Bože, Bože, proč jsi mě opustil?
Jiří Vacek
Pravda je, že nás Bůh nikdy neopustil, ani nás dokonce opustit nemůže, ať již pro svou lásku nebo všudypřítomnost, ale my stále opouštíme Boha.
Často, když se záležitosti světa nevyvíjejí pro nás – rozumějme správně – pro naši zevní osobnost příznivě, usoudíme, že musíme opustit cestu a Boha a věnovat se plně zabezpečení ega a jeho existence ve světě. To je velká chyba a škodlivá nevědomost.
Když trpíme ve velkých bolestech na kříži, jímž je naše tělo a mysl a voláme: „Bože, proč jsi mě opustil?“, jsme to my, kteří jsme opustili Boha a proto se cítíme být od něho opuštěni.
Proto, ať trpíme ve světě, v těle a v mysli co nejvíc, nesmíme dovolit, aby toto utrpení stáhlo na sebe naši pozornost a proto jsme ztratili i vědomí přítomnosti boží a tím i Jeho pomoc.
Ve volání po Bohu, který nás opustil, je skryta moc naší nevědomosti a sil Bohu nepřátelských nad námi. Místo, abychom si s veškerou silou uvědomili boží přítomnost v nás, zapomínáme na něho a necháváme se, svou pozornost vědomí Já jsem bezmocně ovládat a unášet utrpením a bolestí. Nehledáme řešení v Bohu, ale v egu a skrze jeho působení ve světě včetně naší zevní osobnosti.
Pokud na nás zaútočí naše karma utrpením a bolestí, pak prvé, co máme učinit, je obrátit se o pomoc k Bohu v nás. Pokud jsme dosáhli poznání Já jsem, pak se samozřejmě obracíme k němu. S veškerou mocí se na ně soustřeďme a uvědomme se v něm. V tomto stavu pak prosíme o jeho pomoc a teprve pak, v tomto vědomí, opřeni o Boha, se snažíme o zevní nápravu i o úlevu pro tělo. Je-li možné tělesné bolesti zmírnit léky, učiníme tak. Řešením však není odstranění samotné bolesti, ale uzdravení.
Další nepravdou je, že trpíme „pro Boha“. Nikdo nikdy pro Boha netrpěl, ale naopak, pokud se v něm opravdu nacházel, tak se z něj s ním a v něm jen radoval. Naše utrpení a bolesti všeho druhu jsou jen výsledky našich činů duševních i tělesných, které sklízíme podle zákona příčiny a následku.
Bůh, jak říká Ramana Maháriši, pouze určuje kdy a jak svou karmu, následky svých činů, sklízíme. Zřejmě proto, abychom nebyli pouze „trestáni“, ale abychom tíhu utrpení, které jsme my sami sobě připravili, vůbec unesli a také, aby mělo správný výchovný účinek.
Proto se zbavme všech myšlenek typu:
1) Bůh mě opustil.
2) Trpím pro Boha.
3) Utrpení je záslužné.
Jsou to jen výmysly zlých, Bohu nepřátelských sil a nic jiného. Je možné, že velké utrpení na nás přichází, abychom osvědčili svou věrnost Bohu v sobě a naučilo nás v něm spočívat v utrpení a hledat jedině v něm oporu a pomoc.
V utrpení a bolestech všeho druhu také pomáhá, pokud si uvědomíme, že netrpíme my, vědomí, ale naše tělo a mysl, s nimiž se ztotožňujeme. Odtažení od těla a mysli, které zahrnuje i odtažení od samotných projevů utrpení a bolesti, je také nezbytné.
Pokud dokážeme plně odtáhnout pozornost od zdrojů utrpení a bolesti, což jsou svět, tělo a mysl, dočasně mizí i veškeré utrpení i bolest. Ty jsou tím silnější, čím víc pozornosti vědomí na sebe dokáží připoutat.
I když například zlomená ruka nesroste jen proto, že si v ní bolest neuvědomujeme, přece tato úleva je cenná.
Vlastní léčení se může dít jak pomocí zevního lékařství, tak duchovně, například vědomým využitím prány, která uzdravuje.
Nejúčinnější léčení je pak mocí vědomí Já jsem. Výsledky nečekejme ihned, ale až po uplynutí časoprostorové prodlevy, po jejímž uplynutí se mohou teprve projevit. To, že nejsou hned patrné, ještě neznamená, že v příčinném světě nepůsobí. Teprve, když se v něm nahromadí dostatek léčivých příčin, sil, tak se začínají projevovat i zevně.
Nejmocnější silou je tvořivá, oživující a posilující moc vědomí Já jsem a proto také nejúčinněji vše léčí. Pokud jsme si ji v sobě a jako sebe uvědomili, tak ji můžeme i moudře využívat. Ještě lépe je si ji uvědomovat a nechat svobodně její vůli působit tam, kam a nač ji zaměříme.