Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Jarka Kočí nebyl se svými přáteli v Ostravě spokojen. Choval se k nim tak přátelsky, že usoudili, že nemá nic výjimečného. Proto je káral: „Jirka Vacek za mnou vždy přijel se džberem. Vy ke mně chodíte se lžičkou a ještě ji často zapomenete doma.“

To je velká moudrost, chodit k mistrovi se džberem. Pak se mohou dít velké věci. Jeden hledající se doslova bál po dlouhou dobu spát. Ve spánku, jak říkal, prožíval peklo. Přepadaly jej zlé síly, proti kterým byl bezmocný.

Když se připojil k mistrovi, projevy zlých sil, kterými v noci trpěl tak, že se doslova bál spát, slábly a mizely, až začal prožívat blaženost spánku. Chodit k mistrovi se džberem se opravdu vyplácí. Vejde se do něho opravdu hodně na rozdíl od kávové lžičky, do které se nevejde téměř nic.

Mistr pomáhá těm, kteří mu uvěří, mnoha způsoby. Ty často nejsou ani vidět, což zdaleka neznamená, že nepůsobí.

Tam, kde vidí skutečný zájem a žák se k mistrovi správně chová, tak mu například při společné meditaci věnuje zvláštní pozornost. Zaměří se svým vědomím Já jsem na žákovo Já jsem a tak je doslova křísí, aby si je žák uvědomil. To je ono pravé „vzkříšení“, které se zevní oslavou nemá nic společného.

Tam, kde mistr naopak vidí nedůvěru, nezájem a nedostatek pravé touhy spolu s nesprávným chováním k mistrovi, tam se nenamáhá a takto v žákovi nemedituje.

Jeho pomoc by zůstala nevyužita a mistrova námaha by byla marná. Veškeré chytračení žáků a předstírání, kterého se žáci dopouštějí, se vždy obrátí proti nim.

Když má mistr jejich nesprávného chování dost, prostě jej žák svou vinou ztratí. Pak, když konečně prohlédne, je již pozdě. Jarka Kočí se ke konci svého života s některými ze svých přátel odmítl vůbec setkávat, ač o to velmi prosili. Marně. Vrátilo se jim zákonitě zpět jejich nesprávné chování. Namyšlenost na sebe se jim krutě vymstila. Je opravdu jedním ze smrtelných hříchů. Smrtelných pro jejich stezku k Bohu.