Jiří Vacek - duchovní učitel

Z archivu Jiřího Vacka

Každá pravá duchovní skupina, která míří přímo ke spojení s Bohem, je zákonitě v tomto od Boha odpadlém světě vystavena útokům zla, jejichž cílem je ji zničit.

Ježíš umírá na kříži, deset apoštolů násilnou smrtí, jeden – Jidáš sebevraždou. Pouze Jan umírá přirozenou smrtí. Tak bychom mohli pokračovat velmi dlouho, téměř do našich dní. Počet obětí zla je velmi a velmi dlouhý a zdaleka se neomezuje jen na křesťanství.

Duchovní skupiny nejsou ohroženy pouze zvenčí, ale také uvnitř od jejich vlastních členů. Ani ti nejsou odolní proti jejich vlastním silám zla.

Kritické pro ně je zejména období po odchodu jejich zakladatele. Pokud nezanechá jasnou praxi a schopné nástupce, je velká pravděpodobnost, že skupina a s ní i nauka zanikne.

Jak síly zla proti světlu působí a jak lze tomu čelit, je právě obsahem následujícího dopisu. Plné pochopení všech členů skupiny, jakého dění jsou účastni a jaké síly jsou ve hře, je jedním ze základních předpokladů úspěšné existence skupiny i jejího dalšího rozvoje. Proto by následujícímu výkladu měl každý věnovat velkou pozornost a snažit se jej plně pochopit a jednat s ním v souladu. Za skupinu je zodpovědný každý její člen, a to v prvé řadě sám za sebe tak, že on sám na prvém místě plní přikázání duchovního života.

Milý příteli!

Mít přístup k nauce, která vede k vysvobození, být členem skupiny, která takto usiluje a mít mistra, který ukazuje cestu a ještě pomáhá po ní putovat, je právě onen neporovnatelný zisk, o kterém mluví buddhisté. Je to tak obrovské štěstí, že je jen nemnozí dokážou pochopit a hlavně využít. Je to vzácná příležitost a milost, která přichází v řadě našich vtělení jen velmi a velmi zřídka.

Není naprosto něčím samozřejmým ani všedním. Právě naopak je zcela výjimečná. Je proto krajně pošetilé ji nevyužít. Znamená to propást příležitost, která se nezopakuje po mnoha životů, pokud vůbec.

Tvůj úkol ani za těchto dobrých podmínek není snadný. Od jeho naplnění – dosažení vysvobození, se tě bude snažit odvrátit mnoho tobě nepřátelských sil. Některé z nich – ty nejnebezpečnější – se budou dokonce přetvařovat a dokazovat, že chtějí jen tvé dobro. Ve skutečnosti nechtějí nic jiného, než udržet tě ve tvém egu a přiživovat se na tobě. Nakonec jsi to vždy jen a jen ty sám, kdo těmto silám poskytuje moc nad sebou a nikdo jiný. Jen ty sám jim doslova vdechuje život mocí pozornosti svého vědomí.

Dávej proto dobrý pozor na to, co ti píši. Nakonec jde jen o tebe a o nic jiného. Nepíši nic nového, ale jelikož na tyto pravdy stále zapomínáme, je nutné je vytrvale znovu opakovat a zdůrazňovat.

Náš zevní svět i naše nitro je jen bojištěm sil dobra a zla, světla a tmy. Každý člověk má v sobě jak sklony k dobru, tak i ke zlu, ovšem každý v různém poměru. Ani ten není stálý a někdy v našem jednání a myšlení převládají sklony nedobré jindy dobré. Proto také nelze lidi vidět trvale buď jen jako zlé nebo jen jako dobré. Musíme posuzovat to, co dělají a říkají případ od případu a v příslušném čase. Podle toho se mění buď více ke zlu nebo k dobru. Neměnná osobnost, jasně a trvale vyhraněná na jednu či druhou stranu neexistuje. Černobílé vidění je proto vždy nutně neúplné a nesprávné.

