Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Swami Muktananda

Bhagavan Nitjananda z Ganeshpuri, autor Swami Muktananda Paramahansa, USA, Indie, 1996, 170 str.

Kapitola knihy „Jak na mne působil“, str. 89 a dále popisuje, jakým způsobem mistr Nitjananda vychovával tehdejšího svého žáka Muktanandu, který se později sám stal mistrem.

Cituji.

Ač nám guru může udělit velké dobrodiní, může tak učinit pouze tehdy, jsme-li hodni je obdržet. Mohu o tom vyprávět ze své vlastní zkušenosti. Po několik let jsem přicházel k Babovi (Nitjanandovi) a opět odcházel. Když jsem pobýval v jeho přítomnosti, byl jsem neklidný. Proto jsem jej opouštěl a odcházel na čas jinam. Bylo za tím moje ego a má pýcha. Nitjananda rád provokoval druhé, což se mně pro mou pýchu nelíbilo. V jeho přítomnosti lidé čekávali v zástupu i hodiny, zda od něho něco obdrží. Byl neustále pohroužen v nejvyšším stavu. Někdy se vracel do běžného stavu vědomí a příslušně naladěn sebral nějaký předmět, zavolal někoho poblíž a dal mu jej. Ať dal lidem jakýkoliv prašad, vždy působil jako strom vyplňující přání, který naplňoval jejich všechny žádosti. Čekal jsem, jestli také něco dostanu. Nikdy jsem nic nedostal ani sklenici vody. Někdy něco vzal a řekl: „Pojď sem“. Když jsem přiběhl, řekl: „ Ne ty, volám někoho jiného“. Tímto způsobem mě opakovaně před druhými zraňoval a já jsem umíral. Čím větší moje ego bylo, tím horších urážek se mně dostávalo. Tak to šlo několik let. Tak na mně pracoval a já jsem přicházel a odcházel. Když jsem odešel, tak jsem jej postrádal a přišel jsem zpět. Zapracoval na mně víc a zase jsem odešel. Nakonec jsem se naučil zůstávat v klidu a myslel jsem si: „Když něco dostanu, bude to hezké, když nedostanu nic, tak také“. Čím víc mě mistr zkoušel, tím větší byl můj duchovní pokrok. Bez ohledu na to, jak moc mě zkoušel, nikdy jsem na něm nehledal chyby. Místo toho jsem pátral po svých chybách. Ptal jsem se sám sebe: „Co mně chybí?  Jaké mám nedostatky?“.

Nakonec po dlouhé době mně něco dal a skrze jeho milost jsem dosáhl toho, co jsem hledal. Stalo se to až tehdy, když jsem se stal žákem, který byl schopen přijmout jeho dar.

Nemůžeme obdržet plnou mistrovu milost, dokud se nestaneme pravými žáky. Velký světec Brahmananda řekl: „Staň se popelem pod nohama svého mistra a pak potkáš Boha“. Musíme mistrovi dovolit, aby na nás pracoval, musíme rozpustit své ego a pýchu u jeho nohou. Můžeme přijmout nějakého mistra, pověsit si jeho obraz na stěnu a mít při tom nějaké pocity, když se na něj díváme. Můžeme i mít nějaké zážitky, když se s tímto mistrem setkáme. Jestliže chceme být naprosto proměněni, jestliže chceme vymýt ze svého srdce všechnu špínu, kterou jsme v něm nahromadili, jestliže chceme obdržet vše, co mistr může dát, musíme se mistrovi odevzdat, a to beze všech výhrad. Právě toto je pravé žákovství. Tak jako dáte kus prádla pradleně a dovolíte jí, aby s ním dělala vše, co je nezbytné, musíte se takto plně mistrovi odevzdat a dovolit mu, aby vás přetvořil jakýmkoliv způsobem, který zvolí.

Co znamená, odevzdat se mistrovi? Neznamená to pobývat mu velmi nablízku ani dát mu všechen váš majetek nebo opustit vaši rodinu či zaměstnání a následovat mistra, kamkoliv jde. Ani to neznamená stát se ubohým a bezmocným v očekávání, že se někdo o vás bude starat. Odevzdat se mistrovi znamená trvale dodržovat jeho poučení. Potud ona kapitola knížky.

Nitjananda s některými žáky jednal dokonce důrazněji. Když se mu nelíbilo jejich chování, tak se prostě do jeho blízkosti ani nedostali. V horších případech jejich chování po nich dokonce házel kameny.

