Důsledky vedení pozornosti vědomí
Jiří Vacek
Kam obrátíme pozornost vědomí, tam plyne i jeho oživující a tvořivá síla.Věnujeme-li veškerou pozornost projevu – tělu a jeho světa, tak jej vytváříme až do samého pohlcení vědomí v něm. Tak se stává tělo a svět jedinou skutečností a naše pravá podstata, vědomí Já jsem, upadá do zapomnění.
Když počneme obracet pozornost vědomí na samotné vědomí, počne se do něho vracet i jeho oživující a tvořivá síla, která je tím stahována z těla a světa. Výsledkem je, že tělo a svět přestávají být jedinou zakoušenou a známou skutečností. Jeho realita a moc nad námi je tím víc oslabována, čím víc pozornosti, a tím i moci vědomí se nám podaří od světa odtáhnout.
Obracení pozornosti na vědomí má ještě další, důležitější výsledek. Pozornost obrácená na samotné vědomí je oživuje a posiluje, samozřejmě z pohledu hledajícího tak, že vystupuje ze zapomnění a začíná být uvědomováno. Čím víc a čím déle se na vědomí soustřeďujeme, tím je jeho zkušenost jasnější a silnější.
Podstatným výsledkem tohoto obracení pozornosti je rozlišení vědomí od těla, poznání, že nejsme tělem a následné uvědomění „Já jsem ryzí vědomí Já jsem“. I když mluvíme pro omezenost pojmového vyjadřování o vědomí jako o předmětu, mějme neustále dobře na paměti, že jím není, že je podmětem, subjektem. Já není naše, ale jsme jím, a to doslova. Átmavičára, soustředění na Já, není soustředění na vědomí jako na předmět, ale je zaměřením vědomí na sama sebe. Je rozpomínáním se na sebe, takoví jací jsme, uvědomováním si sebe vědomím a ve vědomí. Já, vědomí, obrací pozornost na sama sebe a jako vědomí se uvědomuje a prožívá.
Jako vše ve světě i tento proces se děje v časoprostoru a má i svou energetickou stránku, která je dána mocí vědomí. Čím víc a čím déle odvracíme pozornost od světa a těla, tím víc se osvobozujeme z nevědomého pohlcení v nich. I pro druhou stránku tohoto postupu platí, že čím víc a čím déle obracíme pozornost na sama sebe, na vědomí, kterým jsme, tím víc sílí, a tím víc se s ním ztotožňujeme.
Jelikož se nedokážeme od těla a světa osvobodit plně a naráz, protože stále upadáme do zvyku věnovat jim výhradní pozornost, brzdíme tím náš pokrok. Svou nebdělostí a nepozorností vedeme neustále znovu a znovu moc pozornosti vědomí do těla a světa, a tím jejich moc nad námi posilujeme a současně oslabujeme vědomí sebe.
Každé takové byť i nechtěné přivrácení pozornosti ke světu a tělu, bere moc pozornosti vědomí, a proto je jeho zkušenost zeslabována a ještě častěji úplně ztrácena.
Proto Ramana Maháriši říká, že soustředění na vědomí, které vše pozoruje, trvá roky, než je dosaženo prvých úspěchů a prožitků Já.
Kdo plně porozuměl této zákonitosti oživující a tvořivé moci vědomí, snadno pochopí, proč je možné poznání Já ztratit buď dočasně nebo dokonce prakticky trvale a jak je možné, že prvé bytosti, ač byly stvořeny božské, padly, to jest ztratily vědomí svého božství. Kdokoliv včetně mudrce, počne obracet pozornost zevně, byť i ze soucitu, odvrací pozornost od Sebe. Pokud se nechá zachraňováním světa plně pohltit, pak ztrácí zákonitě svůj božský život. Pokud se včas nevzpamatuje, padne a je v tomto případě ztracen jako kdokoliv jiný. Pokud je mudrc neochvějný ve vědomí Já, může si dovolit mnohé, ale jen potud, pokud je neztratí. Zevně však každý sklízí následky svých činů, mudrc stejně jako každý jiný, pokud nemá zázračné síly. Takových je však málo a většinou se zdráhají je použít. I jejich působení je totiž vždy příčinou, která tvoří následky. Právě příčinnost, neustálá tvorba nových příčin je tím, co udržuje tento svět v chodu. Každá příčina, ať duševní či zevní skutek, vždy vyžaduje určitou pozornost, a tím nás vždy vystavuje nebezpečí pohlcení v tom, co pozorujeme.
Připomeňme, že i Ramana Maháriši se jasně vyjádřil, že pomoc hledajícím, kterou jim mistr poskytuje, má nepříznivý dopad na jeho bytost. Ztrácí tím energii, jeho tělo je oslabeno, a proto musí své síly obnovovat odpočinkem nejlépe v ústraní. Pokud tak neučiní, hrozí mu naprosté zhroucení a nakonec i předčasná smrt těla.
Prvotní a rozhodující příčinou v řetězu příčin a následků neboli karmy je samo vědomí. Namířením své pozornosti ke světu začíná veškeré dění. Myšlenky a zevní skutky jsou jako příčiny karmy až druhotné. Kdo chce vyvolávat žádoucí následky s využitím vytváření správných příčin, musí nutně začít s řízením pozornosti vědomí. Od namířené pozornosti vědomí se odvíjí vše.
Současně při této praxi nesmíme pustit ze zřetele, že namíření pozornosti vědomí má dvě nepřímo úměrné stránky, které jsou neoddělitelné. Přivrácená pozornost vědomí předmět pozornosti, kterým je z tohoto pohledu i samo vědomí, oživuje a posiluje svou mocí. Souběžně s tím vždy probíhá i dění opačné. Čemu pozornost vědomí nevěnujeme, tomu tím zákonitě vždy odnímáme i oživující a vyživující moc vědomí. Poslední zná i lidová moudrost: „Sejde z očí, sejde z mysli“, neboli je zapomenuta.
Proto, kdo se nechce zaplétat nešťastně do nesvobody těla a mysli, varuje se všeho, co by k nim mohlo přitahovat pozornost a naopak obklopuje se tím, co obrací pozornost k jeho cíli. Z tohoto pohledu obklopovat se proto například fotografiemi mistrů je rozhodně lepší než akty. Všechny prostředky, které jóga, mystika či buddhismus používají, využívají – jedno zda vědomě či nikoliv – zákonitosti pozornosti vědomí. Jejich hlavním cílem je odvrátit pozornost od věcí nespásných a přivrátit ji k tomu, co ke spáse vede.