Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Bůh má jedinou vůli. V té jediné vůli můžeme rozeznat dvě složky:

1) Vůle boží lásky.

2) Vůle boží spravedlnosti.

Bůh si přeje, aby vše bylo božské, žilo v Bohu a také tak působí. Je hlavní dostředivou silou. Některé stvořené bytosti v rámci své svobodné, od Boha jim dané vůle, Boha odmítají. Tímto svým rozhodnutím se z boží lásky a života v ní vylučují. Pak žijí pouze pod božím zákonem, který je pro ně platnou boží vůlí, která je vesmírnou spravedlností.

Přesně tuto dvojí vůli mají na mysli evangelia, když mluví o dvojím životě:

1) Život pod božím zákonem.

2) Život pod boží milostí.

Uskutečňování vůle boží lásky

Pod vůlí boží spravedlnosti neboli pod zákon spadají vždy všechny bytosti. Výjimky neexistují. Pod vůlí boží lásky spadají jen ti, kteří se navracejí zpět k Bohu, od kterého se odloučili. Pro ně platí milost boží lásky, ale nikoliv plně, ale jen v té míře, v jaké návrat k Bohu uskutečňují.

Co je vůle boží lásky? Nic víc ani nic méně než, aby vše se řídilo přikázáním lásky, aby všichni žili v této lásce a tím i v Bohu, který je láskou.

Starý zákon i Ježíš učí, co je vůle boží lásky v trojjediném přikázání lásky:

1) K Bohu.

2) K našim bližním.

3) K nám samým.

Zdůrazněme, že se nejedná o tři různé lásky, ale o jedinou lásku, která plně zahrnuje Boha, naše bližní i nás samé. Kdo chce žít ve vůli boží lásky neboli v milosti boží, musí dodržovat toto přikázání celé a bez výjimek i když v případě rozhodování ve většině případů láska k Bohu je vždy a trvale na prvém místě stupnice našich hodnot.

Láska k Bohu

Láska k Bohu požaduje namíření celé naší bytosti k Bohu a to doslova trvale a bez přerušení. Pozornost našeho vědomí má neustále ve svém základě směřovat k Bohu ve vědomí Já jsem. Máme se co nejvíce zabývat Bohem i v naší mysli. Jinak řečeno: kdo chce správně milovat Boha, musí nastoupit stezku, která vede k obnově spojení s Bohem a nakonec i k životu v původním božském světě, ze kterého jsme odešli pro svou nedostatečnost. Je v podstatě jedno, zda kráčíme křesťanskou, židovskou nebo jinou mystikou, jógou, buddhismem nebo dalšími stezkami například súfismem. Podstatné je, abychom se opravdu Bohu blížili a to svým nitrem a ve svém duchu. Základ všech těchto stezek je jediný a společný. Je jím očista od všeho zlého a co nás Bohu vzdaluje.

Láska k našim bližním

Milovat své bližní znamená na prvém místě chovat se celou naší bytostí tak, abychom dbali na jejich prospěch stejně jako na svůj vlastní nebo, abychom jim alespoň neškodili. To bezpodmínečně vyžaduje rozpuštění všech smrtelných hříchů, což jsou všechny sklony v myšlení a jednání pod vlivem nenávisti, nepřátelství, zloby, hněvu, závisti, pýchy a jim podobné. Máme přát každému jeho základní lidská práva a dodržovat je. Postoj přátelství a spolupráce v dobru a přání všeho nejlepšího jsou samozřejmé.

Láska k nám samým

Láska k nám samým není vůbec nic nesprávného, naopak je samozřejmá a není důvodu dávat přednost lásce k bližním před správně chápanou láskou k nám samým. Máme milovat druhé stejně jako sebe a sebe jako druhé s pochopením, že bez vzájemné lásky a úcty není spokojený život s druhými neboli ve společnosti vůbec možný. Neláska ve všech svých projevech je nedostatkem Boha a proto i veškerého dobra. Nejvíce a nejsprávněji se milujeme, když plníme jak přikázání lásky k Bohu tak i k našim bližním. Připravujeme tím lepší osud sobě i druhým, celému světu a když vytrváme, bez pochyb dosáhneme vysvobození z moci zla nevědomosti, nesvobody a utrpení.

Když prospíváme sobě v Duchu přikázání lásky tak, jak bylo vysvětleno, prospíváme všem. Šťastná společnost vyžaduje štěstí všech. Nelze dosáhnout dobrý život na úkor obětování jedněch ve prospěch druhých. Všechny snahy pod vlivem přesvědčení vezměme „bohatým“ a jim podobné a rozdělme vše mezi potřebné, nikdy nevedly ani nemohou vést ke skutečnému dobru. Výsledkem je vždy chudoba všech. Základem uvedeného přesvědčení je nevíra v Boha a ve vesmírnou spravedlnost. Pravda je jiná. Podle zákona karmické spravedlnosti každý má vždy přesně to, co mu patří. Zejména je třeba důrazně odmítat názory, že máme na prvém místě pomáhat druhým, zachraňovat svět a že usilovat o vlastní spásu je sobecké.

Takové názory jsou v naprostém rozporu s přikázáním lásky k Bohu, o jehož uskutečnění máme usilovat ze všech sil a neustále na prvém místě.

Uskutečňování vůle boží lásky závisí plně na nás, na našem svobodném rozhodnutí pro Boha a pro dobro a na úplném odřeknutí se zla v myšlení i chování.

Vůle boží spravedlnosti

Každá stvořená bytost je plně podrobena následkům svých rozhodnutí působením zákona karmické odplaty neboli zákonitosti příčiny a následku. Každé rozhodnutí, myšlení a jednání, které je uskutečňuje, je podrobeno zákonitosti, která každému vrací to, co sám učinil. Nejsme trestáni, ale sklízíme následky příčiny našeho myšlení a jednání. Ty vytvářejí náš příští osud, jsou naší karmou.

Všichni jsme neustále v tomto smyslu činní a následky vyvolává i nečinnost, jako je naše lenost, zanedbávání plnění našich povinností nebo návratu k Bohu.

Kdo přitaká zlu, sklízí zlé následky. Kdo myslí a koná v dobru, připravuje si dobrý osud. Kdo na prvém místě a trvale usiluje o návrat k Bohu, sklízí podíl na božském životě úměrně svému úsilí.

Jsme činní, vyvoláváme do činnosti neustále tři základní síly a jejich zákonitost, které vládnou všem. Jsou to:

1) Moc pozornosti vědomí.

2) Moc naší mysli.

3) Moc zákona příčiny a následku.

Tyto tři, jejich působení stojí plně za naším dnešním osudem a jejich současné používání vytváří i náš příští osud.

Kdo chce lepší osud nebo dokonce život ve spojení s Bohem, nemá jinou možnost, než žít tak, aby uvedené síly a jejich zákonitost, které neustále vyžívá, řídil správným směrem, to jest k dobru a k Bohu. Jiná možnost neexistuje. Vše ostatní je jen marné maření sil a času, které jsou vynakládány zbytečně, neúčinně a dokonce k naší škodě. My sami máme svůj osud ve svých rukách ve způsobu našeho myšlení a jednání. Je na nás, abychom je využívali ve svůj skutečný a trvalý prospěch, který je jedině v Bohu.