Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(Překlad Jan Kozák)

Buddha žil v letech 565 – 485 př.n.l. Soubor jeho řečí tripitaka, ze kterého jsou  vzaty, byl zapsán někdy kolem roku 80 př.n.l. Od proslovení těchto řečí do jejich zapsání uplynulo nejméně 21 generací mnichů, aniž by došlo, jak se tvrdí, k jakékoliv odchylce od Buddhových vlastních slov, natož ke zkreslení názorů. Tomu lze jen těžko věřit. Přesto se nám tvrdí, že podávají přesný obraz toho, co Buddha řekl, protože paměť mnichů je prý naprosto spolehlivá. V této souvislosti myslícímu člověku vzniká hned několik otázek.

Řeči v té podobě, jak jsou zapsány, představují promyšlený a propracovaný literární útvar. Mluvil Buddha z patra nebo se na řeč připravoval? Jak to, že si ti, kteří řeč vyslechli, si ji hned a napoprvé přesně zapamatovali. Nebo se spíš než o proslov jednalo o rozmluvu, jejíž témata byla podle vzpomínek zpracována do dnešní podoby textu? Použití nepřímé řeči jako: „Vznešený řekl, dlel, přišel a nikoliv použití 1. osoby – já – naznačuje, že nejde o skutečný přímý záznam Buddhovy řeči, ale o její literární zpracování. To v nejlepším případě.

Proto z těchto důvodů a mnohých dalších, není oprávněné věřit, že dnešní podoba řeči je naprosto autentická. Již například proto, že v té době, ve které byly zaznamenány existovalo více buddhistických škol, které se všechny odvolávaly na Buddhu, ale jejich učení byla rozdílná.

Na východě tehdy – což mnohdy trvá dodnes – nechápali autorské právo stejně jak je dnes chápeme na západě. Zasahovat do autorského práva nebylo naprosto nic neoprávněného. Připsat autorské vlastní práce někomu význačnému, nebyl podvod, ale projev pokory a úcty.

Řeči byly zapsány v roce 80 př.n.l. Je plně oprávněné se ptát, kdo je zapsal, podle jakého měřítka byly vybírány, kolik jich bylo zapsáno, neboli prohlášeno za pravé a kolik odmítnuto a jestli se zachovaly. Je těžké věřit, že by nebyly vybírány podle ustálených názorů své doby a v souladu s přesvědčením zapisovatelů. Nelze předpokládat, že by do sbírky řečí vložili něco, s čím by sami nesouhlasili. Zapsané názory však mohly být velmi pravděpodobně již vzdáleny původnímu Buddhovu učení. Uvedené skutečnosti, dobový posun od názorů zakladatele hnutí k víře následovníků, je téměř pravidlem. Názorně je například vidět v dějinách křesťanství.

I v buddhismu v té době existovaly různé názorové proudy a skupiny. Ta skupina, která zapsala tyto Buddhovy řeči, nebyla zdaleka jediná a určitě zapsala jen to učení, se kterým souhlasila.

Máme-li toto vše, co bylo řečeno na mysli, pak můj osobní názor, který na uvedené řeči vyslovuji, není vůbec kritikou Buddhy. Toho si nesmírně vážím. Není ani kritikou jeho učení. Je pouze vyjádřením odlišného názoru na některé tvrzení, které jsem v knize nalezl s tím, že nevěřím, že pocházejí od Buddhy. Hlavním důvodem je, že jsou, jak ukáži, ryze materialistické a nikoliv duchovní.

Výroky, které mám na mysli, nalezneme například na straně 208 knihy a dále. Týkají se podmíněnosti a vzniku vědomí. Buddha zde mluví o změnách vědomí. To považuje navíc za proměnlivé a podmíněné.

„Bez dostatečné příčiny nevzniká žádné vědomí… Vznešený vysvětloval podmíněnou podstatu vědomí… Z jaké příčiny, mnichova vědomí vzniká, právě z té příčiny a jen z té příčiny k němu i nadále dochází? Skrze zrak a formy vzniká vědomí: právě zrakové vědomí se i nadále uskutečňuje“. Obdobně Buddha vysvětluje i vznik vědomí sluchového i dalších – chuti, čichu, hmatu: „Skrze myšlení a věcí vzniká vědomí. Právě myšlenkové vědomí se takto uskutečňuje“.