Knížku jsem dostal pod stromeček. Otevřel jsem ji náhodou na hod boží právě na místě, které uvádím. Hned mi bylo jasné, že mně je ukázala šakti, aby se věční kritici mistra dozvěděli o sobě pravdu i od někoho jiného, kterého nemohou tak snadno odbýt. Jsou pyšní na sami sebe, na svou údajnou duchovní velikost a rozhled, které existují jen v jejich zvráceném sebehodnocení. Oni se nechtějí měnit, čistit a duchovně prohlubovat, ale snaží se povýšit své ego na Boha. Běda učiteli, který se odváží dotknout jejich samolibosti. Hned si je znepřátelí na smrt. Takového učitele nepotřebují. Oni chtějí učitele, který vyhovuje jejich představám o sobě. Myslí si, ve své namyšlenosti, že musí vyhovovat jejich výmyslům, že je povinen je naplňovat. Nechtějí naplňovat jeho požadavky. Chtějí pouze nezávazně čerpat jeho pomoc, ale jinak se chovat naprosto svévolně. Každý nesouhlas mistra s takovým počínáním je v jejich očích obrovskou opovážlivostí a proviněním. On jim přece nemá právo říkat, co mají dělat a co nikoliv. Má jen láskyplně a oddaně sloužit jejich egu.

Když tak nečiní, není mistrem a bez rozpaků jej zahrnou vlastní špínou, ve které se sami topí. Názorným příkladem je jeden návštěvník Ramanašramu - reklamní agent jistého spasitelského nakladatelství. Takové pyšné ego se raději nechá zničit svou vlastní pýchou a uraženou ješitností, než by pokorně vyznalo svůj omyl, svou nedostatečnost a obrátilo se k Bohu. Takoví lidé jsou názorným příkladem, proč křesťané považují pýchu za smrtelný hřích, který vylučuje stav milosti. Doslova, nikoliv obrazně, usmrcuje duchovní život, zastírá naše božství a na jeho místo staví zlé a nafoukané ego.

Takoví lidé jsou pro cestu ztraceni, dokud nepochopí pravdu, jak dokládá i Muktanandův případ. Čtěme jeho zkušenost pozorně a zkoumejme sami sebe: „Nebudí i  u mne přítomnost mistra neklid? Nebrání mně má vlastní pýcha, namyšlenost na sebe, v přijetí jeho pomoci? Nezaměňuji mistra za osobu, kterou není? Nehledám chyby na jeho osobnosti, místo abych hledal chyby vlastní a rozpouštěl je? Jsem si vědom, jak mé vlastní nečistoty a neochota ega k pokoře mně odrazuje od učitele a brání mně v pokroku na cestě?“.

Kdybychom se vážně zabývali tímto způsobem sami sebou, velmi bychom si prospěli a neměli bychom čas ani odvahu hledat chyby na učiteli. Místo toho zanedbáváme svůj skutečný prospěch a dobro za svůj neprospěch a dáváme se plně do služeb svého vlastního zla, které právě pro zaslepenost svého rozumu zlem, které jsme přijali za své, nevidíme. Běda nám. Jen poslední a nemilosrdný učitel, jímž je utrpení, které si sami takto působíme, nás dokáže přesvědčit o sebeklamu, kterému jsme propadli. Takové poznání vlastní nedostatečnosti a zla, které nás ovládá, je draze, nesmírně draze zaplacené a často přichází pozdě, když již jsme si sami zabouchli svou zlou pýchou dveře ke spáse.

Jak se daří těm, kteří uvěřili nauce, kterou mistr učí i ti, kteří jí pohrdají, se každý může dočíst v pamětech „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“. Jsou právě o tomto: o boji zla a dobra v nás a o nás. Poučení, které v tomto směru přinášejí, je stále málo doceňováno. Jsou názorným příkladem, jak v tomto světě probíhá neustálé tříbení duchů. Kdo podlehne zlu a pohrdne dobrem, nemá jinou naději než tu, kterou zvolil: zlo bez dobra. Zde se milost nedává, protože každý soudí a odsuzuje sám sebe tím, co volí, myslí, cítí a koná. Karma, zákon příčiny a následku, ze kterého není úniku, nás poznává a třídí přesně podle toho, co bylo řečeno.

To nejsou výhružky, ale holá skutečnost. Pro ego to rozhodně není dobře, ale ono není pánem tohoto světa, ač si to často myslí a ze všeho nejméně je drahocenné, jak se tváří.