Co je pozorovatel?
Jiří Vacek
Běžně používaný pojem „pozorovatel“ pro uvědomovací činnost vědomí může být poněkud zavádějící. Jeho správné pochopení pro nalezení našeho pravého Já je proto velmi důležité. Vždy platí:
1. Pozorovatel není bytostný.
Je stavem vědomí, jehož pozornost je obrácena k pozorovaným předmětům, což jsou i výtvory mysli včetně prázdna. Rozlišení na Já a pozorovatele nesmíme brát jako dvojnost, dvě různá bytí. Je rozlišením z hlediska činnosti vědomí, podle zaměření pozornosti vědomí.
2. Pozorovatel není pouze pozorovatelem světa.
Když mluvíme o praxi pozorovatele jako jednoho ze způsobů átmavičáry, nemáme na mysli pouze vědomé pozorování všeho předmětného, ale na prvém místě udržování vědomí sama Sebe, které vše pozoruje a které je základem, z něhož pozornost k pozorovaným předmětům vychází. Naší praxí je sebe, svého vědomí si vědomý pozorovatel a proto neustále zdůrazňujeme a používáme pojem „Sebe si vědomý pozorovatel“, abychom zdůraznili, že pouze nepozorujeme pozorovatelné předměty. Naším cílem je sebe, svého vědomí si vědomý pozorovatel, který soustředěně a vědomě pozoruje vše předmětné, ale hlavně neustále se udržuje v ryzím vědomí Sebe, v Já jsem.
Být neustále soustředěným a vědomým pozorovatelem všeho stvořeného a probíhajících změn a činností je dobré, ale není ještě átmavičárou, pokud pozornost vědomí není obrácena na samo vědomí, které je námi, naším hledaným pravým Já. Átmavičára, ať ji provádíme jakýmkoliv způsobem, vždy začíná teprve tam, kde soustřeďujeme pozornost vědomí, kterým jsme, na toto vědomí Já jsem. Pokud toto vědomé obracení pozornosti vědomí na samo vědomí není přítomno, neprovádíme átmavičáru.
Běžně chápaný a prováděný pozorovatel může být dobru přípravou na átmavičáru, pokud začneme část pozornosti obracet na samotné vědomí, z něhož pozornost proudí. Nesmíme v tomto soustředění ztratit z pozornosti uvědomovaní i sebe ve vědomí, kterým stále jsme.
Nejsou také dvě vědomí. Jedno, které by si uvědomovalo Sebe – Já jsem a druhé pozorované předměty. Jedno jediné vědomí svou správně zaměřenou pozorností si je vědomo Sebe, své vědomé existence a současně i pozorovaného projevu.
Zásadní podmínkou uvědomění si, že jsme sebe si vědomé, vše pozorující vědomí, je rozlišení tohoto vědomí od všeho, co je nevědomé, Já od ne-já. Nesmíme dopustit nevědomé pohlcení vědomí světem ani jeho ztotožnění s tělem, s myslí a s jejich činnostmi.
Proto nemyslíme „já jdu ani já myslím“, protože my nejdeme. Jde tělo. My také nemyslíme, ale myslí mysl. Proto si uvědomujeme: „tělo jde, ale tímto tělem nejsem. Jsem vědomí, které si chůzi těla uvědomuje a pozoruje“. Stejně si uvědomujeme: „jsem si vědom myšlenek a citů, ale nejsem žádnou myšlenkou ani citem. Jsem vědomí, které je nezúčastněně pozoruje“.
Tímto postupem rozpouštíme klam, že jsme tělem a myslí neboli ego a současně si začínáme uvědomovat vědomí, které jsme a kterým si vše uvědomujeme včetně vlastního bytí.
V átmavičáře proto nestačí pouze obracení pozornosti vědomí na samo vědomí. Pro pochopení podstaty naší bytosti a rozpuštění nepravého já, ega, je nezbytné rozlišení samotného vědomí od všeho nevědomého.
Řečeno jinak: rozpuštění ega, totožnosti s tělem a s výtvory mysli, kterými nejsme, je naprosto nevynechatelné. Děje se tak pomocí pozorovatele, který si vše pozorované uvědomuje, ale s ničím z toho se neztotožňuje, ale naopak se od toho jasně rozlišuje.
Bez ustání musíme udržovat poznání i vědomí: nejsem nic, co pozoruji, ale jsem vědomí, které vše pozoruje a ví, že je tímto pozorujícím vědomím.
Právě toto je přímá stezka átmavičáry od začátku až do konce, jímž je vysvobození. Vše, co není s touto praxí vědomí, které je obraceno neustále na sama Sebe v souladu, ničí výsledky klidové meditace, átmavičáry.
Proto je tak důležitá trvalá očista, trvalé bdění nad myslí, ve kterém nepřetržitě odmítáme a rozpouštíme vše zlé a nespásné, co se snaží vniknout do naší mysli a zmocnit se jí pro svůj vlastní prospěch, který je pro nás zlem se všemi důsledky: nevědomostí, nesvobodou a utrpením.
Co je platné, když i hodiny denně meditujeme, ale mimo meditaci umožňujeme, aby se zlé a nespásné síly zmocňovaly naší mysli? Tím jen maříme to, co jsme v meditaci pracně dosáhli. Není divu, že nás taková praxe neuspokojuje. Pak hledáme příčiny všude možně, jen ne v sobě, v nedostatku bdění nad myslí. Měníme osoby mistrů, praxi, ale vše nadarmo. Dokud nezačneme měnit své myšlení, hlídat je okamžik po okamžiku a usilovně a nepřetržitě se čistit od všeho zlého a Bohu nás vzdalujícího, vše je marné.