Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Swami Lakshmanjoo

Mistr Lakshmanjoo pojednává ve své knize „Kashmir Shaivism“ v kapitole o mokša, str. 95 a dále, o druzích poznání a nevědomosti ve vztahu k vysvobození. Jeho vývody jsou velmi závažné a podnětné a vztahují se přímo na naší praxi.

Navíc velmi souhlasí s tím, k čemu jsem dospěl vlastní praxí. Kde tomu tak není, je uvedeno. Podstatné z jeho názorů, spolu s tím, k čemu jsem sám dospěl, uvádím.

Jsou dva druhy nevědomosti (adžňány) a sice pauruša adžňána a bauddha a džňána. Prvá, pauruša adžňána, je nevědomost o sobě, o našem pravém Já. Spočívá v nedostatku jeho uvědomění, zakoušení, prožívání, v nedostatku jeho přímého poznání. Nespočívá v pouhé nepoučenosti a v nedostatku správného názoru, ale ve skutečném nezakoušení našeho pravého Já.

Tato nevědomost se odstraňuje pomocí milosti mistra a meditací na naše pravé Já neboli átmavičárou a ničím jiným. Toto úsilí spolu s pomocí mistra vede k pauruša džňáně, která spočívá v přímém poznání Já, v jeho přímém a bezprostředním uvědomování ve vědomí Já jsem. Není poznáním rozumovým, tím méně pouze správným názorem, ale zkušeností nadrozumovou.

Bauddha adžňána je rozumovou nevědomostí o filosofické pravdě nejvyšší Skutečnosti i o našem pravém Já. Tato nevědomost, ale pouze tato, se odstraňuje studiem monistické a advaitistické literatury. Jejím výsledkem je správné pochopení duchovní pravdy rozumem, nikoliv přímé poznání samotné pravdy. Toto rozumové poznání je velmi cenné, ale pouze za jednoho základního a nezbytného předpokladu: že je nezaměníme za Pravdu samu. I nejsprávnější názor na pravdu není pravda sama, ale pouze myšlenky, názory na ní. Skutečná pravda nejsou myšlenky, ale vědomí, ve kterém myslíme.

Duchovní pravdy musíme proto chápat ve správném duchu a nikoliv doslova, podle litery. Výroky typu „Ty jsi TO“ a „není proto, oč usilovat“, se nevztahují na ego, ale na naše pravé Já. Tuto pravdu, tuto přímou zkušenost nám zakrývá právě ego. Pokud je vztáhneme na naše ego, nejen nedosáhneme rozumového poznání, ale náš rozum se ještě víc zastře. Ego, které si myslí, že je „TO“, je pro stezku ztraceno. Proto musí být nejprve rozpuštěno, abychom mohli získat přímé poznání, zkušenost Já. Bez rozpuštění ega není poznání Já možné. Buď žijeme v egu nebo ve vědomí Já jsem. Jedno vylučuje druhé, jako tma světlo. Proto je nezbytné ego úsilím pomocí átmavičáry a správného rozlišování, vivéky, rozpustit.

Mistr v souladu s uvedenými dvěma druhy poznání, rozlišuje dva druhy dosažení a následně i vysvobození. Kdo dosáhne přímého poznání, nemusí nutně mít i poznání rozumové, jak říkám, poznání nauky neboli buddhi. V tom případě má pouze poznání přímé, které jedině vysvobozuje z koloběhu zrodů, ale až po smrti. Dříve ne. To je ono videhamukti. Ale pozor! To platí pouze za předpokladu, že toto poznání dokážeme udržet nepřetržitě až do doby opuštění těla. Pokud je ztratíme, nejsme osvobozeni. Tento  názor rovněž zastávám. Swami jej výslovně potvrzuje.

Před ztrátou přímého poznání nás chrání právě intelektuální poznání ve spojení s trvalým spočíváním v Já, říká Swami. Neboli potvrzuje nutnost cílevědomého rozvíjení buddhi, které zejména v poslední době velmi zdůrazňuji. Kdo chce dosáhnout stavu vysvobození ještě v průběhu života v těle neboli džívanmukti, musí mít kromě vědomí Já ještě rozumové poznání, což není pouhý logicky myslící rozum, ale buddhi.

