Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Hlavním a prvým cílem stezky poznání Sebe je přímé uvědomění si naší pravé podstaty, kterou je vědomí Já jsem. Dosažení uvědomění vědomí Já jsem je základem, bez kterého nelze uskutečnit ani poznání jednoty nejvyšší Skutečnosti ani vysvobození ze zrodů v nebožském světě. V tom se shoduje většina mistrů a učitelů. Proto Ježíš oprávněně prohlašuje: „Já jsem, vědomí Já jsem, jsou dveře“. Kam vedou tyto dveře? Do království nebeského, zpět do života v Bohu. I další Ježíšův výrok: Já jsem, vědomí Já jsem, je onen kámen úhelný“ neboli svorník, který drží celou klenbu a stavbu, poukazuje na zásadní nutnost poznání vědomí Já jsem. Vědomí Já jsem je základem všeho.

Proč? Protože naše vědomí Já jsem je soupodstatné s božím Já jsem, které je prazákladem Boha, absolutnem, které „nese“ všechny další boží principy, jako je láska, cesta k Bohu, Pravda a další. Všechny existují ve vědomí Já jsem a projevují se skrze ně. Bez něho neexistují.

Jediná skutečná doslovná Jednota je pouze v nerozlišeném vědomí Já jsem, které je ryzím vědomím Sebe i svou vlastní, ničím nepodmíněnou existencí.

Kdo chce proto poznat absolutní božství, Jednotu i dosáhnout spásy, musí nejprve poznat své pravé Já, vědomí Já jsem. Ono je dveřmi, které musí otevřít, aby mohl vstoupit do nebeského království.

Tomuto poznání Sebe ve vědomí Já jsem brání dvojí nevědomost:

1) Pohlcení a ztotožnění našeho vědomí Já jsem tím, co nejsme, s ne-já.

2) Neznalost vědomí Já jsem, kterým jsme.

Příčina, která tuto dvojí nevědomost vytváří, je nesprávně a nevědomě vedená pozornost právě toho vědomí Já jsem, kterým jsme stále. Pod vlivem naší nevědomosti ji věnujeme pouze pozorovaným předmětům a nikoliv Sobě, vědomí Já jsem, které je pozoruje. Toto pozorování není ničím jiným než uvědomováním, které se děje vědomím Já jsem, které hledáme.

Předpokladem dosažení poznání Sebe je proto základní pochopení:

Já jsem sebe si vědomé vědomí Já jsem, které si uvědomuje vše předmětné, ale není ničím z předmětů, které si uvědomuje.

Těmi předměty je vše stvořené, co není vědomí Já jsem: všechny světy, naše tělo i výtvory naší mysli, všechny myšlenky, představy, city, názory, nálady, vzpomínky atd. Nic z toho nejsme my. Jsme vědomí Já jsem, které si toto vše uvědomuje nebo jejich nepřítomnost.

Naším úkolem, pokud chceme dosáhnout uvědomění Sebe ve vědomí Já jsem, je toto vše přímo uskutečnit, což se děje uvědoměním správně vedenou pozorností vědomí Já jsem na ně samé. Já jsem poznává sebe jako Sebe si vědomé nestvořené bytí a současně si uvědomuje vše stvořené jako ne-já, kterým není.

Správná a účinná praxe proto současně a trvale zahrnuje:

1) Uvědomování si všeho – světa, těla a mysli jako ne-já, kterým nejsme.

2) Uvědomování si pozorujícího vědomí Já jsem, se kterým jsme ztotožněni, kterým jsme.

Zdůrazněme: nestačí pouze hledat vědomí Já jsem, ale je nezbytné současně a na prvém místě si uvědomovat to, co nejsme, což je vše pozorovatelné naším vědomím Já jsem.

Podstatné je neustále si být vědomi toho, že nejsme ničím stvořeným, co si my, vědomí uvědomujeme, ale vědomím, které si toto vše uvědomuje.

To je základ správné praxe, která rozpouští nevědomost, že jsme tělem a myslí a současně přináší poznání toho, co jsme: Sebe si vědomým vědomím Já jsem.

Toto vše musí být jasně žitou, uvědomovanou Skutečností vědomím Já jsem, kterým neustále žijeme a jsme. Pouhý správný názor dosažením není. To neleží v mysli ani v osvíceném rozumu, ale výhradně v samotném vědomí Já jsem.

To si samo sebou uvědomuje, že je ryzí, Sebe si vědomé bytí a nikoliv uvědomovanými předměty – světem, tělem, myslí.

Toto úsilí, aby vedlo k výrazným úspěchům, musí probíhat po celý den a to ať jsme činní tělem a myslí nebo nikoliv. Klidové meditace k dosažení tohoto poznání nestačí i když jsou nutné. Pokud takto neustále neusilujeme, padáme zpět do své nevědomosti. Zapomínáme na Sebe, vědomí Já jsem a ztotožňujeme se s tělem a s myslí a jsme my – vědomí – opět pohlceni světem. Jinými slovy: maříme to, co jsme správným úsilím dosáhli a žijeme v nevědomosti.

Proto ze začátku hledání Sebe, když ještě vědomí Já jsem nezakoušíme, musíme se svému úkolu věnovat cele a trvale a vše ostatní, co není k životu nezbytné, dát stranou. Později, po poznání Sebe a jeho ustálení, se můžeme světu věnovat více, ale vždy ve vědomí Sebe a bez pohlcení světem a ztotožňováním se s tělem a s myslí.

Jak je zřejmé, tento způsob poznání Sebe pracuje s pozorujícím vědomím, které si uvědomuje Sebe a současně si uvědomuje svět, tělo a mysl s pochopením, že je od nich rozlišené, že jimi není.

Tím je dosaženo jak uvědomění, že jsme sebe si vědomé vědomí, tak rozpuštění naší totožnosti s tělem a s myslí, které si uvědomujeme jako od sebe rozlišené předměty.

To je velká výhoda proti átmavičáře, ve které se soustřeďujeme pouze na sama Sebe, často se zavřenýma očima. Tak není rozpouštěn klam naší totožnosti s tělem a s myslí neboli ego a existuje dál. Pak nevědomě se chováme a myslíme jako ego a nikoliv jako vědomí Já jsem. To je vážná překážka dalšího pokroku. Navíc si často tuto velkou chybu ani neuvědomujeme.

Poznáním Já není ego samovolně rozpuštěno.