Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Dosažením zážitku vědomí Já jsem stezka zdaleka nekončí, ale spíše teprve začíná: Já jsem, objevené vědomí Já jsem jsou opravdu teprve dveře do království nebeského. Musíme je otevřít, vstoupit jimi a kráčet, to jest usilovat dál.

Evangelia právě objevené vědomí Já jsem přirovnávají k narození malého Ježíška. Dítě je malé a slabé. Potřebuje ochranu před nepřáteli i růst a sílit. Před nepřátelskými silami je chráníme bděním nad myslí a očistou. Vědomí v nás roste a sílí tím víc, čím víc a déle se na ně a v něm soustřeďujeme a čím méně je – Sebe – ztotožňujeme s tělem a s myslí.

Když bylo poznání Já dosaženo v minulém vtělení, propuká s plnou silou a obrací život takového člověka doslova naruby. Názorným příkladem je život Ramany Mahárišiho i žijící indické matky Ammy, za kterou jsme jezdili do Mnichova a další.

V případě těch, kteří je dosahují poprvé, vědomí Já se opětovně ztrácí a navrací, pokud správně usilujeme, ale my sami si je neumíme ze svého rozhodnutí znovu uvědomit a delší dobu v něm zůstat.

Proto usilujeme dál. I v tomto období cesta vede vždy:

1. Trvale prováděnou očistou mysli. Její potřeba trvá po celou stezku a nikdy nekončí. Bez ní vždy následuje zákonitě pád, ať jsme dosáhli největších úspěchů na stezce.

2. Prováděním átmavičáry ve formální meditaci i v průběhu dne i když jsme činní tělem i myslí.

Pokud takto správně a nepřetržitě usilujeme, úspěch se dostaví v podobě získání mistrovského umění uvědomovat si vědomí Já jsem kdykoliv se rozpomeneme a setrvat v něm delší dobu.

Této schopnosti uvědomit si své Já ze svého rozhodnutí říkám plným právem mistrovská. Jejím dosažením se stáváme mistrem této schopnosti. To opět není ani konec stezky ani dokonalost. Naše úsilí nekončí, ale cílevědomě pokračuje dál. Na druhé straně tato schopnost poskytuje možnost pomáhat velmi účinně k dosažení poznání Já druhým hledajícím. To je nedocenitelná pomoc, protože bez ní si nikdo své Já uvědomit nedokáže. Samozřejmě za předpokladu, že tuto pomoc správně přijímá a oceňuje.

Naším cílem je co nejdéle ve vědomí Já jsem spočívat a to s co největší silou a také stále rozpouštět vše, co nám v tom brání. Proto očista nejen od sil zla a odstředivých, ale i od samého ega je základním předpokladem, bez kterého je další pokračování stezky nemožné.

Čistíme se nejen od všeho zlého a nespásného, ale usilovně rozpouštíme i ego. To objevením vědomí Já jsem zdaleka není rozpuštěno, ale trvá se značnou silou dál. Proto rozpouštíme:

1. Všechny vazby – sklony, přání, které nás poutají do nebožského světa a jsou příčinou nových zrodů v nebožském světě.

2. Rozpouštíme totožnost s tělem.

3. Rozpouštíme totožnost s myslí.

Děje se tak těmito způsoby:

1. Nemyslíme pohledem naší totožnosti s tělem a s myslí, neztotožňujeme se s nimi v myšlení, jehož základem je nevědomost „já jsem tělo a mysl“.

2. Trvale zpředmětňujeme pomocí pozorovatele, který je rozlišen od všeho pozorovatelného, vše pozorovatelné – svět, své tělo, myšlenky, city a představy. Uvědomujeme se jako sebe, svého vědomí si vědomý pozorovatel a rozlišujeme se od všeho pozorovatelného jako od ne-já.

Prvým úkolem po poznání Sebe je zvládnout jeho uvědomování nejen ve formální, v klidu prováděné átmavičáře. Musíme se učit žít v jeho vědomí stále, ať jsme v klidu nebo činní tělesně i duševně.

Prvé zkušenosti vědomí Já jsem se dostavují pomocí klidového, hlubokého soustředění a zpravidla se zavřenýma očima. Pokud máme bdít v Já trvale, musíme nejprve oči v átmavičáře otevřít bez ztráty vědomí Já jsem. To je prvý předpoklad nepřetržitého bdění v Já i uprostřed denních činností. Bez toho není možné. Nesmíme proto dopustit vytvoření zvyku, že vědomí Já je možné prožívat jen při zavřených očích. Proto se učíme i v klidové meditaci bdění v Já při otevřených očích.

Bdění v Já při plné činnosti tělesné i duševní je nezbytné cvičit. Pro snadný nácvik si vybíráme takové činnosti, které nevyžadují plné soustředění naší pozornosti. Takovou činností je například chůze po známé a na pozornost nenáročné cestě.

Uvědomujeme se ve vědomí, které chůzi, pohyb těla pozoruje, aniž bychom se s tělem ztotožňovali. Cílem cvičení je trvalé bdění v Já, ať jsme v klidu nebo tělo a mysl jsou činné. Nácvik současného bdění v Já a myšlení je obtížnější. Postupujeme při jeho zvládání obdobně. Čteme například potichu nenáročný text a současně si uvědomujeme vědomí sebe i čtené, které pozorujeme.

