Dějí se divné věci
Jiří Vacek
Je úterý asi tři hodiny odpoledne 18. října. Najednou pocítím z nitra silný popud usednout do křesla a meditovat v klidu. Meditace má neobvykle velkou sílu. Nořím se plně do vědomí Já jsem, které překračuje osobnost i svět. Ty ustupují do pozadí a téměř mizí.
Najednou vím – nevím jak, ale prostě vím, že někde v Tibetu umírá někdo význačný asi lama a jen já mu mohu pomoci. Má skrze mne projít do nirvány a vyvanout. Také cítím, jak do mne vstupuje. Vnímám jej jako nějakou jemnou bílou hmotu, která prostupuje mé tělo. Najednou vím - opět nevím jak - ale vím, že se mu ve mně zalíbilo a snaží se ve mně zůstat a ovládnout mé tělo místo, aby postupoval dál. Cítím se tím ohrožen na životě v těle. Po chvíli se situace zklidní, asi přece prošel dál, ale něco z té jemné bílé hmoty ve mně – tj. v těle – zůstává. Není to zlé, ale také ne světlo. Takže mám zase co rozpouštět.
Je zajímavé, že uprostřed následující noci se budím naprosto bdělý a svěží, jak nikdy nejsem ani ve dne. Na spánek není ani pomyšlení. Tak vstávám, jdu do pokoje a asi hodinu píšu. Ráno spíme o hodinu déle než obvykle.
Celý zážitek, jak je pravidlem, je zcela mimo mou moc. Prostě síla takto se mnou zachází; naprosto se o nic v tomto směru nepokouším ani neplánuji. Prostě se to děje, ať chci či nikoliv.