Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Jsou etika, morálka, mravnost nebo jak říkám „přitakání dobru“ součástí duchovního života? Nepochybně jsou a víc: bez nich duchovní život vůbec neexistuje. Ony nejsou jen základem každého náboženství, ale jeho nepřetržitým naplňováním. Duchovní jsme, duchovně žijeme pouze tehdy, když je dodržujeme a nikoliv jejich opak.

Bůh je jediné pravé a nejvyšší dobro. Přitakání dobru je proto přitakáním Bohu. Kdo si plně a bez výhrad nezvolí dobro jako způsob své existence a svého života, ten není ani nemůže být na stezce k Bohu, protože stezka bez dobra je stezka bez Boha. Dobro je vždy duchovní a nic jiného jím není.

Pravidla duchovního života, pokud jsou správná, jsou vždy zároveň dobrá, protože prospívají tomu, kdo se jimi řídí i jeho bližním.

Etika je na prvém místě správným, to jest dobrým jednáním, kterým prospíváme druhým i sobě. Nese vždy dobré plody a navíc nás přivádí k Bohu již tím, že je dobrá stejně jako Bůh.

Židovské desatero božích přikázání není jen souborem zákazů, toho, co nesmíme, ale mnohem víc. Je souborem správného chování a postojů jak k Bohu, tak i k našim bližním. Jako soubor pravidel pro dobrý život není sice úplné a vyčerpávající, ale i tak je dobré.

Duchovní život je životem v Duchu a tím i v Bohu a nikoliv ve zlu. Duch je Bůh a kdo chce v něm žít, musí být jako on: prost zla.

Zlo je kromě jiného opakem lásky, která je Bohem, ve kterém se nemůže nic zlého nacházet. Kdo žije ve zlu, pod vlivem zlých výtvorů mysli, nežije v Bohu ani duchovně v Duchu, ale ve zlu. Právě proto křesťané rozeznávají hlavní provinění proti Bohu, proti životu v něm a řadí k nim největší zla, což jsou nenávist, hněv, zloba, závist a pýcha. Jelikož v Bohu žádné z těchto zel není, ti, kteří jim hoví, nemohou být duchovní ani žít v Duchu božím.

Desatero je návodem k vyjádření dobra, jehož plnění nás přivádí k Bohu. Bůh a dobro jsou v něm jedno jak ve vztahu k Bohu, k našim bližním i k nám. Dobro přináší nejvyšší Dobro, kterým je Bůh sám. Přináší ale i dobro zevní podle zásady „charakter je osud a osud je charakter“. Dobrý charakter přináší v dlouhodobém pohledu i dobrý zevní osud v životě ve stvoření.

Desatero nerozlišuje nebo lépe neodděluje dobro boží a zevní neboli duchovní a neduchovní, ale podává je společně, protože jsou neoddělitelné. Staví však správně dobro boží nad lidské tím, že je uvádí na prvém místě, protože dobro zevní přichází vždy z dobra vnitřního, duchovního a nikoliv opačně. Naše myšlení a jednání nás přivádí vždy do takového zevního světa, v jakém stavu je naše nitro neboli mysl. Cesta k Bohu, ale i k božskému životu vede naším nitrem, nikoliv zevně. Náš zevní život se uspořádává v souladu s naším životem vnitřním.

Prvá přikázání v desateru jsou nejvyšší. Vyhlašují nejvyšší pravdu do uší těch, kteří je mají k slyšení. Prvé přikázání se vztahuje k Bohu v nás i mimo nás: „Já jsem Bůh a nebudeš mít jiných Bohů přede mnou“. To je vrchol božské moudrosti i dobroty: vědomí Já jsem je Bůh a nemáme uctívat nic jiného než je a to jako Boha, kterým jest. Máme poznání Boha ve vědomí Já jsem stavět na nejvyšší stupnici našich hodnot a neztotožňovat je s tělem a s myslí ani stavět výš dosažení zevních zisků nad poznání vědomí Já jsem.

Za nimi pak následují další dobra, která se týkají našeho života ve světě a vztahů s našimi bližními. Neberme je jako zákazy, ale opačně jako dobra: dobro nezabíjení, dobro nekradení, dobro pravdomluvnosti, protože tomu, kdo se jimi řídí, přinášejí dobra jakož i těm, kteří skutky, konané pod jejich vlivem, přijímají.

