Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Fakta:

Až do posledního dne jarní Morávky 10. června se Hynek choval jako žák. Já jsem jej považoval za svého blízkého přítele. Již jednou se od našeho společenství před několika lety bez jediného vysvětlení odloučil na celý rok, ale pak se opět – zase bez nějaké omluvy vrátil, jako by se nic nestalo. Bylo mně to divné, ale dobrá: chtěl zpět, tak jsem jej vzal.

Když jezdil na meditace ve Stodůlkách, spal i s rodinou u nás doma a dobře jsme si rozuměli. Alespoň jednou týdně mě volal a přátelsky jsme si vyměňovali zkušenosti.

To se změnilo koncem jarní Morávky. Pak najednou mně nezavolal dva a půl měsíce ani jednou. Mlčení až příliš významné. Volal až 16. srpna, že nebude meditovat s Jirkou Krutinou. Jeho důvody jsem uvedl již dříve jinde. Po pár dnech své rozhodnutí sám zveřejnil ve své odpovědi Robíkovi na webu. Osobně jsem se záměrně k celé záležitosti nevyjadřoval, abych Hynkovi poskytl možnost nejít do krajností.

Hynkovo rozhodnutí následně rozdělilo skupinu v Olomouci na Hynkovce a ty ostatní. Dalším výsledkem jeho jednání bylo, že skupina v Olomouci přišla o meditační klubovnu. Ta končí k 30. listopadu. Místo vděku za její vedení po dlouhou dobu se Sára dočkala jen nevybíravých útoků.

Hynek a jeho dcera, Hynkův bratr s rodinou, Olda Kos a pár dalších se současně odhlásili z účasti na podzimní Morávce, na kterou již byli přihlášeni.

Na veřejnou meditaci v olomoucké klubovně, na které si Hynek vyžádal mou účast, v neděli 22. září Hynek a jeho věrní manifestačně nepřišli. Ani mně a Milušce nenabídl možnost u nich přespat, jak bylo samozřejmostí. Tím ohrozil mou účast na meditaci. Zachránili nás manželé Zákopčanovi. Tak si představuje vděk a úctu k mistrovi. Přesto klubovna byla přeplněná. Vstupné za meditaci, jak bylo pravidlem, jsem ponechal na podporu klubovny.

Tak to jsou fakta a ať je podle nauky posoudí každý sám. Vyplývá z nich, že prohlášení nemeditovat s Jirkou, byl jen zastírací manévr: cílem útoku byl Vacek. Proto také ti, kteří si přejí zachovat přátelství s námi, jsou, jak mně sdělují, cílem Hynkova nepřátelství. Navíc musí řešit naprosto zbytečný a nepravý rozpor: přidat se k Hynkovi nebo k Vackovi místo, aby byli jedině vedeni k Bohu.

Jsem zpravován, že se v Olomouci šíří i podivná učení. Například:

Význam duchovního společenství uznává jen buddhismus, Ramana Maháriši a nikdo jiný nikoliv.

Jsem k společenství připoután a proto nedosáhnu vysvobození ze zrodů v nebožském světě.

I já jsem opustil mistra jako Hynek a některá další.

Co k tomu dodat?

Jako je jen jeden Bůh, je i jen jeden mistr a je jím sám Bůh. Proto správní mistři vedou žáky k Bohu v jejich nitrech a nikoliv k závislosti na své zevní pomíjivé osobnosti. Nevyužívají je pro své osobní cíle, pro uspokojení, že oni vedou druhé, ale pomáhají jim ze všech sil dosáhnout Boha.

Kdo druhé poutá ke své osobě a nikoliv k Bohu, trpí nevědomostí i duchovní pýchou: považuje se za Boha nebo za jemu rovného.

Správný mistr hledající nerozděluje, ale spojuje a sjednocuje na jejich cestě k jedinému Bohu.

Pravý mistr je onen z blahoslavených tvůrců pokoje z evangelií. Nevíří svým jednáním klid mysli hledajících, ale vede je k jejímu ovládání a udržování v zaměření na Boha a nikoliv na svou osobnost. Skupina mu neslouží k uskutečňování jeho osobních zájmů, ale k vzájemné podpoře všech, kteří upřímně touží po Bohu.

Jeho žáci se mají zabývat hledáním Boha ve svém nitru a nikoliv se vzrušovat tím, ke které mistrovské osobnosti se mají připojit a od které se odpoutat.

Kdo poutá hledající na svou osobnost a vytváří si svou skupinu a rozděluje společenství tím, že staví příznivce jedné mistrovské osobnosti proti druhým, kteří meditují s jinou osobou, nesjednocuje je v Bohu, ale rozptyluje. Není tvůrcem pokoje, ale neklidu a nemiluje opravdu ani Boha ani druhé, ale jen sebe a své zájmy. Tyto odstředivé sklony ovládají jeho chování a výsledkem je škoda všech.

I pro toho, kdo sám dosáhl mistrovského stupně, platí plně veškerá přikázání duchovního života. Nikdo, ani mistrovské osoby, včetně spasitelů není z jejich platnosti vyjmut, ale naopak mají nám jít v jejich dodržování příkladem. I oni si mají vážit svého mistra, který je dovedl k poznání Boha a být mu vděční za pomoc, kterou skrze něho obdrželi.

Není jediný důvod, proč by od něho měli odcházet, ale všechny důvody mluví pro to, že s ním mají spolupracovat a společně vést k Bohu všechny, kteří se o pomoc a vedení na ně obracejí. Mají společenství sjednocovat a vést k Bohu a nikoliv rozdělovat podle příslušnosti k některé skupinu vedoucí osobnosti.

