Dny plné milosti
Jiří Vacek
Stále víc a víc pozoruji, jak šakti se projevuje v mém životě vnitřním i zevním. Dá se říci, že mně usnadňuje v mnoha ohledech život. Ne tak, že bych netrpěl nemocí a neměl těžkosti, ale často je řeší sama a vše mi usnadňuje. Děje se tak samovolně. I přes to si „užívám“. Návdavkem k nemoci se mi rozlomil zub; část vypadla, část zůstala v dásni a kýve se a bolí. Také jsem si rozsekl kůži na hlavě, když jsem chtěl shodit těžké pendlovky. Vydržely, ale hlava nikoliv.
Ona pomoc šakti se koncem srpna projevila velkým přívalem milosti a neplánovaným dlouhým meditačním maratónem od středy 27. do neděle 31. srpna. Mluvím samozřejmě o formální, klidové meditaci.
Začalo to ve středu ráno, kdy jsem na popud z nitra přijel k Evě a Jirkovi na jejich „dvouhodinovku“. Drží ji každý den buď doma nebo u nás. Pak byla ještě u nás večer pravidelná meditace s přáteli od pěti do devíti hodin. Bylo nás asi 13. Ráno ve čtvrtek již na osmou přijel Hynek. Musel vstávat před čtvrtou, aby dorazil včas. Pak jsme s ním a s Evou a Jirkou meditovali skoro celý čtvrtek i pátek. Společně jsme i jedli.
Ve čtvrtek také asi v půl třetí přijel z Havířova Leošek Kubínů. Když uslyšel začátkem týdne o mé nemoci, rozhodl se mně pomoci a přivezl léčivé čaje atd. Neváhal a vydal se na pro něho jistě namáhavou cestu. Navíc ještě asi 2 hodiny po Lužinách bloudil, než nás nalezl.
V pátek, když jsme meditovali, najednou přišla Hynkovi stručná SMS od bratra: “Nemakejte tolik, při tom se nedá dělat“. Naše čtveřice vytvořila s pomocí milosti Já tak silný meditační proud, jaký vzniká při veřejných společných meditacích. Zachytili jej i mnozí další přátelé a divili se, co se děje.
V sobotu a v neděli byl maratón v klubovně Duchovní Srdce, na které jsme byli. Účast po oba dny asi 70 meditujících, včetně dvou miminek. To se již stává pravidlem. Rodiče, aby mohli meditovat, je berou s sebou na veřejné meditace i semináře.