Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Někdy se říká, že džňána jóga je filosofickou stezkou. Pokud chápeme filosofii jako lásku k moudrosti, pak je takové označení správné. Džňánin miluje pravdu a snaží se jí poznat. Pokud označení filosofické chápeme tak, že jde o pouhé rozumování, velmi se mýlíme. Stezka poznání sice začíná rozumovými úvahami, ale po získání správného přesvědčení rozum odkládá, mysl zastavuje a obrací pozornost vědomí na ně samotné.

Mluvíme-li o pozornosti vědomí, nechápejme ji jako pouhé statické a nezúčastněné pozorování, ale mějme na paměti vždy i dynamickou, tvořivou moc vědomí, kterou pozornost vede tam, kam je namířena. Vědomí, jeho pozornost si nejen pozorovaný předmět uvědomuje, ale ona jej i svou mocí oživuje a posiluje. Tato zákonitost platí a působí stejně, ať jsme si jí vědomi či nikoliv. Tak jako zemská přitažlivost působí vždy, ať si její působení uvědomujeme nebo nikoliv, také šaktická, energetická povaha vědomí nikdy nepřestává být činná.

Základní pravda je, že vědomí je prvotní a existuje samo o sobě. Pozorované předměty jsou druhotné a bez pozorujícího vědomí neexistují. Předměty samy o sobě neexistují; existují pouze tehdy, jsou-li uvědomovány vědomím. Proto Ramana Maháriši ve známé zprávě F. Humphreysiho říká:

„Jevy, které vidíme, jsou zvláštní a překvapující. Nejpodivuhodnější ze všeho je, že si neuvědomujeme, že je to pouze jedna jediná neomezená síla, která je zodpovědná:

a) za všechny jevy, které vidíme

b) za činnost, která způsobuje, že je vidíme

Konec citátu.

Humphreys používá pojem „vidět“. Výstižnější by bylo „vnímat“ a úplně nejlepší „uvědomovat si“. Vidění je jen jedna část vnímání. Co bylo řečeno o vidění platí i o slyšení a souhrnně i  o veškerém vnímání. Jelikož jakékoliv vnímání je plně závislé na vědomí a jeho pozornosti, Maháriši má nesporně na mysli uvědomování.

Pochopíme-li jeho výrok takto, pak jej můžeme vyjádřit i jinak: „Jediná síla je zodpovědná jak za existenci světa tak i za to, že jsme si jej vědomi“.

Uvědomování světa i jeho samotná existence je výsledkem působení moci vědomí. Vědomí není proto pouze statický princip, ale jeho nedílnou částí je i jeho tvořivá moc, šakti, princip dynamický. Oba principy tvoří jednotu. Zdůrazňování statického principu jako pouhého vědomí, vede k tomu, že pomíjíme tvořivou moc vědomí, která existuje a působí stále, ať jsme si jí, jejího působení, vědomi nebo nikoliv.

V klidu neprojevu je tvořivá moc vědomí nečinná, ale existuje v jednotě s ryzím vědomím. Na počátku projevu počíná působit skrze pozornost vědomí, která se z nějakého popudu obrátila do sebe do svého neomezeného prostoru vědomí a počíná v něm tvořit svět a jeho bytosti.

Ty jsou, protože je vytváří Bůh, nejprve božské a žijí božsky. Postupně se ale svému božství odcizují, a proto své božství ztrácejí, což má za následek i ztrátu božského života v božském světě. Jak přesně k této ztrátě došlo, je těžké říci. Je pravděpodobné, že se tak nestalo naráz, ale postupně.

Mechanismus, postup, jak se tak dělo, můžeme odvodit ze zákona oživující a tvořivé moci vědomí. Ta nejen svou pozorností vše oživuje a posiluje, ale působí vždy současně i opačně: čemu vědomí nevěnuje pozornost, tomu odnímá sílu a vědomý život. Padlé bytosti se oddělily od svého božství, protože mu postupně přestaly věnovat svou pozornost, a tím ztrácely stále více a více jeho vědomí, až je ztratily docela. Je možné, že je život v projevu natolik upoutal, že mu věnovaly plnou pozornost na úkor svému božskému vědomí, a proto jej i ztratily. Tím zřejmě působením nevědomosti a prvotnosti vědomí a jeho moci se připravily i o svůj božský svět. Prvou a naprostou nezbytnou podmínkou existence v božském světě je božské vědomí. Kde dojde ke ztrátě vědomí Boha, je tím současně i ztracen božský svět a výsledek je zákonitě i nesvoboda a utrpení. Velmi se divím, že někteří duchovní učitelé tuto základní pravdu nejen neznají, ale ani ji nedbají a snaží se zlepšovat svět bez obnovení vědomí Boha v nás. Jak si mohou myslet, že existuje nějaké dobro bez Boha, je záhada.

