Bože, Bože, proč jsi mne opustil!
Jiří Vacek
Tak volá Ježíš v nesnesitelných bolestech na kříži. Nemá však pravdu, autoři evangelií mu do úst vložili nepravdu.
Pravda je, že Bůh nikdy nikoho neopustil, ale jsme to my, kteří jsme jej opustili a proto trpíme. Ježíš určitě tuto základní pravdu znal a jistě by nic takového neřekl. Proto také nás učí v podobenství marnotratného syna, že jsme to byli my, kteří jsme opustili dům Otce svého a že také my se musíme vydat na cestu zpět k němu, pokud nechceme zůstat trpícími pasáky vepřů.
Tento výrok také dokazuje, pokud by jej Ježíš opravdu řekl, že není a nebyl Bohem. Bůh nemůže přece Boha opustit a také Bůh nemůže nikdy trpět. Ježíš byl jedním z velkých židovských proroků, kterým se na východě říká mistr, ale nebyl Bohem.
Pravda je, že mnoho hledajících Boha na Východě i na Západě často tak trpí, že opravdu v mysli volají: „Bože, Bože, proč jsi mě opustil!“ Jedním z takto trpících je i biblický Job. Je spravedlivý a přece nepředstavitelně trpí. Tento rozpor autoři knihy Job – proč spravedlivý trpí, řeší na mnoha stránkách, ale naprosto neuspokojivě. Celou knihou se táhne přesvědčení, že jelikož je Job spravedlivý, nenese na svém utrpení vinu: utrpení na něho z nejrůznějších příčin sesílá Bůh.
To je velmi nebezpečná nepravda a lež: Bůh nikdy na nikoho nesesílá utrpení, neopouští nás, ani nečinně nepřihlíží, jak trpí nevinní. Dokonce nás ani utrpením nezkouší.
Pravda je toto:
Prví lidé žili v božském světě bez utrpení a v božské blaženosti. Byli nesmrtelní a nemuseli pracovat, aby mohli žít. Vše potřebné měli bez námahy a úsilí od Boha. Z nejasných důvodů se však ze své svobodné vůle, kterou jim dal Bůh, rozhodli Boha opustit.
V důsledku toho ztratili svůj původní božský život a s ním i nárok na život v božím světě a zrodili se ve světě bez Boha. Ztratili své nesmrtelné tělo a získali tělo podrobené nemocem a smrti. Aby žili, musí tvrdě pracovat. V tomto stavu pádu navíc začali podléhat zlu ve všech směrech – někdo víc, někdo méně.
Jelikož lidský život je věčný, rodí se lidé znovu a znovu v nebožském světě a podle zákona příčiny a následku si odžívají následky svých činů a to nejen tělesných, ale i duševních. Činnost mysli je ještě závažnější ve své moci na náš osud než činy tělesné. Představa, že je možné chovat v naší mysli zlo bez jeho, to jest zlých následků, je zásadní nevědomost. Zlé zevní činy mají také vždy svůj počátek v naší mysli.
Tam, kde Ježíš říká, že když se člověk poddává hříšným sexuálním představám, je to totéž, jako když se skutečně dopouští takového zevního jednání, učí právě tuto pravdu.
Bůh ponechal všem lidem svobodu rozhodování, ale za následky svých rozhodnutí nesou plnou zodpovědnost, která se projevuje jako jejich osud – někdy dobrý, jindy zlý, většinou smíšený podle toho jak žili a žijí.
Bůh na nikoho nesesílá neštěstí ani nikoho nezkouší tím, že na něho sesílá utrpení, ale sklízíme jen v opakovaných zrodech, co jsme si my sami připravili svou činností duševní a tělesnou.
Člověk trpí ze dvou hlavních důvodů:
1) Protože ztratil svůj život božský, ztratil i svůj původní božský svět a život.
2) Protože se dopouští zla svou myslí i tělesnými skutky, toto zlo se vrací k němu zpět přesně podle zákona příčiny a následku.
Tento stav opakovaných zrodů v nebožském světě a utrpení, které si sami zapříčiňujeme, trvá tak dlouho, dokud se plně nevrátíme zpět do domu svého Otce, jak nás učí Ježíš.
