Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pro porozumění projevu ve všech úrovních od oblastí pekelných až včetně oblastí božských je důležité pochopit základní zákonitosti, které mu vládnou.

Prvou pravdou je, že projev je projevem činností Neprojeveného, jehož základní mohutností je vědomí Já jsem a jeho tvořivá moc. Proto platí, že Neprojevené je prvotní, absolutní a nepodmíněné a projev je druhotný, relativní a podmíněný a to vše ve vztahu k Neprojevu.

Vše, co je projevené, existuje v Neprojevu, nachází se v jeho vědomí Já a je jím i pronikáno. Proto platí, že základem projevu je Neprojevené, jeho vědomí Já jsem a tvořivá moc.

Projev sám je pak součinností a vazbou vědomí Já jsem a jeho tvořivé moci neboli energie. Zákon vazby vědomí a tvořivé moci platí vždy. Je výrazem jejich jednoty. Tvořivá moc vědomí ve svém projevu je duševní energií. Stvořitel myslí a představuje si svět a jeho představy na sebe berou tvary předmětů světa i těl jeho bytostí.

Vědomé bytosti jsou současným projevem, vztahem vědomí a jeho tvořivé síly. Ten se projevuje v bytostech jako vztah pozorujícího vědomí a jím pozorovaného světa.

Projev je vždy dění. Je dějem a nikoliv statickým jevem. Děje se v čase a v prostoru, které jsou relativní, tj. vždy ve vztahu k vědomí pozorovatele. Přesně vzato, každý pozorovatel, každá vědomá bytost, má svůj čas, prostor i svět, které Stvořitel koordinuje tak, že se navzájem prolínají a sdílejí. Absolutní prostor a čas neexistují.

Pro pochopení podstaty projevu, tj. tvarů předmětů i těl bytostí, je zásadní uvědomění si, že celý svět je jen energií, silou, která se nachází v různých stavech projevu. Hmota je rovněž energií ve „zmrzlém“ stavu.

Působit na svět a ve světě znamená proto vždy pracovat

1) S oživující mocí vědomí

2) S energiemi, tvořivou silou mysli.

Oboje se děje současně a společně v čase a prostoru ve shodě se zákonem akce  a reakce, příčiny a následku. Výsledky tohoto působení, uskutečnění vytvářených příčin neboli jejich následky v zevním světě se odehrává v čase a prostoru jednotlivých bytostí s časoprostorovou prodlevou.

Svět není objektivní, ale subjektivní realitou, která bez subjektu, tj. bez pozorujícího vědomí neexistuje. To samozřejmě neznamená, že je pouhou iluzí, se kterou lze libovolně zacházet. Realita projevu spočívá v jeho moci, kterou uplatňuje na stvořené bytosti. Jeho moc je mocí tvořivé síly boží, která má svou zákonitost a kterou proto musí stvořené bytosti uznávat. Pokud tak nečiní, výsledkem je vždy velké utrpení.

Pro příčiny, aby se projevily i zevně ve světě, je rozhodující jejich velikost neboli vynaložená energie. Jinak řečeno, platí hledisko množství a nejen samotné zaměření. Zevní svět jeví značnou setrvačnost, snahu setrvávat v současném stavu. Změny jeho stavu proto vyžadují správně zaměřené příčiny, které jsou dostatečně veliké k překonání stávajícího stavu. Jelikož je svět energií, tyto příčiny musí mít dostatečné množství energie a to správně zaměřené.

Jejich zaměření se pak děje cílevědomě vedenou pozorností vědomí ve shodě se zákonem jeho oživující moci.

Jinak řečeno: chceme-li docílit jakoukoliv změnu v zevním světě, musíme se na ni soustřeďovat vědomím a současně do této snahy vkládat tvořivou energii mysli. To vše musíme činit dostatečně dlouho, aby žádoucí změna mohla nastat. Pokud tomu tak není, změna nenastane nebo jen malá.

Poslední je zejména případ naší doposud neodžité karmy, osudu, který jsme v minulosti vytvořili my sami. To také vysvětluje, proč někdy naše modlitby nejsou vyslyšeny: nevytvořili jsme dostatečně silné příčiny, aby mohly nastat. Proto nestačí krátké modlitby, ale chceme-li výrazné výsledky, je nutné se modlit bez přestání. Samozřejmě je rovněž nezbytné se chovat tak, aby naše zevní chování a zejména myšlení bylo s naší snahou v souladu nebo ji dokonce nerušilo.

To, že je projev vytvářen Bohem a v něm se i nachází, zdaleka neznamená, že všechny úrovně, světy projevu jsou totožné nebo dokonce božské. To neplatí ani pro bytosti, ani pro světy, které obývají.

V absolutním smyslu je božský pouze neprojev. Projev, který není absolutní, ale relativní, vykazuje značné rozdíly ve svých úrovních i bytostech, které jej obývají. Ač je podstatou všeho – světů i bytostí – Bůh, relativně se bytosti i jejich světy nacházejí vlivem stavu svého vědomí a mysli blíže či dále Bohu. Jsou proto světy i bytosti pekelné, neutrální neboli smíšené i božské. To je způsobeno svobodou vůle a přání stvořených bytostí, kterou mají a používají.

Stav projevu – bytostí a jejich světa také není stálý a neměnný, ale mění se neustále se zaměřením jejich pozornosti a množstvím a jakostí energie, kterou používají. Platí proto plně, že každý má právě to, co mu přinesly příčiny, které vytvořil. Pohyb je vždy možný jak vzhůru k Bohu a k životu v něm, tak i dolů do světů zla. Záleží na tom, co si my sami vybereme.

Osobně nevěřím pro nějakou definitivu ani pro bytosti, které žijí v božském světě. Pád je možný vždy, protože zákony projevu neznají výjimky. Kdo se odloučí od Boha vnitřně, padá z jeho božského světa a žije zevně ve světě nebožském.

Uvedené zákonitosti jsou klíčem ke správnému myšlení a jednání ve světě, za předpokladu, že je správně pochopíme a budeme je využívat k prospěchu svému i druhých. Je proto nanejvýš důležité je promyslet, domyslet a plně vstřebat, abychom mohli svůj život vědomě řídit a nebyli nevědomou hříčkou osudu, zákona akce a reakce.

Pochopme dobře, že jsme plně zodpovědni za svůj život, který neustále vytváříme okamžik po okamžiku podle zákona akce a reakce a to ať chceme či nikoliv, ať o tom víme, či nikoliv. Nevědomost nás naprosto nejen neomlouvá, ale ani vůbec nechrání před následky příčin, které namířením své pozornosti a činností své mysli vytváříme.

Jaké je hlavní poučení, které z pravdy o projevu vyplývá pro bytosti, které ztratily spojení s jeho příčinou a zdrojem, jímž je Neprojevené božství a proto žijí ve hmotném, nebožském světě ve stavu ega?

Dává jim klíč, návod, jak směřovat z relativního k absolutnímu, z ega do stavu poznání sebe – Neprojevu v nás, ze světa nebožského do světa božského. Tím klíčem je vlastní, osobní, vnitřní duchovní život každého jedince, který je veden k neustálému vytváření příčin, které zákonitě ve svých následcích vedou k plnému návratu do Boha. To je jóga, mystika, sufismus, buddhismus ve své nejčistší podstatě. Jeho podstatou není nic jiného než obracení pozornosti vědomí a jeho tvořivé moci k Bohu a to všemi způsoby a stále.