Častá chyba hledajících své Já
Jiří Vacek
Nestačí jen říkat a myslet: „Nejsem tělo ani mysl“. Musíme současně obracet pozornost na to, co není tělem ani myslí, ale od nich rozlišeným jejich pozorovatelem.
Uvedené chyby se dopouští mnoho hledajících na stezce poznání Sebe. Je určitě dobré pěstovat přesvědčení „nejsem tělem ani myslí“, ale mnohem důležitější je věnovat pozornost tomu, co jsme, našemu pravému Já.
Samotné neztotožňování s tělem a myslí k poznání Sebe nestačí. K tomu vede pouze pozornost obrácená na vědomí, které si poučení o netotožnosti s tělem a myslí uvědomuje.
Přesvědčení o netotožnosti s tělem a s myslí, je pouhá myšlenka, byť i správná, nikoliv sama tato totožnost. Ta spočívá ve ztotožnění vědomí, kterým jsme, s tělem a s myslí, kterými nejsme.
Ke skutečnému rozpouštění totožnosti vědomí s tělem a s myslí dochází teprve tehdy, když jako sebe si vědomí pozorovatelé těla a mysli si přímo uvědomujeme, že jsme od těla a mysli rozlišeni.
Tento stav rozlišení od těla a mysli musí být trvale udržován. Kdykoliv jej ztratíme, jsme opět ztotožněni s tělem a s myslí neboli egem.
Není jiné cesty, než se po každém tomto pádu do ega vždy co nejdříve vzchopit a uvědomit se v pozorovateli, který přímo nazírá, že není tělem a myslí. Tak střídavě padáme do ega a vracíme se do vědomí pozorovatele, který není egem.
Když vytrváme, dbáme na rozlišování a očistu, počet našich pádů se zmenšuje a jejich trvání se zkracuje, až se stav poznání „nejsem tělem ani myslí, ale sebe si vědomým pozorovatelem těla a mysli“ ustálí.
Nedílnou součástí této praxe je přesvědčení „nebýt činitelem“. Činné jsou tělo a mysl, ale nikoliv my. Naše pravé Já je jen jejich pozorovatelem včetně jejich činností.