Osobně jsem si nikdy nepřestal vážit svého mistra Jarky Kočího a také jsem jej neopustil, ale vždy jsem se k němu hlásil. Bohužel, bylo to za komunistického teroru, který vše duchovní pronásledoval. Proto možnosti spolupráce byly velmi omezené a tehdy ani později kolem Tomášových nějaká duchovní společenství neexistovala a nemohl jsem je proto ani poškodit nějakým „odchodem“. Navíc se ani nekonal. Jarka měl své bydliště, zaměstnání a rodinu v Ostravě, já totéž v Praze, takže možnost návštěv i úzké spolupráce byla omezená.

Ale i tak jsme s Miluškou opisovali na stroji Jarkovy samizdaty a šířili je. Po uvolnění sametové revoluce jsem je jako jednu z prvých knih sebral, uspořádal a vydal Jarkovo dílo pod titulem „Cesta za pravdou“.

Ani Mílu Tomášovou – stále za komunistického teroru – jsem neopustil. Události se vyvinuly tak, že další duchovní spolupráce nebyla již možná. Nebylo to naprosto mé rozhodnutí.

I když jsme se s Jarkou Kočím méně a s Mílou Tomášovou více v některých názorech rozcházeli, nebyl to nikdy důvod k nějakému nepřátelství ani neúctě. Šlo o výměnu názorů.

Po revoluci jsem pravidelně chodil na Mílina veřejná setkání a rozhodně jsem manifestačně nevyhlašoval, že s ní nebudu meditovat. Nejít manifestačně na meditaci se svým mistrem, to určitě není správné. Co vede k takovým projevům nesnášenlivosti, je vždy prohřeškem proti přikázání lásky. S Mílou Tomášovou jsme po revoluci také dlouho spolupracovali na šíření knih obou našich nakladatelství.

Význam duchovního společenství jednoznačně potvrzuje Ježíš, když říká: „Kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, Já jsem uprostřed nich“. Jeho společenství bylo zárodkem budoucí církve nikoliv svaté jako takové, ale světců, což jsou hledající, kteří svou praxí dosáhli vytvoření duchovního světla nad hlavou. Ti pak svým světlem pomáhají společenství stejně zaměřených. To je ono pravé „obcování svatých“. Součástí vyznání víry křesťanů je právě: „Věřím v obcování svatých“. I křesťané nejen význam společenství uznávají, ale je dokonce součástí vyznání víry.

Kláštery a ášramy všech náboženství nejsou ničím jiným než duchovními společenstvími. Satsang jogínů není opět nic jiného než společenství.

I Ramana Maháriši měl kolem sebe v ášramu uctívatele, kteří v něm sídlili a navíc vedle ášramu záhy vyrostlo sadhuovské městečko jako společenství těch, kteří se věnovali praxi, kterou Maháriši učil.

Takže význam a důležitost správného duchovního společenství uznávají všichni mistři všech náboženství. Zpochybňovat je jen proto, že se tyto pochybnosti hodí jako zdůvodnění pro rozbití společenství v Olomouci, je zcela účelové.

Pro Hynkovo jednání skupina v Olomouci ani se nepřidá celá k Hynkovi ani nezanikne. Praví hledající budou se scházet a společně kráčet cestou k Bohu dál. Hromádkovi jsou ochotni po organizační stránce tato setkání obětavě zabezpečovat. Je víc skupin v naší republice, které společně praktikují i bez osobní účasti mistra a je to jak správné tak účelné. Podporují se tak ve svém úsilí navzájem. Kdokoliv se k této duchovní společné práci chce připojit, je vítán. Nikdo není vylučován, kdo chce zachovávat pravidla této práce. Nejsou ničím jiným než usilovným plněním přikázání lásky k Bohu a k našim bližním.

Nehledejme v celé záležitosti nějakou zevní spravedlnost. Vše, co je v rozporu s těmito přikázáními, není spravedlivé, protože naší stezce k Bohu neprospívá, ale škodí. Již tím, že strhává naši mysl, aby se poddala citům, které souhrnně jsou známy jako smrtelné hříchy neboli provinění proti Bohu.

Vždy, když k takovému jednání dochází, vysvětlení je jen jedno: nedostatek vlády nad myslí a nerozlišování toho, co do ní vchází. Taková mysl se pak ztotožňuje a poddává vlivu sil, které nás vzdalují Bohu. Tyto odstředivé síly, pokud nejsou včas rozpoznány, odmítány a rozpouštěny, se nakonec projevují zevně takové, jaké jsou: zlem, které je nepřátelské všemu, co nás přivádí k Bohu. Ne spravedlnost, ale právě toto je jejich skutečný cíl včetně osob, které jim v uskutečňování jejich zlých záměrů překáží.

Jinak vůbec nic nového, ale jen to, nač neustále upozorňuji: naše mysl nesmí být ani okamžik ponechána bez dozoru, pokud nechceme, aby nás síly Bohu nepřátelské, které máme v určité velikosti všichni – včetně mistrovských osob – v sobě, nesvedly ze stezky k Bohu. Myslet si, že se vždy tváří takové, jaké jsou opravdu – to jest zlé, je velmi prostoduché. Ty nejhorší jsou „vlci v rouše beránčím“. Na ně si musíme dát zvláštní pozor. To, co nakonec rozhoduje, je: „Podle skutků je poznáte“ a také: „strom poznáme podle ovoce“. V Olomouci jsou skutky i jejich ovoce jasně viditelné.