Lidé, kteří se nám jeví v našem pohledu a často i sami sobě jako dnes dobří, trpí, protože ve svých předchozích vtěleních se dopouštěli jednání pod vlivem zla. V tomto vtělené, i když již zlu nekonají, sklízí následky svých zlých skutků, ktrých se dopustili v předchozím životě.
Navíc vždy platí, že hlavní příčinou nebožského života a utrpení lidí v nebožském světě je ztráta spojení člověka s Bohem, ke které došlo z jeho svobodného rozhodnutí.
Tato popsaná zákonitost je jediným rozumným vysvětlením příčiny utrpení a také odstraňuje veškeré pochybnosti: „Proč trpí dobří lidé“ nebo „Proč Bůh nečinně přihlíží utrpení nevinných“.
Nikdo dobrý netrpí, Bůh nepřihlíží nečinně utrpení nevinných, ale dal člověku svobodu rozhodování a s ní i zodpovědnost za následky našich rozhodnutí a chování, které z něho vyplývá.
Toto je pro mnohé tvrdá pravda, ale zdravá. Rozhodně zdravější, než říkat, že utrpení na nás z nejrůznějších a skrytých nebo nezdůvodnitelných záměrů sesílá Bůh. O takového Boha není co stát a právě z těchto důvodů tolik lidí v Boha nevěří.
Ti, co učí tyto nepravdy, jen očerňují Boha před námi. Líčí ho jako nevyzpytatelného despotu, který ze svého rozhodnutí na nás může kdykoliv seslat nejhorší možné utrpení, jaké existuje. Líčí nám Boha tak, že nás nejen nepřitahuje, ale odpuzuje. Takoví lidé nejsou z Boha, ale jsou služebníky sil Bohu nepřátelských.
Bůh je láska a nechce, abychom trpěli, ale abychom žili s ním v trvalé božské blaženosti. Čeká jen na naše svobodné rozhodnutí, abychom se k němu vrátili a je ochoten nás vždy přijmout zpět a plně nás v našem úsilí o návrat podporovat.
Nevěřme těmto našeptávačům, že Bůh je takto zlý a nemilosrdný, ale převezměme zodpovědnost za své dobro i zlo a vydejme se zpět do našeho domova u něho. Takto poučeni nebudeme naříkat: „Bože, proč jsi mě opustil“ ani věřit, že utrpení, které nás drtí, na nás sesílá Bůh.
Uvědomme si místo toho, že sklízíme jen to, co jsme si sami způsobili naším chováním v minulosti a hlavně tím, že jsme opustili Boha a vydejme se s celou svou bytostí, s veškerou svou silou i srdcem na cestu zpět, odkud jsme vyšli, do našeho domova, kde na nás čeká náš skutečný milující Otec, Bůh.
Jedna odbočka; spasitelé, mudrci a světci všech náboženství sice také trpí, ale to proto, že „snímají hříchy světa“, neboli pomáhají druhým tím, že nesou dobrovolně část jejich utrpení, aby jim pomohli na cestě k Bohu.
I oni žijí svou osobností v nebožském světě, ve kterém není život bez utrpení možný a teprve se vracejí zpět do světa, kde je naopak trvalá radost a potěšení.
Taková je pravda:
Bůh nás nikdy nejen neopustil, ale je stále s námi a vždy pln lásky a ochoty nám pomoci, pokud učiníme vážný krok k návratu do svého domova božích dětí v něm. Není třeba zoufat, ale ze všech sil usilovat o změnu k lepšímu. Pokud nám následky našich vlastních činů přinášejí vyčerpávající a nesnesitelné utrpení, nepropadejme zoufalství, že jsme opuštěni, ale obraťme se s veškerou svou silou k Bohu a bude nám určitě pomoženo. Kdo se takto k Bohu obrací, toho Bůh nikdy neopustí. Ani nemůže právě proto, že je láska.
Pravda je, že návrat k Bohu, duchovní stezka je boj a každý boj bolí. V tomto boji nejsme však nikdy opuštěni, pokud nespoléháme pouze na naše omezené síly. Čím víc spoléháme na pomoc boží, tím méně jsme opuštěni. Nemáme proto jediný důvod, proč si zoufat.