Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Existuje jedna jediná Skutečnost bez druhé – a-dvaita, ne-dva. Kromě ní nic jiného neexistuje.

Tato nejvyšší Skutečnost, Bůh je rozlišená nikoliv rozdělená. Základní rozlišení je na neprojev a projev. Ty tvoří od sebe neoddělitelnou jednotu. Neprojev je prvotní, projev druhotný. Neprojev je příčinou, projev následkem. Buddha: „Kdyby nebylo nezrozeného, nebylo by nic zrozeného“. Neprojev je základem, ve kterém vše projevené se nachází a je jím i pronikáno.

Základem neprojevu je vědomí Já jsem, princip uvědomovací, sebe si vědomá existence, noumenon, absolutno. Neprojev je sebe si vědomá, absolutní existence, projev je podmíněná, relativní existence.

Sebe si vědomé vědomí je prvotní, uvědomovaný projev je druhotný. Věci a bytosti, projev existují ve vědomí a protože si je vědomí uvědomuje. Bez vědomí, jeho pozornosti nic projeveného neexistuje a nemůže ani existovat.

Představa, že předměty existují i když nejsou uvědomovány, je výtvorem naší mysli a existuje opět pouze ve vědomí. Nevědomé předměty existují pouze tehdy, jsou-li uvědomovány vědomím.

Projev je vytvářen inteligentní, tvořivou mocí vědomí, kosmickou myslí přivrácením pozornosti vědomí k tvorbě světa. Ta tvoří svým pohybem, svou činností. Vchází do činnosti a její činnost je projevem.

Neprojev, absolutno, se vždy nachází v božském, dokonalém stavu. Projev může být jak ve stavu božském, tak nebožském, ale vždy je nedílnou částí jediné nedělitelné Skutečnosti, což platí i pro stvořené bytosti. V nevědomém stavu se jeho božskost nemůže projevit.

Jednota projevu je jednotou s neprojevem, ale i jediné tvořivé moci, tvořivé energie, síly nejvyšší Skutečnosti, která je v činnosti rozlišená.

Zásadní rozlišení projevu je na oblast božskou a nebožskou. V rámci této jednoty projevu existuje mnoho světů od pekelných a božských a jejich obyvatel.

„V domě mého Otce je mnoho příbytků,“ Ježíš.

Celému projevu vládne jediná a jednotná zákonitost. Proto platí: jak dole, tak i nahoře, ale jak nahoře, tak i dole. Všechny světy se řídí jedinou, společnou zákonitostí. Proto i platí, že člověk je mikrokosmem, obrazem celého stvoření. Proto je možné z našeho světa čerpat poznání o světech nižších i vyšších, z uspořádání člověka, mikrokosmu, usuzovat na celý makrokosmos. Proto je člověk i obrazem Boha.

Projev i projevené bytosti jsou částí Boha, ale nikdy Bohem celým ani neplatí, že jsou božské, že se nacházejí vždy v božském stavu, protože vše je Bůh, jednota nejvyšší Skutečnosti. Jsou s ním pouze soupodstatné. Ty, které si tuto svou soupodstatnost uvědomují, se nacházejí ve stavu božském. Pokud si toho nejsou vědomi, jsou ve stavu nebožském se všemi důsledky: ztrátou svého božství i dobra a svobody a proto trpí.

Základní zákonitost, která vládne veškerému projevu je dána zákony:

1) Oživující mocí pozornosti vědomí.

2) Příčiny a následku, zákonem karmickým.

Tyto dva zákony vždy působí společně v jednotě. Pozornost, zaměření pozornosti vědomí je prvotní příčinou, která vyvolává vždy následky podmíněné tím, v čem a jak spočine, zda vědomě nebo nevědomě.

Nejednota je nebožským stavem bytosti odpadlé z jednoty, od Boha. Ač existuje v jednotě a je její částí, přeci jednotu nepoznává, neuvědomuje si ji a proto ji ani nežije.

Ve své nevědomosti si nejen neuvědomuje svůj božský základ, své pravé Já, vědomí Já jsem, ale dokonce jej – se – ztotožňuje s ne-Já, s tím co není, se svým nevědomým tělem a myslí.

Ač je jen jedno jediné, absolutní vědomí Já jsem, které je neomezené, neproměnné, nad časem a prostorem, přece proniká, je obsaženo ve všem stvořeném. Proto, ač jediné, je vědomým životem všech nesčetných bytostí. Je jejich pravým Já. V něm jsou soupodstatní s vědomím absolutním, s Bohem. Nevědomé bytosti si této jednoty nejsou vědomy a proto žijí v nevědomosti a dvojnosti ega a jeho světa. Pro jejich nevědomost, která spočívá v neuvědomování si svého božského vědomí, že jsou vědomí, je pro ně svět jedinou, objektivní sama o sobě existující Skutečností. Proto nic jiného neznají a ani si neuvědomují. Pro svou nevědomost o vědomí a že jsou vědomí, nevidí, že oni sami i jejich svět existuje výhradně ve vědomí a jen tehdy, když je k němu přivrácena oživující moc vědomí.