Jestliže říkám, že každý má v sobě sklony ke zlu a k jednání pod vlivem nevědomosti, nevyjímám z toho nikoho, ani sebe. I Ježíš odmítal být považován za dobrého s tím, že dobrý je jen náš Otec v nebesích. Také říkal, že i spravedliví - jogíni, mystici - hřeší 7 x za den; osobně si myslím, že i mnohem víc.

Právě proto nám říkal, že máme druhým odpouštět i 77 x - tedy stále.

Máme vycházet v posuzování druhých a ve vztazích k nim z toho, že jelikož my sami nejsme dokonalí, nemůžeme ani vyžadovat dokonalost od druhých, a proto se k nim máme chovat s tím v souladu. Nemáme je příkře odsuzovat ani se nad ně povyšovat pro jejich chyby a nedostatky.

Síly zla v nás i ve světě neustále bojují proti dobru a světlu a snaží se udržet svou moc nad námi. Proto naší nejpřednější starostí i zájmem je bojovat proti nim, a to přednostně v našem nitru. Nejprve máme napravovat sebe a nikoliv druhé. Hlídat mysl, zejména city, aby nás nepřiváděly pod moc tmy. Není naší starostí odsuzovat druhé - často bezdůvodně a neoprávněně, ale pracovat v prvé řadě na sobě. V této oblasti toho máme všichni na práci víc než dost a přece se nám do boje se zlem v nás nechce: vždyť jsme přece tak dobří, duchovní, vše víme bez nejmenších pochyb nejlépe a vlastně nemáme se oč snažit. Je  s námi vše v pořádku. Jen ti druzí jsou zlí, nevědomí, nedokonalí a naší povinností je jim tuto pravdu důrazně sdělovat a to tak, aby se o jejich nedostatcích dozvědělo co nejvíc lidí.

To je přesně obrovská duchovní pýcha, nedostatek pokory a důkaz moci zla nad námi včetně naší slepoty k naším vlastním nedostatkům. Proto všichni praví učitelé tolik zdůrazňují nutnost pokory, což platí nejen pro hledající, ale i pro osoby mistrů.

Zlu, zlým silám ve světě, je každý pohyb k dobru, ke světlu, a k poznání víc než trnem v oku: je pro ně smrtelným nebezpečím. Proto se jej snaží ze všech sil zničit a překazit. Pravdu těchto slov si může každý sám ověřit pohledem na osudy snad všech mistrů a jejich opravdových žáků. Konečným cílem zla není nic jiného než jejich doslovná tělesná likvidace. Nesčetné oběti tohoto nepřátelství jejich věznění, mučení, vraždění a pronásledování všeho druhu, tuto pravdu jasně dokládají.

K tomu užívají síly zla všech možných prostředků, jak si může každý ověřit například na výlevech některých tomášovců. Tím však tyto snahy zla nekončí ani se na ně neomezuje. Využívají i slabiny mnoha jinak převážně dobrých a upřímných hledajících. Probouzí v nich a posilují příbuzné síly zla, které v sobě chovají. Když nejsou v sobě dostatečně bdělí a bedlivě nerozlišují, co do jejich myslí vstupuje, stávají se obětí vlastních nezvládnutých sil zla a vystupují nepřátelsky - a samozřejmě „spravedlivě“ proti členům vlastní duchovní skupiny, a tak ji místo posilování rozvracejí. Rozbroje a nepřátelství i uvnitř opravdu duchovně směřujících skupin jsou toho velmi a velmi názorným příkladem. Není za nimi nic jiného, než moc zla v myslích jejich členů. A právě o to zlu jde: znepřátelit navzájem hledající, rozhádat je a způsobit ve skupině rozkol, a tak oslabit síly dobra a světla. Takoví jedinci se stávají spojenci zla proti světlu. Často jsou vlastní spravedlností a dokonalosti tak zaslepeni,     že ani nevědí, co činí a komu slouží. To je však ani neomlouvá a nejméně ze všeho  zprošťuje následků jejich počínání. Končí jako Jidáš – sebevraždou. To, že je duchovní a nikoliv tělesná, není lepší, ale horší. To, co platí pro všechny, platí pro každého z nás jednotlivě, a proto i pro tebe. Pro tebe dokonce ještě víc, protože za počínání druhých neneseš zodpovědnost ani jeho následky, za sebe však ano.