Co zde vlastně Buddha tvrdí? Vědomí jako princip, schopnost být si vědomo sebe i věcí uvědomovaných neexistuje. Existují pouze jednotlivá vědomí, zraková, sluchová, myšlení, a ta jsou způsobena viděním, slyšením, myšlením nebo zevními a dokonce hmotnými příčinami. Přesně toto je základ materialistické filosofie: hmota je objektivní skutečnost, která dává vznik „ideologické nadstavbě“ i vědomí.

Pravda je přesně opačná: existuje pouze jedno vědomí, které je neměnné a stálé, ale mění se předměty, které si uvědomuje a které tvoří jeho obsah.

Toto vědomí je i sebe si vědomé a je nositelem stálé totožnosti, i když v případě ega nesprávně působící.

Jedno jediné vědomí si uvědomuje viděné, slyšené i myšlené a nejen to: uvědomuje si i nepřítomnost viděného, slyšeného i myšlení. Kdyby bylo vědomí viděného, myšleného atd. vyvoláno viděným, slyšeným nebo myšlením, nemohlo by existovat vědomí jejich nepřítomnosti právě proto, že by chyběla zevní hmotná příčina jako podmínka vzniku jakéhokoliv vědomí, jak tvrdí Buddhovy řeči - nikoliv nutně Buddha sám.

Jen vědomí jako noumenon, nepodmíněná existence si může uvědomovat prázdno. Nic jiného. Takto domýšleno do důsledků, Buddhovo tvrzení vyvrací jeho pravdivost. To je však pouze jeden z více důkazů proti jeho správnosti.

Vědomí je jen jedno jediné. Je to noumenon. Existuje samo o sobě a není ničím podmíněné. Působí však v mnoha vědomých bytostech. Dává jim vědomí vlastní totožnosti, chceme-li vědomí Já. Proto každý ví, že je Já a nikdo jiný od narození až do smrti, i když ve své nevědomosti toto Já, vědomí, zaměňuje za své tělo a mysl a omezuje je chybně pouze na ně.

Pokud odmítneme skutečnost, že vědomí je noumenon, Buddhovo nezrozené, které existuje nezávisle na ničem, pak musíme hledat vysvětlení, odkud se bere vědomí vědomých bytostí. Pak snadno sklouzneme k materialistickému a zcela nesprávnému názoru, že vědomí předmětů je jakýmsi odrazem v nás, neboli výtvorem hmoty. I kdyby toto vysvětlení bylo správné, nevysvětluje pravdu, že každá bytost má nejen vědomí předmětů, ale i sama sebe, které přece není odrazem ničeho. Navíc, toto vědomí je trvalé od našeho narození, jak si každý pamatuje a trvá, ať si uvědomujeme svět nebo ne. Proto nemůže být „odrazem“ hmoty.

Navíc každý rozumný člověk se musí zeptat, je-li vědomí předmětů „dílem“ hmoty, jejím odrazem, v čem se vlastně odráží? Tím spíš, když jsme přesvědčováni, že existují různá, jednotlivá vědomí.

Buddhisté jako důkaz nepodstatnosti a proměnlivosti všeho používají rčení: nikdo nemůže dvakrát vstoupit do téže řeky. Ano, ve smyslu, že řeka je proudem vody. Není však pouze proudem vody, ale i korytem, ve kterém proudí. Navíc to, co si vstupy do vody uvědomuje, je stále jedno a totéž neměnné vědomí.

To, co se mění, může existovat pouze na základě toho, co se nemění. Jinak by vědomí změn nebylo možné. Kdo pozoruje plynutí vody, vědomý pozorovatel, sám neplyne.

Dáme-li si do souvislosti zákon příčiny a následku s učením o neexistenci já a o bezpodstatnosti vědomí, nutně se musíme ptát, jaký je vztah mezi tím, kdo vytváří karmické příčiny a tím, kdo sklízí jejich následky?