Mistr Lakshmanjoo proto jako nejlepší mistry doporučuje ty, kteří mají jak přímé zkušenostní poznání Já, tak poznání nepřímé, rozumové. Jde dokonce tak daleko, že nám radí, abychom dali přednost mistrovi, který má pouze poznání nepřímé před tím, který má pouze poznání přímé. Názor jistě překvapující. Svůj názor zdůvodňuje tím, že mistr s rozumovým poznáním nás může přivést k poznání přímému, ale ten, který má přímé poznání, ale nezná nauku, nikoliv.

Prvé, co kritický rozum namítne proti tomuto názoru, je: proč ten, kdo má rozumové poznání nedokáže sám dosáhnout poznání přímé? Jaká je účinnost takového vedení, kam až může žáka dovést? Dál než je mistr sám?

Druhá otázka: proč swami vypouští z úvah nejvyšší zasvěcení a pomoc, jaká existuje, mlčenlivým vyzařováním mistra?

Bez výhrad můžeme souhlasit s tím, že nejlepší mistr je ten, který má oba druhy poznání: přímé i nepřímé, buddhi.

A co mistři, kteří mají pouze poznání Já a nikoliv buddhi? Její nedostatek se projevuje právě v tom, že se někdy chovají i při svém přímém poznání v rozporu s naukou a navíc ještě k tomuto chování vedou své uctívatele. Alespoň jim nedávají dobrý příklad.

To je právě to, co vytýkám některým mistrům. Nikoliv nedostatek poznání, ale nedostatečnou znalost nauky, nerozvinutou buddhi a z toho plynoucí chování v rozporu s naukou. To je jediné vysvětlení - nedostatečně rozvinutá buddhi, proč se někteří mistři dopouštějí i zásadních omylů. Proto swami tvrdí, že mistr, který nemá buddhi, rozumové poznání, nakonec ztratí i poznání přímé. Tím, co říká, potvrzuje výslovně, co jsem si již dříve uvědomil: mezi mistry existují nejen rozdíly, ale mohou být i velmi podstatné.

To, co swami o těchto mistrech říká, není nic jiného než jejich kritika a současně i potvrzení mých názorů na mistry a jejich dosažení. Jestliže mistr žáky, kteří žijí ve stavu ega, nevede k jeho rozpuštění správným úsilím, ale naopak jim sugeruje, že jsou TO a není oč usilovat, nejen je nevede k poznání, ale utvrzuje je v egu a v nevědomosti.

Jestliže mistr jen básnicky popisuje své stavy poznání a nedává žákům jasné návody k praxi nebo o ní dokonce vůbec nemluví, nevede je k poznání.

Jestliže mistr obrací žáky do světa k nápravě jeho údajné nespravedlnosti, odvádí je z nitra, pryč od nirvány zpět do samsáry.

To je naprostá pravda a mistr Lakshmanjoo má pravdu, že takový mistr, ač má (nebo i nemá) přímé poznání, nemůže nikoho k poznání přivést. Pro mistry, kteří neznají nauku, zbývá jediná možnost, jak žáky opravdu vést k poznání. Spolehnout se na učení tichem. Utišit svou mysl a usilovně bdít v Já a plně spoléhat na jeho moc a vyzařování na žáky. Vést  žáky k tomu, aby v jejich společnosti mlčeli, udržovali mysl v klidu a naladili se na záři vědomí Já jsem. Pokud místo toho jen mluví a navíc žáky nejen nevede k uvedené meditaci, ale stále je pobízí ke kladení nových a nových otázek, neboli k čeření mysli, nevede je k Já, které je za a nad myslí, ale přesně opačným směrem.

Zřejmě toto neblahé působení mistrů, kteří neznají nauku, má swami na mysli, když se vyjadřuje kriticky k mistrům, kteří sice mají poznání Já, ale nikoliv buddhi. S uvedenými výhradami s jeho názorem plně souhlasím. Říkáme oba totéž. Podceňovat nauku na úkor přímé zkušenosti je velký omyl, který má velmi zlé následky, což platí i pro mistry, kteří si uvědomují Já. Jedno má posilovat druhé a nikoliv být stavěno proti sobě.

Já, nejvyšší Skutečnost, není jen pouhé statické vědomí. Je i nejvyšší inteligencí. Kdo o ní nedbá, nedbá ani o Já v této jeho vlastnosti. Nemá proto poznání Já celé, ale pouze dílčí, a proto i nedokonalé se všemi důsledky, které z toho vyplývají, což jsou právě omyly, kterých se dopouští.