Bůh nepočká
Jiří Vacek
Mnoho meditujících samovolně a nerozumně staví povinnosti k Bohu až za své činnosti ve světě.
To je velmi nesprávné. Přesvědčení, že na meditaci je dost času, až když splníme naše závazky ke světu, je neomylná známka, že vztah k Bohu nepovažují za tak důležitý, že by měl být na prvním místě jejich zájmu.
Představa, že Bůh, náš vztah k němu počká, až se vypořádáme se světem, je velmi nesprávná.
Pokud není dosažení Boha trvale na prvém místě našeho snažení, bude právě přednost, kterou dáváme světu před Bohem, hlavní překážkou dosažení Boha.
V hledajících se tato pravda často ukazuje. Například jeden hledající odkládal společné meditace pro péči o rodiče. Když konečně nahlédl, že má přijít na meditaci, dostal virózu a nešel nikam.
Náhoda? Nikoliv. Zákonitý výsledek našeho zápalu pro cestu.
Takto často prohráváme i celé inkarnace, když stále odkládáme plnou praxi pro záležitosti tohoto světa.
Zejména je velmi nesprávné: „Budu se věnovat stezce až v důchodu.“ Většinou se život takového nedostatečného hledajícího k praxi v důchodu nedostane ať pro nemoc nebo zabývání se vnoučaty a podobně.
Seno je nutné sklízet, dokud svítí slunce a stezce je nutné se věnovat, dokud jsme zdraví a plní sil.
Kdo smýšlí: „Meditace počká“, nikdy se Boha nedočká.
I malá zanedbávání jsou nebezpečná. Nakonec vyústí v častý postoj, že svět nepočká a na stezku je vždy dost času. Není a nikdy nebude. Kdo neodsune svět na druhé místo, nemůže čekat, že Bůh a stezka na nás počkají.
Kdo nechce nic ze světa obětovat, v tom není pro Boha místo a dokonce ani opravdový zájem.
Pokud cítíme, že něco není s námi v pořádku, pak je to právě náš vztah k Bohu.