Dobří a zlí lidé
Jiří Vacek
Když mluvíme o jednotlivých osobách, někdy používáme pojmů „zlý“ a „dobrý“.
I když je pravda, že všichni lidé mají Bohem danou božskou podstatu, mnozí s ní nežijí v souladu a dokonce se dopouštějí zlého myšlení i konání. Je pravda, že absolutní zlo neexistuje, ale zlo relativní v našem světě existuje a existují i lidé, kteří jsou více či méně v jeho moci a pod jeho vlivem jednají. Ubližují druhým a proto jsou z tohoto hlediska zlí.
Neznamená to, že nemají božskou podstatu nebo dokonce vůbec nic dobrého v sobě. Prostě v současnosti v nich převládá zlo a proto je označujeme za zlé.
Těm, které vykořisťují, ubližují, mučí, vězní a vraždí, není jejich božská podstata nic platná. Tvrdit na podkladě její existence, že zlo a zlí lidé proto neexistují, je jen nevědomost nebo dokonce záměrné matení lidí, aby zlo mohlo svobodně působit.
Pro zlo není nic lepšího, než když pod vlivem zlé nevědomosti usoudíme, že ono a jeho nositelé neexistují. Ono však v našem od Boha odpadlém světě nejen existuje, ale i mocně působí. Války a s nimi spojené ničení a vraždění jsou toho víc než názorným příkladem. Jsou důkazem o moci zla, které se v podobě nejrůznějších názorů o vlastní nadřazenosti šíří a zachvacuje celé národy, které pak slepě následují své vůdce společenské, politické i náboženské. Němci, komunisté i radikální islám, ale i křesťanství jsou toho důkazem.
Zlí lidé jsou v moci zla a dopouštějí se zlých činů svým myšlením i zevními skutky. Proto je právem označujeme jako zlé. I když je pravda, že i nejhorší člověk má ve svém nitru Bohem mu daný božský základ, ten v něm v současnosti nepůsobí, což je v praxi totéž, jako kdyby neexistoval. On však existuje a v něm spočívá naděje i nejhoršího člověka, že jednou procitne a obrátí se k dobrému. V současnosti však plně platí, že je zlý, což je označení pro současný stav jeho existence: vládne mu převážně zlo, zlá přesvědčení, zlé síly.
I když i on může mít dobré stránky – třeba být relativně dobrým rodičem, přece jej plným právem řadíme mezi zlé a také se tak k němu chováme. Jeho božská, ale nečinná podstata není důvodem k jakékoliv shovívavosti ke zlu, které šíří.
Každý člověk je vždy plně zodpovědný sám za sebe, zda nějakým způsobem přitaká zlu nebo nikoliv. Ani ty nejhorší okolnosti nikdy skutečně dobrého člověka nepřimějí, aby myslel ve zlu a konal s ním v souladu. Lidé nejsou zlí, protože je k tomu okolnosti nutí, ale proto, že se dávají na stranu zla.
I malé přitakání zlu je vždy nebezpečné, protože jedno malé zlo plodí větší zlo a to opět ještě větší, až se člověk plně ocitne v moci zla, kterému není schopen odolat, protože si navykl nevidět v ubližování druhým nic špatného.
Omlouvat zlé lidi, že jsou oběti okolností, znamená omlouvat zlo jako takové a zbavovat jeho nositele a vykonavatele zodpovědnosti za ně. Současně jim tím však bereme i možnost zřeknout se zla a tak se změnit k lepšímu. Taková situace je pak naprosto bezvýchodná a škodí všem. Jediný zisk z ní má samo zlo. Jelikož vlastně není zlem a mohou za ně jen okolnosti, nikdo není ani za ně zodpovědný. Přesně toto zlo potřebuje, aby mohlo růst.
Ten, kdo omlouvá zlé lidi a dělá z nich ubohé oběti okolností, jen dokazuje, že on sám je obětí zlé nevědomosti, která mu brání vidět věci takové, jaké jsou. Ač se takoví lidé jeví jako vzory ušlechtilosti a lásky k bližním, ve skutečnosti slouží zlu. Prozrazuje je jejich starost o nositele, šiřitele a vykonavatele zla, pochopení, které pro ně mají a soucit s nimi.
Nedávno jsem v příloze pátku Lidových novin četl článek, jehož autor se rozplýval soucitem „nad smutkem v očích nebohých islámských teroristů“. Ač nepřeji nikomu nic zlého, přece, když čtu takové výlevy, tak si myslím, jak by tito soucítící se zlem reagovali, kdyby jim jeden takový terorista právě podřezával krk.
K obětem zlých lidí přesně tyto vlastnosti a vztah lidé postiženi falešným soucitem postrádají. V jejich citech a myšlenkách oběti zločinců nemají místo. Nemají o ně a o to, jak je chránit a pomáhat jim v jejich neštěstí nejmenší zájem. Dělají z viníků nebohé oběti.