Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Zjišťuji, že někteří hledající z naší skupiny nepochopili dobře, co v poslední době tolik zdůrazňuji: zásadní důležitost společenství a naší nauku o praxi. Oboje je klenotem, jak dobře vědí buddhisté, a nejen oni.

Nechci, abychom se stali dogmatickou, fundamentalistickou skupinou, ale ani bezbřehým seskupením, které nemá svá pravidla ani účinnou praxi, kterou bychom mohli nabídnout opravdovým hledajícím.

Praxe, kterou učím a provádíme, není nějakým mým pouhým osobním výmyslem, není libovolným souborem postupů a cvičení. Naopak je založena na učení velkých a pravých mistrů všech dob a zvláště Ramany Mahárišiho a na platných duchovních zákonech. V duchovním světě vládne přesná a jasná zákonitost a dobré výsledky může přinášet pouze taková stezka, která se o ni opírá a ji využívá.

Právě všechna tato hlediska naše praxe splňuje. Je metodickým uspořádáním duchovních postupů, které se osvědčily v praxi a ověřena dlouholetou zkušeností mou i dalších hledajících.

Právě proto důsledně trvám na jejím dodržování, jak je uvedeno v Královské józe a jak ji provádíme na našich seminářích a meditacích. Nikoliv proto, že „je moje“.

Na této praxi není třeba nic měnit, zejména ne lehkomyslně podle okamžitých osobních nápadů. Nedomyšlené a nepromyšlené změny mohou mít velmi nešťastné následky: ztrátu účinnosti stezky.

Proto znovu a po několikáté zdůrazňuji, že naše praxe je celodenní. Její klidovou část tvoří 2 hodiny meditace denně, vnitřní pránájáma a átmavičára. Je-li dostatek času, přidává se hodina střídavé pránájámy společně se soustředěním nad hlavou i pod nohy. Další hodiny jsou vždy věnovány átmavičáře.

Tu provádíme celý den v klidu i v pohybu s výhodou v sebe si vědomém pozorovateli, což platí i o všech jiných cvičeních, například o pránájámě. I při ní bdíme v pozorovateli.

Mysl neustále řídíme pomocí správného rozlišování, vivéky z vědomí pozorovatele, který je od mysli rozlišen. Podklady pro rozlišování získáváme studiem.

Toto je podstata naší stezky a na jejím dodržování trvám. Je hlavní a vlastně jedinou náplní našich meditací a seminářů.

Proto jsem byl zaražen, když jsem si přečetl pozvání na meditační seminář v Záježovej 3. 7. – 9. 7. 2009. Organizuje jej Katka Hipšová, která je i autorkou textu pozvánky. Semináře mají provázet naši přátelé Roman M., Koubovi a Mirko Hruška. Pozvánka však neobsahuje jediný údaj, že se jedná o setkání,  které bude věnováno praxi naší stezky. Nedozvíme se, že je to setkání přátel J. Vacka, že se bude provádět praxe podle Královské jógy, že jde o átmavičáru. To, co je na všech jiných pozvánkách na naše setkání běžné – meditace podle J. Vacka, Královské jógy a obvyklý program, na tomto pozvání úplně chybí. Marně přemýšlím proč. Jde o záměr nebo jen nedomyšlenost? Chce se někdo osamostatnit, ale nechce svůj záměr prohlásit jasně?

Uvedený program semináře je naprosto neurčitý: meditace v klidu, v pohybu a láskyplnosti.

Takže nikdo neví, oč vlastně jde: o náš seminář nebo o něco jiného? Zdaleka není meditace jako meditace. Chce na semináři někdo učit něco jiného než provádíme nebo se stydí za příslušnost k naší stezce? Pozvánka vyznívá až pohrdavě k naší praxi.

Je náboženská svoboda a každý si může dělat, co chce. Nemyslím však, že je správné, aby naši přátelé vedli semináře, které se k nám nehlásí. Svým způsobem matou druhé. Kdo k nám nechce patřit, nemusí, ať se však vyjádří jasně a nevyvolává pochybnosti a nejistoty ani se za nás neschovává.

Swami Ramdas velmi vážně upozorňuje na nebezpečí, do kterého mohou někteří zájemci upadat, když mistr nevystupuje autoritářsky, ale chová se přátelsky jako rovný k ostatním: „Přílišná blízkost budí neúctu k mistrovi“. Kdo tomuto nebezpečí podlehne a usmyslí si, že učení mistra nemusí brát vážně, velmi si ve svém duchovním úsilí uškodí.

Začínám si myslet, že právě tohoto omylu se někteří dopouštějí. Neberou si k srdci, co říkám o praxi, a o tom, jak se mají chovat ve skupině k druhým a myslí si, že si mohou dělat, co je napadne a to bez následků. Nemohou. To se zejména týká mého nabádání, že se máme vyvarovat podléhání osobním antipatiím ve vztahu k ostatním členům skupiny a jejich veřejné očerňování. Právě to v poslední době přes mé několikeré varování dělá Mirek Hruška. Proto si nemyslím, že ve svém současném stavu je vhodnou osobou pro vedení semináře. Jak chce učit „láskyplnou meditaci“, kterou letáček slibuje, když se sám chová přesně opačně?

Zabezpečovat zevní stránku meditací a seminářů je jistě chvályhodné. Na druhé straně tato snaha nikoho automaticky neopravňuje k tomu, aby určoval jejich duchovní náplň nebo je vedl. Tento omyl, smíšení zevní a duchovní stránky a převaha zevních osobností nad duchovními, tvrdě a nepříznivě postihl například katolickou církev. Není důvodů se jej rovněž dopouštět.

Meditace i zejména semináře by měl vždy vést někdo, kdo je dostatečně duchovně vyspělý. Není-li tomu tak, ať se alespoň plně drží naší metodiky, která je pro tyto případy naprosto jasná a dostatečně podrobná. Zveřejnil jsem ji hned několikrát.

Je poučné sledovat, jak někteří lidé rádi čerpají duchovní posilu z našich setkání, ale současně mají proti nám plno výhrad. Nejen k nám v tom nejlepším slova smyslu nechtějí patřit, ale vidí na nás jen nedostatky, které ochotně a s potěšením šíří kolem sebe, dokonce i přímo na seminářích. Divím se, že nejsou schopni nahlédnout, jak staví na odiv vlastní ošklivost. Berou rádi a zdarma, ale odvděčují se zlem. Kde nakonec skončí, je zřejmé.

To samé platí i o těch, kterým naše setkání je jen vítanou příležitostí prosazovat vlastní, dokonce i ryze finanční zájmy. Často se také odvděčují kritikou typu „dejte se raději k nám, máme pro vás něco lepšího. To vaše za moc nestojí“.

Závěr je snadný a zřejmý. Kdo chce mít účast na našem společenství, musí dodržovat to, co bylo řečeno, a musí se k nám znát, což platí i pro přátele ze Záježovej, ale i ostatní, pokud je máme brát za své. Pokud ne, ať se jasně prohlásí a nematou druhé předstíráním něčeho, co není pravda.

Svoboda nejsou jen práva, ale i povinnosti. Ani nelze jen brát a nechovat se s tím v souladu. To platí plně ve vztahu ke třem klenotům: k nauce, ke společenství i k učitelům. Kdo se chová jinak, není veden dobrem, ale vlastními zlými sklony. Nikdo nemá předstírat, že patří k nám a učit jinou stezku než naši.