Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Velikonoce trávíme v meditacích. Na bílou sobotu 7.4. je veřejná meditace ve Stodůlkách (asi 110 lidí), v neděli jsme na maratonu v klubovně (asi 50 lidí), v pondělí je jako vždy meditace u nás doma. Miluška říká, že se pro samé meditace a semináře nedostaneme na chatu.

Pak jsme oba nastydli. Dokonce ležím, ale stále pracuji. Když infekce ustupuje, najednou mě chytnou záda tak, že jen s obtížemi chodím po bytě. Ven nechodím vůbec. To je zlé, protože v sobotu 21.4. odjíždíme do Bratislavy. Tak se usilovně léčím.

Přichází dopis od paní H., která denně, jak říká, mluví s Pánem. Nyní je zřejmé, že jím je dnešní Satja Sai Baba. O něčem podobném jsem psal v pamětech „Jak jsem hledal “. Paní Iška měla také zde v Praze častá setkání se Sai Babou. Při prvých ani nevěděla, kdo je. V případě paní H. je spojení zřejmě ještě silnější a také prakticky nepřetržité.

Kdo má uši ke slyšení, ať si dobře vzpomene, že paní H. mě vyhledala na přímý příkaz svého Pána neboli Satja Sai Baby. Ten jí řekl, že se má věnovat džňána józe a k tomuto účelu si opatřit moje knihy – zejména Učebnici átmavičáry, Královskou jógu a další. Před tímto pokynem neměla o mé existenci ani tušení. V dopise od paní H. je také přiložen balíček vibhuti od jejího Pána – Sai Baby. Tak si jej přikládám na bolavá záda, hřeji je elektrickou dečkou a beru prášky. Tato spojená léčba pomáhá.

Také nás navštívil Adam Kasík. Právě se vrátil z Indie, kde pobýval asi půl roku. Navštívil Ramanašram, Arunáčalu, ale hlavně meditoval v chrámech v Tiruvannamalai. Prvé, co jsem slyšeli, bylo: „Jsem rád, že již jsem zase zpátky“. Poslední měsíc bylo přes den vedro k nevydržení. Přivezl nám velký kámen přímo z vrcholu Rudé hory. Hned se také zúčastnil následujícího semináře v Kostolanech.

Ve středu jsme předběžně oslavili Jirky při meditaci chlebovým dortem od Zuzky. Byl výborný.

V sobotu časně ráno odjíždíme do Bratislavy na veřejnou meditaci v rámci „Dne Zeme“, který pořádá centrum enviromentálnej a etickej výchovy Živica.

V řízení se střídáme s Miluškou. Jirka s Evou jedou svým vozem za námi. Před Bratislavou po 11. hodině dojíždíme do několik kilometrů dlouhé kolony, která vždy pár metrů popojede a zase stojí. V 6 ráno se na dálnici převrátil kamion. Jedeme skoro hodinu než dorazíme na sraz s přáteli. Co nás zaráží, když konečně míjíme převrácený kamion? Nikde jediný policista, který by řídil dopravu a pouštěl delší dobu jeden a opět druhý jízdní pruh. Nikde ani známka úsilí o odstranění kamionu. Prostě kolem něho ani živáček. Nějaké informace, odklonění dopravy, nic. To vše až do 16. hodin odpoledne, jak psaly noviny. Naprostá lhostejnost a nezodpovědnost.

Po obědě u paní Liptákové – byl jako vždy výborný – jedeme do Pálffyho paláce, kde je meditace. Sál je plný, přišlo přes 100 lidí, meditace dobrá.

Zde se poprvé setkáváme s projevy slovenského, katolického nacionalismu, na štěstí jen ojediněle. Slyšíme špičky typu: Češi nám jezdí dávat rozumy, ale Slováci jsou pokorní a žijí to, naše knihy jsou jen komerce, nikdo nemůže rozumět bibli a podobně.

Jsou to zřejmě titíž lidé, kteří obhajují válečného zločince Tisa a staví mu pomníky. Pro slovenskou katolickou církev je příznačné, že se od tohoto věrného Hitlerova spojence ve válce i ve vyvražďování Židů dodnes nedokázala odvrátit. Když mu staví pomníky, je to totéž, jako kdyby je stavěli samotnému Hitlerovi.

Po meditaci si užíváme milého pohostinství manželů Škrabákových, kde i spíme. Po ranní společné meditaci odjíždíme do Kostolan.

Na semináři je nás  ± 68 účastníků. Ve vedení se postupně střídá Roman, Hynek, Zuzka, Eva a Jirka. Vedou si všichni zdatně. Vykládají nauku o praxi s dobrým porozuměním a často mě překvapí s novým osobním dílčím pohledem. Jsou všichni plnohodnotnými nástupci, kteří mě plně nahradí a již nahrazují. Navíc nejsou sami, jsou i další. Není proto nejmenšího důvodu, aby se veřejné meditace, maratony a semináře nekonaly jen proto, že se jich nebudu moci zúčastnit.

Jako vždy i zde se naleznou ojedinělí účastníci, kterým se soustředěné meditace nelíbí. Jeden takový se rozhořčil, že v průběhu vycházky jsme seděli se zavřenýma očima a neobdivovali krásu přírody. Proto odjel.

Znovu jsem ve třetí hodině meditace dopoledne zavedl její nácvik v pomalé chůzi. Počasí bylo stále slunečné, tak jsme chodili kolečko po cestě nahoru do kopce a zpět po schodech.

Domů jsme jeli v sobotu 28.4. pět a půl hodiny. Doma nás opět čekala spousta nevyřízené práce. Ani na semináři jsme nezaháleli a ke všem meditacím jsme ještě stihli opravit celý 13. díl „Jak jsem hledal Boha“.

Toto vše je pro naše stará a starší těla velká námaha, kterou nám neulehčuje ani zima, která panuje pravidelně v budovách, kde jsme ubytovaní a meditujeme. Bolesti zad polevily na běžnou úroveň až 2. den semináře. Na vycházky jsem mohl proto až v úterý.

Ve středu (2.5.) ráno nás navštívil Kristián. Vyprávěl, jak se zvýšila úroveň meditace v klubu, když do něho přišli přátelé, kteří se právě vrátili ze semináře v Kostolanech.