komety“. Přijdou, zazáří, vykazují velký zájem a nadšení a pak jako kometa zhasnou a nejsou víc vidět.
Ti praví jsou většinou jako stálice. Nejsou moc nápadní, ale o to jsou vytrvalejší. Klidně pravidelně usilují den za dnem a postupně se prohlubují až nalézají Sebe. Často až po letech. Takoví jsou nejlepší. Někdy se i z komety stane stálice, ale poměrně zřídka.
Většina rozchodů probíhá v naprostém klidu a bez výstřelků. Pouze silná ega, ve kterých se síly zla bouří proti světlu, využívají rozchod k tomu, že si s mistrem vyřizují své účty, protože je náležitě neocenil. Není jich mnoho a pokud se jimi zabývám, jediným důvodem je, abych ukázal v čem pochybili a jak se toho vyvarovat. Naopak mnoho těch, kteří odešli, zachovávají si vůči nám přátelský postoj a dokonce oceňují, co v průběhu duchovní spolupráce s námi získali. Vyjádření Luboše Vydry, které jsem již zveřejnil, patří do této skupiny. Ta je mnohem větší než ti namyšlení kritici.
Jsou mezi nimi mnozí například i Maťo Námešný. Meditoval s námi několik roků. Nakonec jej víc upoutala stezka Dzogčhenu a její představitel Norbu Rinpočhe. Maťo ovšem „neutekl“ daleko, protože i tato stezka míří k poznání vědomí jako naší podstaty. Cíl obou stezek je stejný.
Jak Maťo na nás vzpomíná se dočteme na jeho blogu. Jeho stránku mně přinesli přátelé. Z popisu jeho duchovního osobního vývoje cituji: „Až okolo roku 1996 som sa stretol s J. Vackom, ktorý mi dal fantastické základy, či už intelektuálne, ale aj meditačné, hoci on sám sa radí k nasledovníkom Ramana Mahárišiho. Aktívne obdobie s ním je pre mňa neoceniteľné". Konec výňatku.
Stejně je tomu s většinou těch, kteří odešli. Nejsou zatracováni ani odsuzováni, ale uznáváme jejich právo volby a náš vztah k nim zůstává přátelský. Nemyslíme v kategoriích zisků a ztrát ani nepočítáme stoupence. Na ničem takovém nejsme závislí. Z upřímných a úspěšných hledajících samozřejmě radost máme a také si jich jako přátel na cestě vážíme.
Proč o tom píši? Protože pár ješitů, jejichž ego neuneslo rozchod s námi jako svou pomstu, která jim měla pomoci zahojit poraněnou duchovní pýchu, rozpoutali proti nám nepřátelskou kampaň. Jejich význam je záměrně zveličený. Čím jsou bezvýznamnější, tím jsou hlučnější.
Opět o tom píši pouze pro poučení. Přes 60 let v duchovním životě mě přesvědčilo, že někteří duchoborci jsou doslova všeho schopni. Hanit ty, co jim nezištně pomáhali nebo obhajovat vznešené ideály komunistů, kteří nás pronásledovali a zavírali a mnohého dalšího.