Pokud neexistuje já a vědomí, není podstatné, nenacházíme žádnou spojitost mezi trpícím a tím, kdo utrpení zapříčinil. V tomto případě by zákonu příčiny a následku vládl naprostý chaos. Zrozené bytosti by měly zcela nahodilý osud. Takový řád by byl nesmyslný.

Také bychom si mohli pomoci představou vládce, který by přiděloval osudy stvořených bytostí podle své vůle. Pak by ovšem nešlo vůbec o kauzalitu, o karmický zákon.

V obou případech by také ztrácelo vlastní úsilí jakýkoliv význam, protože jeho výsledky by sklízel zcela nahodile někdo jiný. Tento závěr se plně vztahuje i na každé duchovní úsilí včetně buddhistické stezky. Má-li mít jakákoliv duchovní praxe smysl, musím si být jist, že to, co dělám dnes, sklízím zítra já a nikdo jiný. Jelikož sám Buddha učil osmidílnou stezku, zřejmě předpokládal, že plody jejího úsilí sklidí ten, kdo ji provádí.

Podstatou kauzality, karmy je nejen, že každá příčina nese i příslušný následek, ale i to, že tento následek se vrací zákonitě k původci této příčiny a nikam jinam. Jak by bylo možné, aby hmotný nevědomý předmět dával vznik svého vědomí, které samo o sobě je nehmotné, duševní a víc duchovní?

Je naprosto zřejmé, že nevidíme, nevnímáme zevní, hmotný svět, ale jeho duševní představu. Kdyby hmota vytvářela vědomí, kdo či co by měnilo hmotné počitky světa v jeho nesporně duševní obraz? Navíc, jak by vznikalo vědomí tohoto obrazu ve vědomých bytostech?

Tvrzení, že vědomí je výtvorem hmoty, je proto naprosto neudržitelné. Je učením materialismu, který vychází z naprosto neudržitelného předpokladu, že duševní oblast a samo vědomí je výtvorem hmoty. Přesně toto, učení o prvotnosti hmoty a že duševní projevy i samo vědomí je výtvorem hmoty tvoří základ materialismu.

Pokud někteří buddhisté tento materialistický názor sdílejí, pak má F. Drtikol pravdu, když tvrdí, že dialektický materialismus je vlastně buddhismus. To však není buddhismus, ale jeho degradace na materialismus.

Pravda je přesně opačná: vědomí je prvotní, uvědomované hmotné předměty jsou druhotné. Navíc nejsou hmotné, ale duševní podstaty.

Tuto pravdu potvrzuje i sám Buddha, který říká: „Kdyby neexistovalo ono nezrozené, neboli nehmotné, neexistovalo by nic zrozeného neboli stvořený svět“.

Ono nezrozené, které vytváří zrozené, je prvotní a nutně i vědomé a inteligentní. Projevy tohoto vědomí a inteligence jsou v různém stupni pozorovatelné v celém stvoření.

Uvědomované dluží za své uvědomování neboli za svou existenci Buddhovu nezrozenému vědomí a inteligenci. Ono je prvotní, uvědomované druhotné.

To není pouze můj názor, ale všech pravých mistrů. Tam, kde Ježíš říká: „Já jsem (vědomí Já jsem), je pravda, láska a život“, „Já jsem světlo světa“ a výroky jim podobné jako „Já jsem alfa (začátek) i omega (konec světa)“, prohlašují existenci vědomí a jeho prvotnost.

Ramana Maháriši mluví naprosto jasně: „Bez pozorujícího vědomí nic pozorovaného neexistuje. Vědomí je prvotní, pozorované druhotné. Nevědomá existence je nedokazatelná a není existencí vůbec. To, co v nás si vše uvědomuje, je vždy důležitější než uvědomované předměty“.

To není pouze spor filosofický, ale ryze praktický. Kdo pomíjí existenci Buddhova nezrozeného, které je absolutním vědomím, noumenon, ten ani nemůže k tomuto nezrozenému směřovat.