Pokud svou mysl propůjčíš silám zla a necháváš se jimi strhnout k nepřátelským výpadům proti ostatním hledajícím a dokonce je pomlouváš, zastavuješ svůj duchovní pokrok a sklízíš následky zla, které jsi zasel. Právě to je karma, které nelze utéci. Škodíš tak sobě i celé skupině. Takové počínání ji může snadno rozeštvat a vést nakonec i k jejímu zániku.

Příkladů toho můžeme vidět víc než dost. Představa, že svoboda vyjadřování je totéž, co nezodpovědné a nekritické hlásání všeho, co nás kdykoliv napadne, a že takové jednání nevytváří odpovídající následky neboli karmu, je přesný opak duchovních pravd a zákonitostí. Právě takový nedostatek rozlišovací schopnosti  a ovládání mysli je základem naší nesvobody a vede jen k novým zrodům. Je to doslova hraní si se sirkami ve stodole plné suché slámy.

Opravdové vedení druhých na cestě není vůbec snadné. Je tvrdou a namáhavou       prací, doslova zástupnou obětí. Ti, kteří takovou pomoc poskytují, si zasluhují naši úcty a vděčnosti a nikoliv útoky z vlastních řad. Dají se přirovnat k horolezeckému vůdci, který vede výpravu na nedostupný vrchol a ještě navíc nese rance těch slabších. Ti by bez jeho vedení cestu na vrchol nenašli ani by neměli dost vlastních sil k jeho dosažení. Taková je pravda. Útoky na ně od členů jejich skupiny jsou vrcholem nevědomosti a vítězstvím zla. Jejich kritika je vždy velmi opovážlivá.

Ze všeho nejhorší je, když jsou nepřátelské útoky zla vedeny na naše mistry. Jsou vystaveni útokům zvenčí a navíc musí někdy snášet i nepřátelství těch, které vedou. Ač se tváří tito kritici jako spravedliví, jsou posedlí silami zla.

Pro takové případy platí jednoznačně pravidlo, které razí mistr Rámakrišna: „Je-li tvůj mistr napaden, tak jej braň nebo od něho s hanbou odejdi“. Třetí možnost  neexistuje. Kdo útočí na mistra, útočí na samu podstatu skupiny.¨

Kdo není schopen toto působení moci zla správně rozpoznat a staví se do role nad takové spory povznešeného soudce, dokazuje jen svou vnitřní slepotu a nedostatečnost. Pro vlastní síly zla není schopen a ani ochoten zlo rozpoznat a jednat s tím v souladu.

Obdobně škodlivé jsou i sklony příslušníků jednotlivých meditačních skupin vymezovat se proti těm, kteří vedou skupiny jiné a dokonce je stavět proti sobě: já patřím k tomu a toho druhého neberu. Opět nejde o nic jiného než o zlou nevědomost.

Zvláštní kapitolou jsou někteří účastníci našich veřejných meditací a seminářů, kteří se jich rádi zúčastňují, protože na nich čerpají hojnost síly, ale za zády pomlouvají toho, kdo je vede a je této síly průchodem. Jde o nevděk a příživnictví nejhoršího druhu. Berou zadarmo a skupině nejen nic nevracejí, ale jen ji rozeštvávají. Ať již vědomě či nevědomě snaží se rozdělit přátele a ty, kteří je vedou. To jsou právě ti, co pohoršují „maličké“. Na jejich adresu Ježíš říká, že by pro ně bylo lépe, kdyby se hned utopili. Chce tím říci, že duchovní tresty za takové jednání jsou horší než tělesné utrpení.

