Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Našim nepřátelům nejde o pravdu, i když to předstírají. Jejich pravým cílem je zničit nás jako konkurenci a odvrátit nás od stezky k Bohu. Z tohoto pohledu je bezúčelné vyvracet jim jejich tvrzení. Ať je vyvrátíme sebepřesvědčivěji, vždy přijdou s dalším lhaním. Oni chtějí vítězství zla a ne pravdu. Ta je jejich největším nepřítelem. Proto se o zlu podle nich nesmí ani mluvit, aby mohlo nerušeně působit.

Pokud jejich lži vyvracíme, děláme to pro ty, kteří upřímně hledají pravdu, ale jsou ještě slabí v rozlišování. Z tohoto pohledu je nezbytné zlu odporovat, aby lež v myslích lidí nepřevládla nad pravdou, což se bez vyvracení lží stává.

Vyvracení lží musíme činit s velkou opatrností, abychom pro obranu pravdy nezanedbali náš vlastní duchovní život. Právě toto je jedním z cílů zla: přimět nás k opuštění stezky. K tomu je jim jakýkoliv prostředek dost dobrý – vlastně dost zlý, protože oni ve své převrácenosti vidí zlo jako dobro.

Neuvědomují si však, že zlo není dobrý pán, jak si pošetile myslí, ale jen a jen vždy zlý. Nakonec vždy zničí dříve či později každého svého sluhu. Nestane-li se tak ještě za života na zemi, o to je to pro ně hůře. Peklo bez těla se snáší mnohem hůře než peklo v těle.

Velkým vítězstvím zla nad námi je také, když se mu zdaří vyvolat v nás k němu nenávist. V tom okamžiku se vnitřně přidáváme na jeho stranu a stáváme se skrze zlo nenávisti jeho spojenci. Zlu na slovech a důvodech vůbec nezáleží. Podstatná jsou skutečná zla, jako je závist, nenávist, nepřátelství, pýcha a jim podobná zla. Ty jsou jeho cílem, ta platí. Pro ně je zlo dokonce ochotno předstírat, že plní vůli boží a šíří jeho moc. Hromady zavražděných a umučených ve jménu jediného pravého Boha hovoří jasnou řečí. Běda tomu, kdo se nechá oklamat hezkými, ale falešnými slovíčky. Jakmile se jen poněkud zlu vzepře, je jeho silami hned poučen, oč jde: o zlo a jeho moc.

Proto je tak důležitý osvícený rozum, který dokáže dobře rozlišovat. Ten je na prvém místě podmíněn dobrem v nás. Kde není on ani potřebná čistota, stáváme se snadnou obětí zla všeobecného skrze naše vlastní, vnitřní zlo. Dobrá znalost nauky je samozřejmě rovněž nutná.

Proti zlu můžeme bojovat za dodržení těchto podmínek:

• nezanedbáme vlastní duchovní praxi
• nezačneme nositele zla nenávidět
• dosáhli jsme dostatečné vnitřní očisty
• máme dobrou znalost nauky a rozlišovací schopnost.

Kdy tak činíme, je na nás. Za určitých podmínek je však pozvednutí hlasu proti zlu dokonce naší povinností. Zde platí, že kdo byť i mlčením zapírá dobro, zapírá Boha a ten zapře jej.

Vyvracením zla můžeme dokonce tříbit pro stezku tak potřebný jemný rozum. Zlo je nemoudré, ale na druhou stranu velmi vychytralé a prohlédat je, není vždy tak snadné ani jednoduché. Takovým postupem získáváme, protože se upevňuje naše znalost a pochopení nauky.

Zlo, nositelé zla, brilantně ovládají umění demagogie, její zákonitosti i postupy, které směřují zvráceně tak, že zakrývají skutečnou podstatu zla a jeho cíle a své zlé cíle připisují těm, kteří brání pravdu. Tuto skutečnost je nezbytné vždy mít plně na mysli, chceme-li lži zla odhalovat. Jinak neuspějeme.

Zlo se nemýlí, ale vždy a výhradně usiluje o prosazení svých zlých cílů a o nic jiného se nesnaží. Chápat je jinak, znamená, že mu již i podléháme. V tomto smyslu jakékoliv smíření se se zlem je vždy jeho vítězstvím. Tím jsou i všechny kompromisy s ním.

Odpor proti zlu, jeho pravidla, musíme vždy uplatňovat – obdobně jako všechna pravidla, vždy s použitím rozlišovací schopnosti a ve správném duchu, nikoliv podle litery.

Naší nejpřednější povinností je rozvíjení našeho vnitřního života, znovu sjednocení s Bohem a spása. Ta má vždy přednost. Není naší povinností zbytečně a neúčelně ničit vlastní život v zevním boji proti zlu.

Nejpřednější je boj proti zlu v nás a nikoliv zevní mučednictví a pronásledování „pro víru“, které ve svých důsledcích maří hlavní cíl našeho života – návrat k Bohu.

Ač se zdá ztráta života pro pravdu vznešená, sama o sobě stezku, poznání a vysvobození nenahrazuje. Ztráta života ani v těchto případech není ztrátou ega, které je samo o sobě zlem největším. I mučednické ego je jen ego a nic víc. Rozpuštění ega, smrt života v egu je mnohem a mnohem záslužnější než jakékoliv mučednictví.