Je-li átmavičára stezkou od začátku až do konce, není jí nic jiného než vytrvalé obracení pozornosti na Buddhovo nezrozené, na absolutní vědomí. Proto Maháriši tvrdí, že Buddha nutně učil átmavičáru.

Nyní se k této pravdě o prvotnosti a absolutnosti vědomí vracejí i mnozí buddhističtí učitelé zejména tibetští, jak uvádím jinde.

Mistr zenu Hui-Hai si tuto pravdu rovněž uvědomil.

Buddhovská podstata nebo čistá mysl to jsou jen jiné pojmy pro vědomí Já jsem.

Nakonec to, co rozhoduje, nejsou slova, ale duchovní praxe, vlastní přímá osobní zkušenost. Právě praxe je konečným důkazem pravdivosti jakéhokoliv učení a nic jiného.

Átmavičára, obracení pozornosti na vědomí našeho vlastního bytí vede k přímé zkušenosti Já jsem, kterým jsme. Tuto praxi, její výsledky, potvrzují mnozí mistři minulí i současní i jejich žáci, které k poznání Sebe vedou. Tato přímo žitá pravda se nedá vyvrátit žádnými důvody. Navíc, všechny tyto důvody mohou existovat výhradně v tom vědomí, jehož existenci popírají.

Buddhovo nezrozené ani naše buddhovská přirozenost nejsou bezpodstatné ani proměnlivé natož podmíněné hmotnými předměty a hlavně nejsou nevědomé, ale právě naopak nejjasnějším vědomím. Nedluží za svůj vznik hmotě, ale přesně naopak: stvořené, podmíněné existuje pouze jejich působením: „Kdyby nebylo nezrozeného, nebylo by nic zrozeného“.

Ramana Maháriši říká totéž: „Vědomí – nezrozené – je prvotní a ve své existenci nepodmíněné. Vše, co si vědomí uvědomuje (stvořené) je druhotné a bez (nestvořeného) vědomí neexistuje.

Výroky žádného mistra nelze brát nekriticky. Nejsou pravdou jen proto, že je říká. Tím méně proto, že jsou mu jen připisovány. Navíc stále a na všechny platí Pavlovo: „Litera zabíjí, Duch osvobozuje“. Nejvyšším hlediskem každého učení je pak osobní praxe. Ta rozhoduje ve všech ohledech. Sporné zejména v naší době je i jednoznačná Buddhova výzva k opuštění rodiny – manželky a dětí a k odchodu do bezdomoví. Pohled na bezdomovce, kterých jsou v západních městech tisíce, nenapovídá nic o tom, že by bezdomoví mělo nějaké duchovní účinky. Nehledě na to, že naše podnebí nedává možnost nějaké meditace v lese bez přístřeší.

Ramana Maháriši před odchodem do bezdomoví často varoval: „Ať se odeberete kamkoliv, vaše mysl tam jde vždy s vámi“. Cesta spočívá v očistě mysli a nikoliv v neustálém putování. Navíc vždy připomínal nutnost zabezpečení těch, kteří měli být opuštěni a byli na takové osobě existenčně závislí.

Závěr

Obsáhlý rozbor smyslového vnímání čtenář nalezne v Mahárišiho dílech „Zkoumání Já“ a „Kdo jsem Já?“ a také v mé knize „Smysl života“. Obdobné rozbory provedl například i P. Brunton a další.

Závěr všech těchto rozborů je stejný:

1) Svět, který si uvědomujeme, je v nás a je svou podstatou duševní.

2) K výkladu vzniku tohoto duševního světa není vůbec nutný předpoklad hmotné, objektivní reality.

3) Předpoklad objektivní hmotné reality světa naráží na nemožnost vysvětlení, jak se údajné hmotné, smyslové počitky mění v nepopiratelné duševní obrazy světa v nás. Kdo či co mění hmotu v duševno a jak se tak děje, žádný materialista ani buddhista ještě nevysvětlil.