Ztráta božského vědomí padlých bytostí není absolutní, ale relativní, to jest podmíněná. Božské vědomí Já jsem zůstává dále naší podstatou i ve stavu nevědomosti, ale, jelikož si je neuvědomujeme, tak se neprojevuje. Z hlediska současnosti a života, které bytosti odpadlé od Boha vedou, je to totéž, jako kdyby je ztratily doslova a skutečně.

To, co bylo zde vyloženo, tvoří základ stezky poznání. Je to zákonitost, kterou využívá a jejím využitím dosahuje obnovu znalostí naší božské podstaty. Znovu zdůrazněme tyto základní principy, protože na jejich správném dodržování a využívání spočívá zdar naší stezky. Kdo se jimi neřídí, nemůže uspět.

1) Vědomí je absolutní subjekt, schopnost být si vědomo sama sebe i předmětů uvědomovaných. Vědomí existuje samo o sobě, nezávisle na ničem. Ono samo je důkazem své existence, protože si je jí vědomo.

2) Vědomí je nejen absolutním subjektem, ale i tvořivou silou. Kam se přivrací pozornost vědomí, to svou mocí oživuje, vytváří a posiluje. Tak vytváří i veškerý projev i jeho bytosti. To vše existuje pouze ve vědomí, je vědomím pronikáno a s vědomím nedělitelně svázáno.

Kdo chce poznat zákonitosti stezky poznání a využít je k jeho dosažení poznání svého božství, musí pochopit právě toto.

Ramana Maháriši určuje praxi stezky poznání Sebe takto:

1) Átmavičára je stezkou od začátku až do konce.

2) Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru.

Celá stezka, kterou učí, nespočívá v ničem jiném než v dodržování těchto dvou pravidel. Átmavičára nespočívá v ničem jiném v než usilovném obracení pozornosti, našeho vědomí se zastavenou myslí na samo vědomí, ze kterého jeho pozornost vychází. Tomu se říká volně meditace nebo soustředění. Není to ovšem totéž, co běžné soustřeďování, které používají jiné jógy. V nich se soustřeďujeme na předměty, na ne-já. Na stezce poznání se soustřeďujeme přímo na Sebe, na Já. Není zde vztah vědomí – pozorovaný předmět, ale jediné vědomí soustředěné na Sebe, a proto si i Sebe uvědomující. Obracíme pozornost na samo vědomí buď v jeho sebe si vědomém aspektu Já jsem nebo na jeho činnost, projev v aspektu pozorovatele. Tyto dva aspekty jsou jedno jediné nedělitelné vědomí. Ve své prvé radě nás Maháriši nabádá, abychom se chopili oživující moci pozornosti vědomí a s její pomocí dosáhli uvědomění své pravé božské podstaty, jíž není nic jiného než ryzí, veškerého omezení na tvar, prosté vědomí Já jsem.

Stezka poznání je od začátku až do svého konce prací, úsilím, které využívá oživující moc vědomí. Zdůrazněme, že požadavek tohoto úsilí trvá až do konce. Nelze s ním přestat dříve. A co je tím koncem? Není jím pouze poznání Sebe, ale vysvobození ze zrodů v nebožských existencí. Dokud není dosaženo vysvobození, samotné poznání sebe nestačí.

Druhá věta: „Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“, nám říká, že kdo přeruší átmavičáru, obracení pozornosti na sama sebe, padá ze stezky, přestává usilovat o poznání a vysvobození a naopak vede moc pozornosti do ega a jeho nebožského světa. Přímo tak maří své úsilí o poznání.

Jestliže prvý výrok mistra zahrnuje působení osvobozující moci vědomí, je-li namířena jeho pozornost na ně samé, druhý výrok zahrnuje oslabující a do nevědomosti zahalující moc vědomí. Nevěnujeme-li pozornost Sobě, ztrácíme vědomí Sebe. Jelikož pak věnujeme pozornost egu a jeho světu, svým vědomím, jeho – vlastní pozorností je posilujeme. Svou vlastní silou se tak udržujeme v nevědomosti o své božské podstatě, a tím i v nesvobodě a utrpení.

Chceme-li žít božsky, nemáme na vybranou. Musíme nepřetržitě okamžik za okamžikem obracet neustále pozornost na sama sebe. Jinak děláme lokavičáru, což je pravý opak toho, co chceme. Právě proto Ježíš jasně říká: „Dvěma pánům nelze sloužit!“ Bible má obrovskou pravdu, když v ní Bůh o sobě prohlašuje, že je „žárlivý“. Nestrpí naši nevěru. V čem spočívá, bylo vysvětleno.

V zákonitosti moci vědomí, v jejím působení, když jí nejen přivracíme, ale i odvracíme, se nám nabízí klíč k poznání i vysvobození. Záleží jen na nás, jak jej využijeme.