Dvě bídy
Jiří Vacek
Nejhorší bída není ta zevní, ale duchovní. Ta plodí i bídu zevní. Proto veškeré snahy v odstranění bídy ve světě bez Boha, bez jeho poznání a opětného sjednocení s ním, jsou marné a předem odsouzené k nezdaru. Plné žaludky k Bohu lidi nepřivádějí, naopak vedou k lhostejnosti mravní a duchovní. Z tohoto pohledu platí, že zevní nouze a utrpení jsou dobrými učiteli, kteří nás učí, že bez Boha žádné trvalé dobro, včetně plných žaludků neexistuje.
Pokud se nám dočasně vede zevně dobře, je proto nesmírně důležité tuto dobu co nejvíce využít k návratu do Boha a jeho světa. Nikdy nevíme, kdy tato příhodná doba skončí a zevní potíže nám stezka znesnadní.
Předpokládat, že se nám bez Boha bude zevně dobře dařit stále, je velmi krátkozraké. Je víc než jisté, že když ne jinak, tak nás utrpení dostihne jako stáří, nemoce, samota a podobně. To vše se bez Boha snáší nesmírně obtížně, protože nemáme odkud čerpat sílu, která by nás podržela. Tou je jedině Bůh.
Ten nás nikdy neopouští. Jsme to vždy my, kteří opouštíme Boha.
Pokud nevidíme pravdu těchto slov, jsme na tom opravdu bídně a je jen otázkou času, kdy bída na nás udeří s plnou silou. Neviňme však Boha za to, co jsme si sami způsobili svou nedbalostí.