Filosofie zla
Jiří Vacek
Pokud vezmeme pojem filosofie doslova jako lásku k moudrosti, pak zlo žádnou filosofii nemá, protože moudrost nejen nemiluje, ale popírá. Názorem zla je, že co je dobré pro mne, i když tím ubližuji druhým, je dobré a nikoliv zlé. Zlo nevěří na dobro ani na kosmickou spravedlnost, ale je přesvědčeno o tom, že je oprávněným prostředkem k získání vlastního, hmotného prospěchu, a že přináší dobro. V tom spočívá jeho zásadní omyl. Zlo škodí všem a na prvém místě tomu, kdo je přijal za své. Nejen přináší ve svých důsledcích zlo, ale roztáčí kola karmy do stále horších a horších následků. Zlo vždy plodí jen zlo, což není jen utrpení, ale, což je mnohem horší, zastření rozumu. Zaslepuje jeho schopnost rozlišovat dobré a zlé do té míry, že vidí vše zvráceně neboli obráceně. Zlo jako dobro, dobro jako zlo. Proto nás bible varuje. „Zvrácenému, to jest zlému člověku, jsem zvráceným Bohem“. Vidí Boha očima zla, a proto v něm nevidí nic dobrého a žádoucího. Jeho skutečným Bohem je zlo, zlé síly, jejichž tvůrcem je on sám. Ty jej nepustí ze své moci, dokud neprohlédne zlo jako takové, ale ani pak jej nepřestávají ovlivňovat. Síly zla nezmizí tím, že je rozpoznáme, ale tak, že je trpělivě rozpoznáváme a rozpouštíme.
Jinak nám vládnou dál, což se pozná podle přesvědčení, že je s námi vše v pořádku, že se nemusíme očišťovat, že nemusíme o nic usilovat. Vrcholem moci zla nad námi je přesvědčení, že vlastně žádné zlo neexistuje. Není nic lepšího pro zlo než toto přesvědčení: vše je dobré, náš svět i my sami jsme božští. Není třeba se namáhat s rozlišováním, není třeba dodržovat ani základní etické požadavky, natož se namáhat s nějakou láskou k Bohu či k bližním. Prostě vše, co nás napadne, co cítíme a děláme je samovolně a vždy správné, protože přece zlo neexistuje. Ovšem jen tak dlouho, dokud se nesetkáme s něčím, co je v rozporu se zájmy našeho ega a jeho představami. Pak je zlo rázem na světě a jeho nositelem je ten, kdo se nás jen slovem či skutkem dotkne. Pak planeme spravedlivým hněvem, jak tvrdíme. Ve skutečnosti dáváme jen volný průchod silám zla v nás, které se brání svému odhalení a ztrátě moci nad námi.
Lstivost zla je snad neomezená a projevuje se nesčetnými způsoby. Jedním z nich je nepřiznání si zodpovědnosti za ublížování druhým. Přesvědčení, že můžeme páchat zlo beztrestně, jedno zda ve smyslu karmickém či soudu, barda, který nás čeká po odložení těla. Zaslepenost těch, kteří znají zákon karmy, je nebetyčná. Ani je nenapadne, že se vztahuje i na ně. Kdyby si při každém vzniku zlé myšlenky, citu, představy nebo spáchání zlého činu uvědomili: „Tato myšlenka, cit, představa, čin se mně vrátí zpět a způsobí mně újmu a utrpení“, museli by přece být rychle ze svého zla vyléčeni. Moc zla nad nimi je tak velká, že něčeho tak jednoduchého nejsou schopni nahlédnout, natož provádět. Tak nás trestá naše vlastní zlo. Pokud se včas nevzpamatujeme, čeká nás skutečné zlo, ve kterém nás budou doslova mučit naše zlé myšlenky, city a představy. Kdo chce vědět, jak to vypadá, ať si třeba přečte A. Larsena: „Kámen mudrců“. To nejsou plané výhružky a strašení, ale krutá skutečnost. I to, že této pravdě zlí lidé nevěří a myslí si, že nejsou za své myšlení a konání zodpovědní, je trest, kterým zlo trestá sama sebe a připravuje si tak svou zkázu.
Dokonce existuje názor, že když konáme nezúčastněně, nenese naše činnost, jedno zda myšlenková či zevní, následky. Jen ať si někdo nezúčastněně sáhne na rozpálená kamna. Rázem pochopí nesmyslnost takového názoru. Jeho zlé city a myšlenky jej spálí stejně jako rozpálená kamna. Nezúčastněnost nám pomáhá vyprošťovat se z moci mysli a těla, ale před následky jejich činností nás nic nechrání, což platí i pro světce a mudrce. Tuto pravdu můžeme názorně vidět i na jejich životních osudech, pokud jejich líčení není zidealizované. Ježíšovo: „Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře“ platí na všechny stejně. Tvrzení, že jsme-li nezúčastnění, můžeme bez následků páchat cokoliv, je jen jeden z mnoha triků, jak zastřít touhu po konání zla bez následků a nic víc. Zlí, zvrácení lidé chápou i nejvyšší duchovní nauky zle, zvráceně, to jest nesprávně. Zlem zastřený rozum jim správné pochopení nedovolí.
Nespoléhejme ani na milosrdenství boží. Kdo koná zlo a spoléhá, že mu bude pro lásku boží odpuštěno, spoléhá na Boha nehodně a také marně. Hřeší v těchto případech hned dvojnásob: zlem, které činí a opovážlivým spoléháním na milost. Bůh pomáhá a nakonec i odpouští jen těm, kteří se zla zříkají, se zlem bojují a utíkají se v tomto boji k němu o pomoc. Kdo tak nečiní, ať od Boha nic nečeká. Bude sklízet jen to, co zasel. Kdo seje zlo, nemůže sklízet nic než opět zlo.
Taková je pravda o zlu. Kdo chce dobro, ať ji rychle pochopí dříve, než napáchá tolik zla, než bude pozdě. „Zlo je zlý pán a svým poddaným se odměňuje zlem“, platí vždy a všude. Výjimky neexistují. Všechna vítězství zla jsou vždy jen dočasná a zdánlivá. Čím déle trvá, než začne sklízet své zlé plody, tím hůře pro ty, skrze něž přichází. Stačili napáchat více zla, a proto i jejich sklizeň, utrpení, bude větší. Dostaví-li se až po odložení těla, tím hůře pro ně. Nebude jim dána možnost se včas vzpamatovat a možnost nápravy. Vypijí svůj kalich zla až do dna.