Proč jsou všechna a mnohá další jim podobná dobra dobrá? To má hned více důvodů:

1) Dobré jednání se nám podle zákona příčiny a následku vrací jako dobrý osud.

2) Myšlením, cítěním a jednáním v dobru plníme mysl Bohem, který je sám nejvyšším Dobrem a nedáváme v sobě prostor zlu, které nás božímu vlivu uzavírá a vzdaluje od něho.

3) Zlé myšlení a jednání je skutečně tma, tamas, zlý duch, který, když jej pěstujeme, doslova zastírá náš rozum a proto nejsme schopni správně poznávat, co je pro nás i pro druhé dobré a co zlé z božího hlediska, které je i naším nejvyšším hlediskem. Co je dobré v Bohu a pro Boha, je vždy dobré i pro nás i pro naše bližní.

Věčný život v Bohu zajišťuje, jak Ježíš říká, trojjediné přikázání lásky, to jest láska k Bohu, k bližním i k sobě. Navíc platí: „Bůh je láska“. Kdo miluje, je v Bohu a pěstuje Boha celým svým životem, protože jej žije v lásce, která je Bohem. Tato láska není jen blaženým citem, ale i mocnou silou přitažlivosti, dostředivou silou, která nás k Bohu unáší a také v něm udržuje. Kdo opravdu žije s Bohem lásku, k tomu nemá zlo přístup. Nejlepší ochrana proti zlu je božská láska: není v ní pro zlo místo.

V takové lásce, jakou požaduje souhlasně Starý i Nový zákon, není prostor pro cokoliv zlého, ale výhradně jen pro dobro.

Když opravdu miluji Boha, jsem na něho neustále soustředěn, stále na něho myslím a dělám vše, abych plnil podmínky božského života, což není nic jiného než jeho božská vůle a její plnění: aby vše bylo a žilo v Bohu.

Když opravdu miluji druhé, nemohu jim dělat nic zlého, ale prospívám jim již svou láskou. Není přece možné někoho opravdu milovat a současně mu nějak škodit.

Máme milovat i sebe, nikoliv však víc než druhé, ale ani méně. Naše láska má být však moudrá. Máme milovat to, co jsme, náš nepomíjivý božský základ, vědomí Já jsem a nikoliv pomíjivé tělo, kterým nejsme.

Přikázání lásky jsou nádherná pravidla pro pěstování dobroty, která prospívá všem. Lásku a dobro nelze oddělit, protože jsou jediným lépe jednotným Bohem.

Na dobro, myšlení a cítění v dobru kladou důraz všechna náboženství různými způsoby. Buddhistické neubližování je možné uskutečňovat pouze dodržováním etiky, dobra, jak je běžně chápeme. Jejich soucítění je projev lásky v rámci jejich přikázání.

Osmidílná stezka jógy začíná jamou a nijamou neboli obecně etikou, ve které se očišťujeme od všeho zlého a pěstováním toho dobrého, co nás přivádí k Bohu, nastolujeme život božského Dobra v nás. Problém dobra a zla je problémem sil dobra a zla, které působí podle zákona příčiny a následku v celém stvoření od nebes až po pekla. Základní pravdou, která vyplývá z působení tohoto zákona, je zásada:

Dobro vždy přináší dobro, zlo vždy přináší zlo. Výjimky neexistují.

Zevní svět je svou podstatou energetický. I hmota sama je energií, jak učí i fyzika a vztah hmoty a energie dokonce řeší v rovnici E= mc2, E je energie, m= hmota, c= rychlost světla. Je energií a působením energií, které nejen mají skutečnou velikost, ale i zaměření.

Podle tohoto zákona, každá dobrá síla směřuje k Bohu a přináší jeho dobro. Každá zlá síla nás Bohu vzdaluje a proto přináší zlo zevní i vnitřní. Právě proto mystici rozlišují dva základní druhy sil:

1) Síly dostředivé, které nás vrací Bohu a udržují náš duchovní, to jest božský život.

2) Síly odstředivé, které nás vylučují z Boha, přivádějí pod moc zla a zaplétají nás do nových zrodů v nebožském světě.

Výsledný vektorový součet těchto sil ve shodě s působností zákona příčiny a následku určuje náš budoucí osud, život v projevu včetně úrovně Ducha, jeho moc a vědomí v nás.

