Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Mnoho hledajících neumí správně myslet a navíc jejich znalost nauky je povrchní a zcela nedostatečná. Výsledkem je guláš pravd, nepravd a polopravd, ve kterém nelze rozpoznat, co platí a co nikoliv a hlavně kdy uváděná tvrzení jsou správná.

Zásadně nerozlišují dvě roviny myšlení a chceme-li i pravdy, zkušenosti a skutečnosti a nesprávně je směšují dohromady, ač jsou od sebe naprosto různé.

Prvá rovina je rovinou absolutní, která platí pro nejvyšší Skutečnost, pro Boha a bytosti, které ji žijí.

Druhá rovina je relativní, dočasná a podmíněná zkušenost života a světa bytostí odpadlých od Boha.

Nejvyšší absolutní pravdy platí výhradně pro ty, kteří je sami uskutečnili a plně je žijí. Pro ty, kteří odpadli od Boha, tyto pravdy v současnosti vůbec neplatí.

Vztahovat je na nevědomé, nesvobodné a trpící ego je zcela nesmyslné. Stejně nesmyslné, jakoby si slepec sugeroval, že vidí stejně jako ti, co skutečně vidí. Přesto se tak běžně děje a někteří duchovní učitelé nás dokonce k tomu i navádějí.

Z tohoto obrovského nesmyslu pak vzniká duchovní guláš, ve kterém bytosti plně v moci ega a nebožského světa se vyjadřují jako plně realizovaní mudrci: Jsou TO a nemusí o nic usilovat. Ve skutečnosti žijí v sebeklamu, který jim nedovoluje, aby skutečně usilovali o své vysvobození.

Tyto dvě názorové roviny se nemohou v myšlení a vyjadřování směšovat nebo je používat tam, kde neplatí.

Pravda absolutní platí výhradně pro oblast nejvyšší Skutečnosti, pro Boha a pro ty, kteří ji dosáhli. Uplatňovat ji celou nebo její části na život a stav bytostí odpadlých od Boha, je naprosto nesprávné a nesmyslné a vytváří jen nesmiřitelné a neřešitelné závěry a velkou nevědomost. Přesto se tak často a běžně děje.

Proto znovu a důrazně: Pravdy absolutní platí pouze a jedině pro nejvyšší Skutečnost samu. Pro stvořené bytosti platí jen v té míře, v jaké je samy dosáhly a uskutečnily.

Pro bytosti, které tuto pravdu nežijí, vůbec neplatí. Pro ně platí to, co je jejich současnou zkušeností, která jim vládne a kterou žijí.

Ramana Maháriši si byl dobře vědom toho, že k nesprávnému chápání advaity dochází. Často se názor vydává za dosažení a často před tímto omylem varoval a zdůrazňoval nutnost úsilí na stezce.

Často takové jedince přirovnával k vozíčkáři, který se nemůže sám bez pomoci postavit na nohy a při tom volá: „Pusťte mne na nepřítele, já je porazím.“ Skutečně přiléhavé přirovnání na ego, které tvrdí, že žije v jednotě, že je TO.

Jedna pravda je, že slunce svítí nepřetržitě 24 hodin denně a den za dnem. Naše pravda, pravda těch, kteří žijí na povrchu Země, je, že se na naší Zemi střídá světlo – den a tma – noc. I ve dne se někdy slunce schová za mraky. Tvrzení, že slunce svítí stále, když je na Zemi noc, nikomu světlo nepřinese. Chtít na někom v noci, aby viděl v souladu s pravdou: „Slunce přece stále svítí“, je nesmyslné. V duchovních knihách jsou takové návody běžné.

I když jedna ze základních pouček duchovního života zní: Neztotožňovat se s myslí, se žádnou myšlenkou, nepraví advaitisté dělají přesný opak. Nejen přijmou nesprávný názor, že ve stavu ega, odpadlého od Boha jsou v jednotě s nejvyšší Skutečností, ale ztotožní se s tímto výtvorem mysli tak, že jej považují za samu Skutečnost. Jsou tak nevědomí a pošetilí, že považují své vlastní myšlenkové výtvory za Skutečnost samu.