4) Na otázku: „Jak vypadá strom, který nikdo nevidí, nepozoruje, není odpověď, protože bez pozorovatele nic pozorovaného neexistuje, což platí i pro celý svět.

Závěr je zřejmý. Svět sám o sobě, hmotná objektivní realita neexistuje. Proto také ani nemůže vytvářet nějaké duševno a tím méně vědomí, jak tvrdí materialisté a bohužel i někteří buddhisté.

Duševní svět je výtvorem duševní tvořivé síly Buddhova nezrozeného, bez něhož, jak říká sám Buddha, neexistuje nic zrozeného. Názor, že vědomí je výtvorem hmoty, vyvrací sám Buddha. Vše zrozené pochází z nezrozeného.

Ono Buddhovo nezrozené, které rodí vše zrozené, je samo sebe vědomé vědomí, inteligence a tvořivá moc.

Obdobně Buddhovská podstata je toto vědomí, které je přítomno i ve všech stvořených bytostech. Původní neboli čistá mysl je jen jiný pojem pro toto vědomí. Když se mysl vyčistí neboli ustane veškeré myšlení cítění, uvědomování, to co zbyde, je ryzí, čisté – od všeho stvořeného prázdné vědomí neboli prázdnota, což je další buddhistický pojem pro Buddhovo nezrozené.

Víra v objektivní realitu světa, která dává vznik vědomí, je jak materialistická, tak nebuddhistická. Svádí od Ducha ke hmotě, odvrací nás od něho. Pak jej nehledáme ani nemůžeme nalézt. Nekráčíme Buddhovou stezkou, ale propadáme moci máry, který nás jen stále víc a víc zaplétá do svých sítí. Jak můžeme opravdu kráčet ze samsáry do nirvány, když samsáro - hmotný svět považujeme za objektivní a nezávislou skutečnost?

Je-li samsáro objektivní a na ničem nezávislá hmotná skutečnost, která vytváří duševno a dokonce i vědomí, co je pak buddhistická prázdnota, ono Buddhovo nezrozené, které rodí zrozené neboli samsáro? Jak může být samsáro hmotnou objektivní realitou, když Buddha učí, že je výtvorem nezrozeného?

Je-li vše zrozené výtvorem Buddhova nezrozeného, je i každý jedinec tímto jeho výtvorem. Návrat do nirvány, což je opět jen jiný pojem pro oblast nezrozeného, vede právě objevením tohoto stvořitelského principu v nás. Jinak řečeno: musíme hledat ono nezrozené, v sobě obnovit ztracený vztah s ním, a tak dosáhnout vysvobození. Víra v objektivní realitu samsára a v její moc vytvářet duševno a vědomí, k tomu rozhodně nevede. Buddha nás neučí víře v samsáru, ale nabádá k vysvobození z ní. Jak se můžeme z něčeho v jehož moc věříme vysvobodit? Něco takového není přece možné.

Cesta ze samsára vede jedině jeho opuštěním, což zahrnuje i rozpoznání klamu její hmotné, objektivní na ničem nezávislé reality. Jedinou skutečnou nepodmíněnou realitou, noumenon je Buddhovo nezrozené, nirvána, prázdnota, což jsou jen jiné pojmy pro absolutní sebe si vědomou existenci, která je i inteligencí a tvořivou mocí, jejímž dílem je vše projevené. Cesta ke spáse vede výhradně k tomuto absolutnu a nikudy jinudy. Víra v existenci objektivní reality hmotného světa neboli samsáry a její tvořivé moci, se kterou vytváří oblast duševní a samo vědomí, není ničím jiným než výplodem mára, který nás činí otroky právě té samsáry, z jejíž moci se máme osvobodit. Svoboda je jedině v prohlédnutí tohoto klamu.

Více látky k tomuto problému čtenář nalezne zejména v těchto knihách:

• John Blofeld: Učení mistra zenu Hui-Haie o náhlém osvícení, překlad J. Vacek
• Ze samsáry do nirvány, Diamantová sútra a Sútra srdce, překlad a výklad Jiří Vacek
• Rob Nairn: Žití, snění a umírání