B.A.Wallace: Geše Rabten, život a dílo tibetského mistra meditace
Jiří Vacek
Kdo by očekával knihu o tom, jak mistr (1921 – 1986) meditoval a čeho v meditaci dosáhl, bude zklamán. Nic nebo téměř nic takového v knize nenalezne. Geše Rabten, jak jej kniha podává, byl převážně něco jako evropský universitní teolog. Samozřejmě jeho oborem byl buddhismus. V 19-ti letech odešel studovat nejlepší klášterní universitu Sera u Lhasy, kde spolu s mnoha dalšími mnichy – studenty se doslova od rána do večera den za dnem učil nazpaměť předepsané buddhistické texty a diskutoval o nich. Skládal i příslušné zkoušky, které jej opravňovaly k postupu do vyšších tříd, a tak získával i příslušné tituly, přesně tak, jak se děje i na západních universitách.
Jeho studijní nasazení a zřejmě i většiny studentů bylo nevídané. Někdy se diskuse, které byly povinnou součástí studia, vedly i celé noci. To vše za nedostatečné stravy a odpočinku. Počínání téměř hrdinné. Kdy měli studenti a on sám čas a potřebnou sílu na vlastní duchovní život, který spočívá v mlčenlivém soustředění, se čtenář nedozví. Rozhodně se meditaci nevěnovali denně a nebyla hlavní náplní studia, pokud se o ní mluvilo vůbec.
Zjištění určitě zarážející. Duchovní život nespočívá ve znalosti písem nazpaměť ani v jejich neustálém probírání, ale v jejich uplatnění ve vnitřním duchovním životě.
V roce 1959 uprchl Geše před Číňany do Indie. Zde pokračoval ve studiu a později šířil buddhistickou nauku i na Západě.
Zprávy o tom, jak probíhá výuka buddhismu v tibetských klášterech – což platí i dnes, jsou jistě cenná. Zjištění, že její těžiště je ve studiu, které je podobné tomu, jak se na Západě studuje křesťanská teologie, není radostné. Pravý duchovní život není zevní, nespočívá v mluvení, ale v mlčení. Neustálé víření mysli byť i naukou, je opakem toho, k čemu máme směřovat: ke klidu mysli a jasnému uvědomování pravdy beze slov. Nauka není cílem, ale prostředkem k dosažení. Tam, kde se stává samoúčelnou a cílem sama o sobě navíc jako prostředek porazit protivníka v diskusi, není něco v pořádku. Vůle a sebekázeň, kterou Geše i ostatní studenti prokazovali, je samozřejmě hodné obdivu. Jen si myslím, že měla být obrácena lepším směrem, tj. do nitra a nikoliv pouze do rozvíjení mysli, které, jak se z knihy zdá, nemá daleko k jejímu samoúčelnému víření.
Krátce po přečtení knihy běžel v televizi film „Do Himaláje s Angličanem M. Palinem“, díl 4/6 ze současnosti Tibetu. Prázdná Potala, ze které je muzeum nad Lhasou, které se mění v moderní velkoměsto s bulváry a svítícími výlohami obchodů. Chrám plný světel z jačího másla a poutníků i záběry z nočního klubu, kde zpívají Tibeťanky něco jako pop musik v tibetských oděvech. Promítá se i nějaká světová soutěž zpěvaček. Záběry, jak mniši opravují zbořený chrám i ze svátku koní. Na něm probíhá něco, co se značně podobá naším oslavám prvního máje za komunistů. Průvody s prapory a transparenty a v čele jedoucí traktory řízené Tibeťany. Tajemně zmizelý tibetský pančenlama a ten dosazený Číňany. Rozhovor s tibetským pěstitelem jaků, který jezdí na motorce a pochvaluje si spolupráci s Číňany a otevření se světovým trhům. Tibeťané pociťující nutnost učit se tibetštinu, čínštinu i angličtinu. Tibeťan, profesor na univerzitě, dříve vězněný Číňany, který se přiklonil – těžko říci zda z nutnosti či z přesvědčení, k Číňanům. Vzpomínky na jednoho Dalajlamu, který chodil do kavárny ve Lhase, čerpat básnickou inspiraci na setkání s muži i s ženami. Celodenní debaty mnichů o nauce, ve kterých jde o vítězství nad názory druhých. To vše je dnešní Tibet. Názorný důkaz toho, že změny ve světě nelze zastavit a jak je nemoudré snažit se jim zabránit. S čím větší silou se jim brání, s tím větší zuřivostí se prosadí. Historie jasně dokazuje, jak vládcové Tibetu byli nemoudří a krátkozrací, když si mysleli, že je možné v něm zastavit zevní vývoj a udržet jej oddělený od vlivů ostatního světa. Jejich představy byly stejně nereálné, ale i škodlivé jako Gándhiho představy spásy Indie pomocí kolovrátků. Tudy cesta nevede. Církevní představitelé ve vedení zemí se neosvědčili nikde na světě. Divné i poučné současně, ale taková je pravda.