Co dál, když si uvědomíme „nejsem tělem"
Jiří Vacek
Když si uvědomíme „nejsem tělem“, což není myšlenka, ale pravda, zkušenost přímo uvědomovaná vědomím, kterým si tělo uvědomujeme, musíme pokročit v poznávání Sebe dále.
Rozlišení se od těla je dobré, protože rozpouští tělesnou část ega. Současně nám dává možnost uvědomit si i Já, vědomí Já jsem, které není tělem, ale uvědomuje si tělo jako ne-já, od Sebe různý předmět.
Ve stavu, kdy přímo prožíváme rozdíl tělo a jeho pozorovatel, zažíváme, uvědomujeme si tělo i rozdíl mezi námi, vědomím a tělem. Tím, kdo si uvědomuje „nejsem tělem“ a pozoruje tělo jako předmět, kterým není, jsme my sami, vědomí, které si toto vše uvědomuje. Toto vše pozorující vědomí jsme my, naše pravé Já. Je zde, jsme jím stále a ono je To, co si uvědomuje tělo i to, že pozorovaným tělem není.
Nemusíme nic – své Já – proto v tomto stavu netotožnosti s tělem hledat, protože jsme jím a jím si i uvědomujeme „nejsem tělo“. Vše, co je v tomto stavu nutné udělat, je obrátit naši pozornost na vědomí, které je právě teď a zde, kterým jsme my sami a kterým si uvědomujeme „nejsem tělo“.
Toto je velmi snadný způsob, jak si uvědomit své pravé Já, vědomí Já jsem.
K uvědomění Já směřujeme kroky, které využívají pozornost vědomí, kterým jsme, k uvědomění toho, co nejsme i co jsme.
Prvý krok: zaměříme pozornost vědomí na tělo a uvědomujeme si: zde je tělo, které si uvědomuji, ale Já nejsem toto tělo, ale vědomí, které si je uvědomuje. Podstatné je dosažení přímé netotožnosti s tělem vědomím, kterým jsme.
Druhý krok: zaměříme pozornost na samo vědomí, kterým jsme a které si uvědomuje „nejsem tělo“. Naše pravé Já je právě to vědomí, které si uvědomuje „nejsem tělo“ a prožívá rozdíl pozorování tělo – jeho pozorovatel.
Pozorování těla s vědomím „nejsem tělo“ vede k uvědomění vědomí, které si tělo uvědomuje i to, že jím není, ale je jeho pozorovatel, od těla různý.
Právě na toto poznání pozorujícího vědomí, kterým jsme my sami, se soustřeďujeme a tím je i poznáváme.
Výhodou tohoto postupu je, že pracujeme s tím, co je právě teď a zde a co dobře známe a stále používáme. Nehledáme nic nepřítomného, ale pracujeme s tím, co je stále a právě teď a zde a co jsme my sami a co prožíváme.
Vše potřebné je soustředit se na vědomí, které si uvědomuje „nejsem tělo“. Jelikož nejsme tělo, nemůžeme být ničím jiným než vědomím, které ví: nejsem tělem, ale vědomím, které si tělo uvědomuje.
A to je naše pravé Já, které není naším tělem, ale jeho pozorovatelem.
V podstatě druhý krok se dociluje změnou zaměření pozornosti vědomí, kterým jsme. Místo soustředění na prožitek netotožnosti s tělem se soustřeďujeme na samo vědomí, které si „nejsem tělem“ uvědomuje.
I zde platí základní poučka moci pozornosti vědomí: kam ji namíříme, to oživujeme a posilujeme. Vědomí Já jsem v nás oživujeme s posilujeme tím, že mu věnujeme jeho vlastní pozornost.