Daršan Ramany Mahárišiho
Jiří Vacek
Proud milosti, který vyvolal i „velký“ maratón u nás doma i v klubovně Srdce, pokračoval dále.
Jedním z jeho projevů byl i daršan Ramany Mahárišiho v noci ve 3 hodiny ve čtvrtek 4. září.
Bydleli jsme s přáteli na horách ve vesnickém domku. Uprostřed měl chodbu a po obou stranách pokoje. Napravo od vchodu bydlel Ramana Maháriši, nalevo s přáteli já.
Pak mně Maháriši navštívil v našem pokoji v postavě svého stáří. Byl nesmírně laskavý. Bavili jsme se jako přátelé. Z jeho návštěvy jsem měl nádhernou jemnou a čistou radost, která pramenila ze Srdce. S hrdostí jsem mu ukazoval dlouhou řadu knih o něm a s jeho učením s tím, že o něm znám vše, co vyšlo.
Pak jsem s přáteli stál před domem. Měli jsme jet někoho navštívit, což jsme měli předem domluveno. Rezolutně jsem jet na návštěvu odmítl se slovy: „Od Mahárišiho mě nikdo nedostane“ a vrátil jsem se do domku, kde jsme s Mahárišim bydleli.
Tím sen skončil, pokud lze vůbec o snu mluvit, když jde o něco tak živého a skutečného, mnohem skutečnějšího než sen bdění.
Ze všeho nejkrásnější byla radost, která celý prožitek prozařovala. Nepřestala zářit ani po „probuzení“, byť je i o něco slabší.
Když jsem sen vyprávěl Jirkovi, poznamenal něco o siddha lóce, světu siddhů.
Také jsem v těchto dnech milosti znovu udělal zkušenost, že i při prožitcích blaženosti z Já můžeme současně zakoušet velké tělesné bolesti, což uvádí i Ramana Maháriši. Jednou to potvrdil i jako svou zkušenost. Jeho opatrovník se nešetrně dotknul obvazu na jeho ráně s nádorem na paži. Řekl mu: „Způsobil jste mně bolest tak velkou, jako obrovská hora“. Blaženost z Já a bolest se nevylučují.
Skutečnost, podepřená výrokem Ramany Mahárišiho, že i realizátoři cítí bolest, je významným osvětlením jejich stavu. Tutéž pravdu vidíme i v Ježíšově utrpení. Rámakrišna se rovněž se svým utrpením z nemoci netajil.