Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Naše škola je založena na denním a celodenním duchovním úsilí každého hledajícího. Jedině to platí: nepřetržitě prováděná osobní praxe tak jak zde byla vyložena. Tento požadavek platí i na její mistry. Nikdo z něho není vyjmut, dokud zde pobývá.

Jak je zřejmé, jsme mystickou či jógickou školou vnitřního náboženství. Kdo dělá vytrvale naši praxi, je členem našeho společenství. Kdo ji nedělá, jeho členem není. Tím je zásadně omezeno rozšíření naší nauky, přesně řečeno její praxe. Většina lidí ji nikdy nebude provádět, ale vždy se bude věnovat světu, z něhož se my snažíme osvobodit.

Je proto neodůvodněné očekávat, že se stane praxí davů a snažit se o jejich přesvědčení. Není naším cílem ji cílevědomě šířit nějakým jejím usilovným hlásáním. Na druhé straně je vítán každý, kdo ji chce poctivě provádět.

Oč se snažit máme, je udržení její čistoty a tím i účinnosti. Jak jsem vysvětlil, jakékoliv její změny nejsou ani nutné ani dobré. Zejména požadavek celodenního spočívání v sebe si vědomém pozorovateli, který si přímo uvědomuje, že není ničím, co pozoruje, ale sebe si vědomým, od všeho pozorovatelného rozlišeným vědomím, je naprosto zásadní. To platí jak pro meditaci formální, která je stále plnou součástí denní praxe, tak pro činnosti těla a mysli.

Každou duchovní společnost nejvíc ohrožují její vlastní členové, kteří neřídí svou mysl podle duchovních zásad. Nerozlišují v souladu s naukou, nezpředmětňují hnutí své mysli, zejména citová.

Dělají pravý opak: přijímají je za své, ztotožňují se s nimi a tak vytvářejí neustále nová a nová miniega a tím škodí všem – sobě i společenství.

Naprosto jim chybí pokora, která je základní a nevynechatelnou vlastností jak žáků, tak i mistrů a a propadají duchovní pýše: „Vím vše nejlépe, lépe než mistr, kterému jsem roven.“ Tím škodí nejvíc sobě. Pýcha je jeden z hlavních smrtelných duchovních hříchů, který přímo vylučuje působení Boha, ale i mistra v nás.

To, co skupinu spojuje a zachovává, je vzájemná úcta a přátelství všech členů společenství, což se vztahuje i na mistry. Zejména snášenlivost s druhými včetně jejich osobních charakterových nedostatků, často jen zdánlivých, je nesmírně důležitá. Zde opravdu platí Ježíšovo pravidlo neustálého odpouštění pod vlivem pravdy: Já sám nejsem dokonalý ani dobrý a proto nemohu ani vyžadovat, aby druzí byli takoví.

Úcta k mistrům je podmínkou účinnosti jejich pomoci. Je neustále nezbytné být na stráži a nepodlehnout jevu, o kterém mluví S. Ramdas: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu.“

Velkým nešvarem a nevědomostí je nezdravé a neduchovní upnutí se na zevní osobnost jednoho mistra a nezdravé, nepřátelské vymezování se k osobám druhých mistrů. To dokazuje jen velké ego takových lidí a zásadní nepochopení nauky. Je jen jeden mistra tím je Bůh, který působí z osob, které se s ním spojují, což jsou mistři.

Duchovní osobní život je základem společenství. Proto společně meditujeme. Tento duchovní život je nejdůležitější a nic není důležitějšího než on. Proto nad ním nikdy nesmí převážit jakékoliv byť i jinak dobré zevní činnosti.

To, co zahubilo vnitřní život většiny křesťanů, je právě přesun od vnitřní duchovní praxe k zevním činnostem církve. Biskupové, kteří měli pouze spravovat zevní záležitosti církve, se v ní chopili i duchovní moci a začali rozhodovat i o záležitostech duchovní praxe, ač k tomu neměli ani oprávnění a zejména dostatek vlastního duchovního poznání.

Duch byl zavržen a důraz se přesunul z osobního duchovního života na zájem organizace, která v prostředku, který měl umožňovat vnitřní duchovní život, stala sama cílem.

Vlastní vnitřní osobní duchovní vývoj každého věřícího byl odsunut stranou a nahrazen pouhým členstvím v církevní organizaci a plněním jejich příkazů a zájmů. Z plnění těchto zevních příkazů se zcela neoprávněně odvozují i duchovní zisky.

O tomto vývoji nám podává jasnou zprávu Nový zákon a dějiny ranné církve. Je dobré je znát, abychom se vyvarovali stejných chyb. Pokud se někdy ukáže nutnost nějaké organizovanosti, nikdy nesmí převážit v ní „manažeři“ nad mistry a opravdovými hledajícími. Manažer by proto měl vždy na prvém místě sám plnit všechny požadavky naší školy na denní praxi.

Je mnoho nebezpečí a úskalí, kterým jsou opravdová duchovní společenství vystavena. Některé jsem odkryl ve svých pracích jako například „Důrazně, důrazněji, co nejdůrazněji“ nebo „Nejdůrazněji.“ Je dobré, když si z nich všichni vezmou důrazné poučení.

Ve všech oborech, kde jsou lidé společně činní, je nezbytné uchovávat určitá pravidla. Je nutná kázeň, která zahrnuje i poslušnost představeným.

Toto pravidlo platí i pro společenství duchovní. Jejich členové se musí ve vlastním zájmu ukáznit a ve správné míře i poslouchat ty, kteří společenství vedou.

K vedení společenství patří jeden základní předpoklad, jímž je dosažení mistrovství, jak jsem je vymezil, jako mistrovské zvládnutí uvědomování Já jsem.

To samozřejmě omezuje značně požadavek jejich volení. Není to na druhé straně zas tak nic neobvyklého. Lékaři se také neustanovují volbou, ale tím, že řádně vystudují svůj obor. Kdyby volili lékaře všichni lidé, výsledek by byl sice demokratický, ale nikoliv dobrý.

Ochrana, která jediná proti všem nebezpečím pro skupinu je účinná, je dvojí.

Prvá je samozřejmě trvalé opírání se celého společenství i každého z jeho členů o Boha. Zejména mistři by měli co nejčastěji brát celé společenství do vědomí Já jsem a v postoji „Buď vůle tvá,“ nechávat v něm a na ně Boha působit.

Druhá ochrana je v rukou všech jeho členů. Spočívá ve správném a nepřetržitém řízení pozornosti vědomí a obsahů naší mysli. Pokud rozlišujeme bez přestání v souladu s naukou a spočíváme v sebe si vědomém, s ničím neztotožněném a ovlivněném pozorovateli, zlo v jakémkoliv tvaru a způsobu nemá nad námi moc.

Pokud jsme bez přestání v pozorovateli a zpředmětňujeme všechny myšlenky a zejména city jako ne-já, „to nejsem já, to není mé“, zlo nemá naději se nás zmocnit.

V opačném případě jsme ztraceni. Mysl, která není správně řízena, je nejhorší pán z těch nejhorších.

Bez ustálení vědomí v sebe si vědomém pozorovateli a ovládání mysli nemáme na nic dobrého naději. Jsme ztraceni jako malá loďka ne rozbouřeném moři, jejíž kormidlo nikdo neovládá. V takovém případě je ztroskotání zákonitě nevyhnutelné.