Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Co je dovoleno Jovovi (Bohu, mistrovi), není dovoleno volovi (světskému člověku, hledajícímu).

Když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Čistě teoreticky: dva lidé sedí a pozorují televizi. Jeden spočívá v sebe si vědomém pozorovateli, který prožívá své rozlišení od pozorovaného programu, na který nereaguje.

Druhý „dělá totéž“, ale jeho vědomí je nevědomě pohlceno dějem, který probíhá na obrazovce. Nejen si není vědom sebe, ale plně prožívá děj, který sleduje, jako by byl jeho účastníkem.

Dělají oba totéž? Tomu, kdo bdí v Já, takové pozorování neškodí. Samozřejmě, pokud je nepřehání. Druhý takovým pozorováním nejen ztrácí čas a sílu, které by měl věnovat stezce, ale dokonce prohlubuje svou nevědomost a připoutanost ke světu a egu.

Ramana Maháriši dokonce výslovně uvádí, že mistr, když zkouší žáka, tak jej může žádat i o činy, které porušují zákon. To je jeho názor. I když jej sdílím s výhradami, je dobře jej znát.

Mistr v těle je, pokud se hmotného těla týče, člověk jako každý jiný. Jeho síly nejsou nevyčerpatelné a stáří těla jeho možnosti v tomto směru také omezuje.

Když se věnuje pomoci druhým, tak se snadno může stát, že jej – jeho tělo – přemáhá únava. Znevažovat jej, že mu pod tíhou této únavy klesne hlava, je cynismus: je vysmíváním za pomoc, kterou poskytuje druhým.

Něco jiného je, když na meditacích usíná žák, jehož únava je výsledkem toho, že se vyčerpal v honbě za světskými zisky nebo za zábavou.

Navíc zdání klame. Živě se pamatuji na pro mne zábavnou historku. Meditovali jsme večer u Navrátilů. Ráno jako vždy jsem vstával velmi brzy, abych alespoň hodinu – možná i dvě – před odchodem do práce meditoval. Pak přes 8 hodin námaha v zaměstnání. Takže mně únavou při meditaci klesla hlava, ale nespal jsem, byl jsem plně při vědomí. Najednou Zorinka bezostyšně nahlas pronesla: „On se k nám snad přišel vyspat!“ A bylo to. Hned věděla pravdu.

Někdy při společných meditacích píši. Příliv inspirující milosti je tak silný, že jí podlehnu. Také i proto, že kdybych ji nezaznamenal hned, tak by se ztratila. Nepíši z rozumu, nevymýšlím, co píši, ale převážně jen zaznamenávám, co přichází samo z nitra. Často tak i pro mě přicházejí nová poučení. Dozvídám se věci, které jsem dříve neznal.

Svým psaním obohacuji všechny, protože většinou nepíši o ničem jiném než „jak na to“. Jak dosáhnout poznání a vysvobození.

Píši a medituji ve stavu milosti. I za to jsem již byl pokárán z okruhu nejbližších: „Nevěnuji se vedení meditace“.

Jak je snadné objevovat chyby na druhém a jak příjemné.

Také prý učím dvojí nauku: jednu pro mistry, jednu pro hledající. Učím i neučím, jak snad již bylo z těchto řádků pochopeno.

Přikázání lásky k Bohu a k bližním platí vždy a plně bez výjimek. Jinak platí: „Litera zabíjí, Duch osvobozuje“. Když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.

Není to náhodou tak, že ti přísní kritici tyto dvě základní pravidla velmi porušují? „Mistr je Bůh“ platí ve správném duchu i pro mistra v těle, pro jeho osobu. Kdo znevažuje mistra v těle, znevažuje i to, jehož je nositelem.

Oni vědí vše lépe: mistr je jako oni, nebo dokonce horší než oni, a doma přece nikdo nemůže být prorokem. A je to!

Takto síly zla, kterých se nechtějí zbavit, je bezpečně „zachraňují“ před nejvyšším dobrem.