Ramana Maháriši tomuto stavu říkal „učená nevědomost“. Je pevným spojením názorů na nedvojnou Skutečnost spolu s naprostou nevědomostí o ní. Tato nevědomost není rozumová, ale zkušenostní. Kdo nedvojnost nezakouší, ten ji ani nezná, protože zde znát znamená tím být, žít Skutečnost.

Kdykoliv se některý z Mahárišiho návštěvníků před ním předváděl z pozice „já jsem TO“, mistr jej vždy rázně odmítl a zastavil: „Dost s těmito nesmysly.“

Vidění těch, kteří vidí, nespočívá v názoru, že vidí, ale v tom, že opravdu vidí. Názor „vidím“ je výsledkem zkušenosti „vidím“ a nikoliv rozumovým názorem mysli. Názor „vidím“ vzniká na podkladě zkušenosti, že vidíme a nikoliv opačně: nevidíme, protože si myslíme, že vidíme.

Obdobně dosažení boží jednoty je výsledkem jejího dosažení; je její živou a žitou zkušeností a nikoliv přesvědčení, které je dílem mysli. Názory o jednotě, které vyjadřují absolutní pravdy – pokud je takové přesné a úplné vyjádření možné, jsou výsledkem žité zkušenosti jednoty. Boží jednota není názor, ale nejvyšší Skutečností, která není dotčena jakýmkoliv názorem a existuje nezávisle na něm. Přijetím názorů, které popisují jednotu, nejvyšší Skutečnost, nás k jejímu dosažení samo o sobě nepřiblíží. Tím méně ji může sebesprávnější názor nahradit.

Pravda, zkušenost těch, kteří nevidí, je úplně jiná než vidoucích. Prostě nevidí a je v tomto směru úplně jedno, co si myslí. Snaha vidoucích namluvit jim, že vidí a že k vidění není třeba žádného úsilí, by byla zcela nesmyslná.

Řešení jejich slepoty je jediné: navrácení zraku.

Přesně totéž platí pro hledající ve stavu ega. Jejich jedinou pravdou i zkušeností je nevědomost o Bohu i sobě, nesvoboda, připoutanost k nebožskému světu, tělu a mysli a utrpení z toho povstávající. Jejich stav, zejména utrpení, je zcela v současné době skutečný a není iluzí ve smyslu jeho neexistence, ale jedinou pravdou, kterou žijí. Tato nevědomost, nesvoboda a utrpení má nad nimi velkou a skutečnou moc. Je obrovskou energií, kterou musí nejprve rozpustit, aby mohlo nastat nějaké zlepšení.

Nešťastný stav bytostí odpadlých od Boha, ač je relativní, podmíněný a dočasný, je pro ně samotné stejně skutečný jako pro slepce jejich tma. Na tom vůbec nic nemění skutečnost, že druzí vidí neboli existence Skutečnosti vidoucích a jejich pravdy.

Totéž platí pro ega. Jejich neštěstí není pouze názorem, ale výsledkem skutečných sil, které je ovládají a proto přijetí absolutního názoru na pravdu jejich stav nemění ani o píď. Poznání není názor, ale zkušenost, kterou žádný názor nenahradí ani nahradit nemůže stejně, jako představa jídla nikoho nenasytí.

Říkat těm, kteří žijí život ega, že jsou božští, krásní, svobodní a že není oč usilovat, jim nejen nepomáhá, ale přímo brání v tom, aby dosáhli osvobození, protože to jim může přinést jen „operace“, která jim „navrátí“ zrak, což je duchovní stezka.

Kdo chce svobodu, Boha, poznání, musí se proto nejprve zbavit sil zla a sil směřujících od Boha, musí je rozpustit. To jsou i názory typu: ego je TO, není oč usilovat. Pak se musí – a to doslova všemi svými silami, veškerou touhou, láskou a pozorností obrátit k Bohu a usilovat o návrat k němu.

Teprve když se mu toto plně zdaří, může zakoušet boží jednotu, lépe nedvojnost a žít absolutní pravdu. To je podstatné a nikoliv pouhé výtvory mysli, jimiž všechny názory jsou – a to i ty nejvyšší.

Nejvyšší Skutečnost je vždy nad a za myslí a mysl ji nikdy nemůže obsáhnout, tím méně vytvořit.