Já je všude a ve všem a proto směřujeme k získání další dovednosti vědomí Já jsem. Tou je schopnost uvědomovat si je všude a ve všem. Vše stvořené je vazbou všepronikajícího základu, jak učil velký mistr Bedřich Hejhal, a hmotného utváření. Tímto základem je vědomí Já jsem. Hmotným utvářením je projevená tvořivá moc boží, vědomí Já jsem, které tvoří tvary světa.

Jelikož Já je všude a ve všem a není omezeno na nějaký stvořený tvar, i my – vědomí – jsme takto neomezení. Proto naše tělo, mysl i celý svět se nacházejí ve vědomí Já jsem. Samozřejmě současně i platí, že celá naše stvořená osoba je vědomím Já naplněna a prostoupena.

Jelikož v našem těle je nám vědomí nejblíže a také v něm má svůj prostor působnosti, učíme se nejprve uvědomovat vědomí Já jsem v jeho inherentním stavu, ve kterém proniká celé naše tělo, každou jeho buňku. To není měnění těla ve vědomí, ale uvědomování vše pronikající přítomnosti vědomí v celém těle.

Na začátku poznávání Já jeho zkušenost zpravidla prožíváme v nějakém duchovním centru, jako je například duchovní srdce. Nemáme si však myslet, že je na toto centrum nebo část těla omezeno. Na druhé straně ani toto centrum v dalším postupu neopouštíme. Stává se středem vědomí Já jsem pro naši bytost, což platí zejména o duchovním srdci. Pouze prostor vědomí Já jsem z něho rozšiřujeme, až je celé tělo prostoupeno vědomím a nakonec i celý svět.

Zdůrazněme, že uvědomování těla trvá dál, ale s menší silou. Spolu s ním a na prvém místě je uvědomováno současně samo vědomí Já jsem, které život těla udržuje, jak vyplňuje jeho celý prostor. Zdůrazněme, že se od těla neoddělujeme, nerušíme pouto k němu, ale pouze se od něho rozlišujeme. Rozlišování spočívá v přímém nazírání: „Nejsem tělo, ale vědomí, které si je uvědomuje“. Rozlišení je nezbytné k dosažení zrušení totožnosti s tělem. Pokud se od těla nerozlišujeme, jsme s ním ztotožněni, což je ego. Zpochybňovat toto rozlišování je v praxi totéž jako udržování ega. Pokud však ego nezmizí, nepostoupíme dále, protože nás sama jeho existence odděluje od spojení s Bohem.

Tak jako při vnitřní pránájámě si uvědomujeme životní sílu, jak prostupuje postupně celé naše tělo, obdobně si uvědomujeme, jak je proniká a vyplňuje vědomí. A opravdu. Jak se prohlubuje cvičení vnitřní pránájámy i naše spočívání v Já, vnitřní pránájámu provádíme nyní ve spojení s vědomím Já jsem. Tělo je plné současně prány i vědomí Já jsem. Kam jde prána, tam jde vědomě i vědomí Já jsem. Kde je v těle prána, tam si uvědomujeme Sebe, vědomí Já jsem.

V dalším rozpouštíme klam, že jsme v těle a omezeni na tělo. Pravda je přesně opačná. Ač vědomí je ve výše uvedeném smyslu rovnoměrně rozprostřeno v celém těle, přece se tělo nachází v nás, ve vědomí Já jsem. Rozpouštění klamu, že jsme omezeni na tělo, je rozpouštěním části ega. Ztotožnění vědomí s tělem není celé ego. Patří do něho i klam našeho omezení na tělo, že jsme pouze v těle a nikde jinde.

Meditace, ve které rozpouštíme klam omezení na tělo, probíhá postupně. Uvědomíme se v sebe si vědomém pozorovateli, ve kterém se umístíme mimo tělo nad hlavu. Odtud si ve vědomí Já uvědomuje tělo pod námi i skutečnost, že jsme mimo tělo. Tělo je tak pozorovaným předmětem v prostoru mimo naši osobnost.

Podobně se uvědomíme pod nohama a odtud si uvědomujeme tělo nad námi, nad středem vědomí Já jsem. Pak obě stanoviska pozorovatele spojíme v jediné uvědomování si těla vědomím, které si celé tělo v sobě uvědomuje včetně mysli. I pro ni platí, že se nenachází v těle, ale ve vědomí Já jsem i když je prostřednictvím mozku a nervové soustavy s tělem funkčně spojena. Ovšem pouze tak dlouho, dokud vědomí tělo oživuje.

Výsledkem tohoto úsilí je dosažený stav vědomí, které tělo proniká, současně v sobě obsahuje i přesahuje. Ego je rozpuštěno, což je známo jako mystická smrt a naše pravé Já, vědomí Já jsem je plně uvědomováno ve svém původním stavu. To je vzkříšení, o kterém mluví obrazně evangelia jako o z mrtvých vstání Ježíše po jeho ukřižování, neboli po mystické smrti.