Je pro mne stále záhadou, proč hledající, kteří jsou seznámeni se zákonem karmy, jednají tak lehkomyslně a nebojí se následků toho, co dělají. Jen si připravují karmu plnou utrpení a zla. Přesto se chovají tak, jako by nějaká karma neexistovala nebo se na ně nevztahovala. Vysvětlení je stále jedno a totéž: prvým trestem za přijetí zla je vnitřní slepota, ve které si myslíme, že vše je nám dovoleno, a to bez následků.

A přece by si každý – i ty – měl být stále vědom, že jde jen a jen o něho a nikoliv o druhé. Jde o nás, na kterou stranu – zda zla či světla - se postavíme a v souladu s tím by se měl každý i chovat. Každý má víc než dost práce na sobě a také by se ji měl věnovat. Je mařením času posuzovat druhé a dávat tím průchod svým negacím. Ty musíme naopak rozpouštět. Náš čas je nesmírně drahocenný a příležitost, která se nám dostává, tak vzácná, že si nemůžeme dovolit obojí promrhat. Soustřeď se proto v prvé řadě sám na sebe a pracuj na sobě ze všech sil a stále. Nejsi přímo zodpovědný za druhé, ale za sebe ano. Ty poneseš následky své karmy a nikoliv druhých. Ani ti, kteří tě svádějí ke zlu a staví proti světlu, ti nepomohou nést následky tvých zlých skutků.

Je lépe být více kritický k sobě a nikoliv k druhým, snažit se víc o nápravu vlastní než druhých. Jde vždy výhradně o nás, o náš život a nikoliv o druhé. Měnit zodpovědnost za sebe za zodpovědnost za druhé, znamená se jí zbavovat. To je jen trik ega a nic víc. Tím  se následků toho, co činíme a hlavně i myslíme, nezbavíme ani v nejmenším.

To, co všem i tobě chybí, je ostré a nepřetržité rozlišování v souladu s naukou a ovládání vlastní mysli. Jsi příliš shovívavý k silám zla, které v tobě působí a necháváš se jimi ovládat v jejich prospěch – nikoliv ve tvůj. Tvůj zájem není v šíření nepodložených a nepěkných názorů o nikom. Tvým zájmem není dávat do rukou argumenty našim odpůrcům proti nám. Tvým zájmem není podporovat síly zla proti silám světla. Pokud jasně nevíš, kam patříš – ke světlu, pak patříš zlu. Jiná možnost není. Postoj soudce, který je nad tento boj povznesen, je zcela falešný: je jen přetvářkou zla. Taková je pravda.

Rozhodně se tak nemůžeš zbavit ani zodpovědnosti za sebe ani za skupinu. Je překvapující, že si toho zřejmě nejsi vědom. Jsi připraven nést následky svého počínání?

V bardu, chceme-li na posledním soudu s legrací ani nevědomostí nic nesvedeš. Naší povinností je vědět a chovat se s tím v souladu.

Je velmi snadné odbýt to, co říkám, jako středověké tmářství a pověry nebo plané vyhrůžky. Zlo si nemůže přát nic lepšího pro své prosazování, než když se jeho oběti domnívají, že neexistuje, a proto ani nepůsobí a že jednají ze své svobodné vůle. Nejednají.

Plně platí, že kdo nevidí zlo jako zlo, je již v jeho moci. Prvým projevem moci zla v nás je rozumová slepota, ztráta správného rozlišování právě o tom, co je zlé a co dobré.

Znovu říkám, že jde nakonec jen a jen o tebe. Zamysli se důkladně nad tím, co jsem ti napsal a co určitě musíš i sám vědět. Jen s tím nejednáš v souladu. Opět říkám:  jen a jen ve svůj neprospěch. Jde o neopatrnost a nezodpovědnost za svůj osud. V sázce je příliš vysoká cena. Jsi opravdu ji ochoten zaplatit?

Tvůj přítel