Nejmocnější z těchto sil je oživující a posilující moc vědomí vedená jeho pozorností. Čemu pozornost vědomí věnujeme nebo odepřeme, to v nás posilujeme nebo zeslabujeme.

Čemu věnujeme pozornost vědomí, tomu věnujeme současně i tvořivou moc své mysli. Ta je hned po moci vědomí nejmocnější silou. Každá myšlenka, cit, představa, prostě cokoliv svou činností mysl vytvoří, je výronem této tvořivé moci a její síly, které směřují k tomu, aby se uskutečnily v našem zevním světě. Tak si svou pozorností a myslí vytváříme náš osud a svět, ve kterém žijeme. Děje se tak úměrně jejich síle a době, po které je chováme a také podle toho, kam je směřujeme. Rozporuplné myšlenky a hlavně přání se navzájem oslabují až ruší, přesně tak jako opačně působí fyzikální síly – vektory. Proto plným právem v souvislosti s mocí vědomí a mysli mluvíme o výsledném působení sil jako o jejich vektorovém součtu.

Naše jednotlivé, roztěkané a nesoustředěné myšlenky, které se často a spíše většinou zabývají rozporuplnými záležitostmi, které střídavě spadají do kategorie sil dostředivých a odstředivých, jsou ve svých zevních účincích z těchto důvodů málo účinné.

Jelikož však myslíme neustále den za dnem, rok za rokem, výsledkem je, že takto nakonec vytvoříme mocný proud převažující síly, ať již dostředivé nebo odstředivé. Právě na konci našeho života tento výsledný vektor sil, které jsme sami vytvořili, určuje, v jakém světě po odložení těla budeme žít. Lítost na konci života nad jeho promarněním i spáchanými hříchy – což jsou vytvořené síly zla a odstředivé, je pozdní a mnoho toho již nedokáže. Proto je nesmyslné odkládat nástup stezky až „na to bude čas“, což je většinou až v důchodu, kdy možná, ale nikoliv vždy máme dost času, ale málo sil, které stezka vyžaduje.

Proto všechna pravá náboženství zdůrazňují nutnost očisty mysli od všeho zlého a nespásného neboli pěstování dobra v plné víře v jeho dobrou a osvobozující moc.

Bez dobré a ve smyslu duchovním čisté mysli duchovní život, život v Bohu neexistuje. Život v dobrých a spásných myšlenkových silách je nejen základní podmínkou pravého duchovního života, ale jakýkoliv duchovní život se naplňuje vždy jen a jen životem v dobrém myšlení a cítění. Proto správné vedení mysli k dobru je hned dvojnásob důležité:

1) Určuje možnost návratu k Bohu.

2) Vytváří příští příznivý zrod ve vyšších světech nebo dokonce vysvobození.

Etika, život v dobru, „Dobrotoljubie“, jak tomu říkají pravoslavní, nejen není od duchovního života oddělena, ale naopak ona jej tvoří. Oddělovat život v dobru od duchovního života je jen obrovský klam zlých sil, který se nás snaží přesvědčit, že můžeme myslet pod vlivem zel nenávisti, závisti, zloby, hněvu a pýchy a přece být duchovními lidmi a nesklízet následky, které zlé síly, kterým jsme podlehli, vždy zákonitě přinášejí.

Toto zlé a zlo plodící přesvědčení vytváří hledající všech duchovních směrů, kteří hodiny vysedávají v klidových meditacích, ale s neočištěnou myslí od zlých, zlem nabitých sil mysli. Pokud se včas nevzpamatují a nezačnou s důkladnou očistou, síly jejich vlastní mysli, které propůjčili zlu a svým odstředivým sklonům, je ze stezky odvedou.

Nejen nepokročí k Bohu, ale stanou se nepřáteli jeho dobra a tak sobě i druhým trvale škodí. Zlo nezná slitování, ale jen sebe – zlo a vše, co je provází: utrpení, nevědomost a nesvobodu.

Největší vítězství zlo sklízí, když nás přesvědčí, že vlastně neexistuje, že se není od čeho čistit, že jsme tak dobří a duchovně vyspělí, že nemusíme bdít nad tím, co se v naší mysli objevuje a jak, jestli pod vlivem zla nebo dobra, myslíme. Jasná známka, že jsme plně propadli moci zla. Pak nastupuje poslední a neúprosný učitel, který jedině nás dokáže přimět k zamyšlení nad sebou, co děláme nesprávně: utrpení.