Duchovní postřehy
Jiří Vacek
Ne my vládneme zlu, ale zlo vládne nám. Zatemňuje nám rozum tak, že přestáváme správně rozlišovat. Pod jeho vlivem vidíme vše obráceně: dobro a Boha jako zlo, a zlo a existenci nezávislou na Bohu jako dobro. Tam, kde nám zlo slibuje náš prospěch, vede nás do záhuby tělesné, duševní i duchovní.
Podstatou osobnosti je vědomí pozorovatele. Kde není pozorovatel, není ani nic pozorovaného neboli projev, ale ani osobnost, tak jako ve spánku beze snů.
Pro rozumný život v projevu a dokonce pro jeho samotnou existenci je osobnost pozorovatele nezbytná. Rozpuštění osobnosti, což je totéž co individuelní pozorovatel, je i rozpuštěním jejího světa.
Před stvořením světa existoval pouze Bůh. Nebylo nic jiného než on. On byl jediný, existovala jen jeho jednota. Proto svět mohl vzniknout pouze z něho a je proto i podstatně jím.
I Janovo evangelium říká totéž: Slovo se stalo tělem. Boží myšlenka stvoření se stala tvary tohoto světa.
Bůh v nás, vědomí Já jsem, poznává sám sebe.
Ježíš říká: „Já jsem, vědomí Já jsem, je cesta,“ rozuměj k Bohu. Ramana Maháriši říká: „Átmavičára je cesta od začátku až do konce.“ Oba mluví o tomtéž: o cestě k Bohu a o vědomí Já jsem. Átmavičára není nic jiného než obracení pozornosti vědomí Já jsem na sama sebe neboli na Boha v nás, na jeho „obraz“, který do nás vložil.
Když se modlíme k Bohu, aby byla naše modlitba účinná, musíme jej skutečně oslovit, modlit se k němu. Jinými slovy musíme se na něho soustředit, uvědomit si jeho existenci a přítomnost a v ní nebo v něm se modlit. Modlíme se s láskou k němu a v důvěře, jak nám Ježíš radí, že jsme již vyslyšeni.
Modlíme se tak dlouho, dokud se tak nestane. Jedna krátká modlitba zvláště za velké přání nestačí.
Existuje výrok: „Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět.“ To je pravda, ale jen tehdy, je-li tím zachráněným životem ten náš vlastní.
Maháriši říká totéž, ale jasněji. Těm, kteří se k němu obraceli o radu jak zachránit svět, říkal: „Spaste nejdříve sami sebe a pak se podívejte, zda ještě existuje něco nebo někdo, kdo potřebuje spasit.“
Svá tvrzení dokládal příměrem spáče, který ve snu, ve snovém světě hrozně trpí. Když se z něho probudí, rázem zmizí utrpení i ten, kdo trpěl a s ním i jeho svět, který utrpení působil.
Řešit utrpení snového světa jeho zachraňováním je neúčinné. Zásadní a jedině správné řešení je probudit se do Skutečnosti.
Kdo má přání, neustále vytváří novou karmu a nemůže proto dosáhnout vysvobození. Bodhisatvové se rodí znovu pro svá přání, aby druzí realizovali a ne proto, že se chtějí znovu rodit. Jsou obětí vlastní tvořivé síly.
Úměrně pročištění a prohloubení vědomí stoupá i pochopení duchovních pravd. Pouhé studium bez navazující praxe nestačí. Tak jak čtené provádíme, tak je i stále lépe a hlouběji chápeme. Studium je prvotní, ale bez usilovné praxe naučené zůstává jen v nejlepším případě věcí rozumu a nikoliv v přímé zkušenosti. Pouze ta přináší plné a opravdové pochopení. Bez ní není možné.
Bůh, božské Já, je přítomen v každém člověku a také vždy z něho působí, i když z nevědomého člověka nevědomě. Pokud někdo dosáhne jeho poznání, vytvoří si spoj s Bohem, který je i průchodem jeho moci. Z takového člověka pak moc Boží působí i bez jeho vědomí, ale v souladu s jeho poznáním. Ukazuje například jeho okolí, že u něho mohou nalézt pomoc na stezce.
Musíme nejprve rozlišit Já od ne-já, abychom se mohli sjednotit s Já a v jeho beztvaré neomezenosti si uvědomit jednotu všeho v něm.
Duchovní pravidla jsou na prvém místě určena k tomu, abychom se jimi řídili my sami a nikoliv k tomu, abychom podle nich posuzovali druhé.
Často nejvíc argumentují naukou proti druhým ti, kteří ji sami nedodržují.
Pokud nejsme opravdu pokorní, pak i duchovní pokrok v meditaci se stává příčinou duchovní zkázy, protože plodí duchovní pýchu, která se projevuje přesvědčením o naší výjimečnosti, dokonalosti a neomylnosti.
Bůh je zde a právě teď a na tomto místě a právě v tuto dobu.
Bohu se myslí nejvíc přiblížíme, když si jej uvědomíme jako pouhé NIC, naprostou a neohraničenou beztvarovost, která je plná života, vědomí sebe a síly, které neustále vše pronikají i zahrnují v sobě.