Vědomí je všude a ve všem, vše stvořené proniká, ale není všemi bytostmi uvědomováno pro jejich neznalost vědomí, které je neznalostí sama sebe, vědomí.

Osud každé bytosti, její zařazení v projevu je dán společným působením zákona oživující moci vědomí a zákona příčiny a následku.

Každá bytost žije tak, jak se uvědomuje – buď jako ego nebo jako vědomí a současně i sklízí následky svého myšlení i jednání. Proto žije buď ve světě pekelném nebo smíšeném, jako je ten náš, nebo v božském. Ve shodě s touto zákonitostí si všechny bytosti vytvářejí i svá další vtělení: zlé v pekle, smíšené ve světě našem. Ti, kteří se vracejí k Bohu, ve světě božském.

Žít jednotu znamená žít v jednotě, ve vědomém spojení s nejvyšší Skutečností tak jak bylo popsáno. Nic víc a nic míň.

Pokud je tento stav dosažen ještě v průběhu tohoto života, náš svět ani naše bytost nemizí a platí na nás plně uvedená zákonitost. Svět existuje dál ale není objektivní realitou, ale skutečností podmíněnou vědomím. Je uvědomován jako jednota základu, jímž je vědomí a tvarů, které jsou pohybem tvořivé energie, moci vědomí.

Naděje na plný život božský spočívá ve zrodu v božském světě po odložení našeho současného hmotného těla a nikoliv v tomto hmotném, od Boha pokleslém světě. Jak je dobře známo i ti, kteří již dosáhli spojení s Bohem zde na zemi, trpí pro své nemoci a další postižení svých těl.

Dosáhnout zrodu v božském světě vyžaduje, abychom úspěšně obstáli v posledním soudu, v bardu, kde se odehrává konečné zúčtování s právě prožitým životem. To předpokládá rozpuštění všech příčin nebožského zrodu a současně i dostatek příčin zrodu v božském světě. Dosáhnout toho můžeme výhradně vlastním, duchovním úsilím v průběhu tohoto života. Spoléhat se, že nám Bůh zázračně po odložení těla odpustí naše hříchy nebo že budeme dokonce spaseni proto, že za nás Ježíš zemřel na kříži, je naprosto nereálná.

V tom spočívá i hlavní význam a hodnota duchovního úsilí: nepřináší život božský zde na zemi, protože pro tento svět vždy platí a bude platit: „Mé království není z tohoto světa,“ ale vytváří příčiny, jejichž následky směřují do světa božského. Slibovat si od cesty ráj na tomto světě není reálné. Náš cíl leží ve zrodu ve světě božském.

V něm naše osobnost nutně nezaniká, ale žije božsky. Zda existuje i možnost úplného rozplynutí celé osobnosti v neprojevu, nevím. Jelikož nás stvořil Bůh, je zřejmé, že z důvodů, které neznáme, cítil potřebu nás stvořit. Tvoří nás jen proto, abychom se opět úplně rozpustili nebo chce, abychom božsky existovali dále? Nevím.

Pravda je, že v celém projevu jsou pozorovatelné dvě síly. Síla odstředivá, která se projevuje tvořením, pohybem z neprojevu do projevu. Jejím protějškem je síla dostředivá, která projev vrací zpět do neprojevu.

Stvořené bytosti se zařazují do působnosti jedné z těchto dvou proudů jedné síly. Některé se Bohu, svému základu stále více a více vzdalují a klesají do stále pokleslejších světů od Boha.. jiné se k němu vracejí a obnovují své vědomé spojení s ním.

Děje se tak v souladu s jejich vůlí a chtěním působením zákonů projevu. Každý má v tomto smyslu přesně to, co chce a po čem touží, pokud používá správné prostředky. Vše závisí jen na nás samých, jak a kam obracíme pozornost sebe, svého vědomí a jaké příčiny svou myslí a svou činností vytváříme.

To, co bylo řečeno, je pravá Jednota. Jiná ve Skutečnosti neexistuje, pouze v naší mysli a taková je nepravá. Je naší nevědomostí. Buď ji vědomě žijeme nebo pro nás neexistuje, ač neexistuje nic jiného než ona sama. To, že ji nežijeme neboli si ji neuvědomujeme, je právě to, co se nazývá nevědomostí. Je neochotou znát pravdu takovou, jaká je.