Bláhová nevědomost
Jiří Vacek
Někteří lidé a dokonce i ti, kteří s námi meditují, jsou po letech studia nauky a meditací pod vlivem neuvěřitelné nevědomosti. Vůbec si neuvědomují, že jim jde doslova, nikoliv obrazně, o život. Zejména o ten příští. Žijí v nějakém bláhovém rozpoložení mysli, že dobrý zevní osud a možnost stezky mají zaručeny navždy. Pravdou je pravý opak.
Bedřich Hejhal naše vtělení přirovnával k houpačce: jednou jsme nahoře, v dalším vtělení dole.
Nejjasněji je tato pravda vidět v knize E. Heichové „Zasvěcení“. V jednom vtělení byla egyptskou faraonkou a na stezce. V druhém, následném vtělení byla ve středověku celoživotně duševně postiženou žebračkou s nemanželským dítětem. Život prožila buď žebráním na kostelních schodech nebo mytím schodů v cizích domech.
Přes veškeré poučování, jak pravděpodobně dopadnou v příštím vtělení, se stále mnohým zdá, že jejich situace není tak zlá a že stezku je možno podle libosti odsouvat a věnovat se bez úhony lokavičáře.
Pravý opak je pravdou.
„Je mnoho povolaných (na stezku), ale málo vyvolených (těch, kteří vytrvají věrně až do konce).“ Tak nás varuje Ježíš.
Nevyvoluje nás nikdo jiný než my sami, zda děláme lokavičáru nebo átmavičáru, zda patříme egu a jeho světu nebo Bohu. „Kdo se ohlíží od pluhu (dělá lokavičáru), není mne (Boha) hoden“, platí bez výjimek.
Kdo spoléhá, že vše napraví v bardu, spoléhá marně. Tam jen dostane účet za to, co na stezce dokázal nebo nedokázal.
Každý si může spočítat předem, jak dopadne: přesně tak, jak dnes žije.
Je nejvyšší čas, aby se ti, kteří si takto hoví, probudili, dokud ještě mají naději. Již zítra může být pozdě.