Cesta z dvojnosti do jednoty vede rozlišováním
Jiří Vacek
Slyšel jsem námitku proti praxi postoje sebe si vědomého pozorovatele, který si je vědom, že je vědomím, které vše pozoruje a současně ví, je rozlišen od všeho, co pozoruje. Taková praxe prý porušuje Jednotu.
To není nic jiného než tvrzení ega, které si myslí, že jednota je, když si myslíme, že vše je jedno. Opak je pravdou. To, co si myslí, že vše je jedno, nikdy jednotu nedosáhne. Jednota není myšlenka, přesvědčení, nespočívá v mysli, ale ve vědomí. Kdo je nezakouší, nezakouší jednotu a nikdy je zakoušet nemůže, protože ono je jejím základem.
Jednotu nezakoušíme nikoliv proto, že rozlišujeme, ale právě proto, že správně nerozlišujeme. Skutečnému prožitku jednoty brání překážky, pro které, dokud je neodstraníme, nemůžeme jednotu nikdy prožívat.
Prvou z těchto překážek je nerozlišování toho, co je zlé od toho, co je dobré. Z hlediska jednoty je zlé vše, co k ní nevede a dobré je, co nás k ní přivádí. Proto je tak důležitá charakterová očista. Zlo nás udržuje v nejednotě svou skutečnou silou, kterou nás znesvobodňuje. Tato síla působí, pokud ji nerozpouštíme praxí očisty, že žijeme v nejednotě. Její moc nad námi se nezmírní ani o píď, když ji přestaneme vidět a rozlišovat. Pouhé přesvědčení „vše je jedno“, překážky jednoty nejen neodstraňuje, ale působí dokonce zcela opačně: zastírá před námi jejich samotnou existenci a skutečnost, že jsme plně v jejich moci. Pak myslíme i jednáme s nimi v souladu, a tak jen své pohroužení do nejednoty, nevědomě, ale velmi účinně posilujeme.
Hlavním důvodem, proč jednotu nežijeme, je sama existence ega. Omezení vědomí na tělo a mysl a následné plné ztotožnění s nimi doslova rozbíjí jednotu a vytváří bytost, která je vrcholem nejednoty: je od všeho ostře různá a oddělená.
Proto jedinou přímou stezkou k jednotě je postup, který vede k rozpuštění ega, hlavní příčinu nejednoty. Bytost, která je omezena na tělo a mysl a navíc s nimi ztotožněná, nežije a nemůže žít jednotu ani s Bohem ani se světem a s druhými. Je přece něčím úplně jiným než oni a navíc její zájmy jsou s nimi v rozporu. Je plně soustředěna na sebe a na své blaho, pro které zanedbává nebo dokonce ničí blaho druhých.
Postup, který vede k rozpuštění ega, se nazývá átmavičárou neboli zkoumáním toho, co jsme. Toto zkoumání probíhá tak, že se nejprve rozlišujeme od toho, co nejsme, abychom se na jeho konci poznali v tom, co jsme. Dokud jsem ztotožněn s tím, co nejsem, právě tato nepravá totožnost mně brání poznat to, co jsem. Proto musí být nejprve rozpuštěna, aby bylo dosaženo poznání toho, co opravdu jsme. I když na počátku tohoto zkoumání sebe používáme mysl k rozlišení se od toho, co nejsme, později tento postup opouští úroveň mysli a přechází do úrovně samotného vědomí. Jinými slovy pracujeme s pozorností vědomí, kterou odnímáme všemu, co nejsme – světu, tělu i mysli a přivracíme ji na to, co jsme: na samo vědomí. Právě proto se uvědomujeme jako sebe si vědomé, své existence si vědomé vědomí i různost tohoto našeho sebe si vědomého Já od všeho, co můžeme z vědomí pozorovat. Tím je rozpouštěna hlavní překážka jednoty, kterou je totožnost s tělem a s myslí. Pevně usazeni jako sebe si vědomé vědomí si tímto vědomím uvědomujeme, to jest prožíváme: zde jsem Já, vědomí a tam je tělo, kterým nejsem, protože je uvědomovaným předmětem a nikoliv vědomím, mnou, který je pozoruji. Já jsem sebe si vědomé vědomí a nikoliv pozorované tělo či mysl. Oboje si pouze uvědomuji vědomím, ale Já, vědomí nejsem uvědomovaným tělem ani myslí.
V dalším postupu se již výhradně věnujeme uvědomování si sebe ve vědomí a svou plnou totožnost s ryzím vědomím sama sebe. Opouštíme vše pozorovatelné a výhradně pozorujeme, to jest uvědomujeme si sebe ve vědomí a jako vědomí. Touto dlouhou a vytrvalou praxí uvědomování se ve vědomí Já jsem toto vědomí nabývá na síle a dochází k poznání, že není pouze v těle ani na ně omezeno, ale že je beztvaré, nehmotné a neomezené jsoucno. Tělo i svět se nacházejí v tomto vědomí, které je i proniká jako jejich základ, ze kterého se vynořují, v něm trvají a opět v něm mizí. Jednota je právě toto vědomí.
V dalším postupu je naší hlavní starostí udržet se v tomto vědomí a nenechat se ničím z tohoto uvědomování vyrušit a opustit vědomí sebe. Pokud se tak stane, jde o skutečný pád vědomí do projevu, pád z jednoty do mnohosti. Když k němu dojde, jedinou záchranou je se s veškerou silou a pozorností vrátit zpět, odkud jsme spadli: do vědomí Já jsem vědomí Já jsem.