Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pozorovatel může zaměřovat pozornost na:

1) Ne-já, předměty, což je celý svět a jeho bytosti. To je dvojnost.

2) Sám na sebe, což je jednota sebe si vědomého vědomí, jehož pozornost je zaměřena na sama Sebe.

Z tohoto pohledu je átmavičára praxí pozorovatele, který pozoruje sama Sebe. V tomto proudu pozornosti, který je veden ve vědomí na vědomí, pozorovatel poznává sám Sebe. Uvědomuje si, že je ryzí vědomí Já jsem.

I další méně přímé způsoby nalezení Já jsou ve své podstatě praxí pozorovatele. Když například zkoumáme podstatu mysli, jak říká Ramana Maháriši, mysl se tím transformuje v To, což je naše pravé Já. Jinými slovy pozorujeme mysl.

Pozorovatel však má vždy dvě složky:

1) Pozornost vědomí obrácenou zevně, k ne-já.

2) Vědomí sama sebe, naše pravé Já.

To, co provádí zkoumání naší mysli nebo zdroje dechu, je již naše hledané Já. Pokud obrátíme pozornost na to, co si uvědomuje zkoumání a hledání Já, přecházíme na přímou átmavičáru: „Kdo jsem Já, co jest mé Já?“ nebo prostě: „Kdo si uvědomuje probíhající zkoumání?“

Tím, co si uvědomuje prováděné zkoumání, je námi hledané Já. Jelikož je v našem hledání Já již přítomné, protože je provádíme my, vědomí, není potřebné nic jiného, než na ně obrátit pozornost a tak si je, sebe uvědomit.

Obracení pozornosti na to, co je v nás pozorovatelem, co si vše právě teď uvědomuje, včetně své existence JÁ JSEM, je proto nejpřímější způsob, jak si své Já uvědomit jako to, co je právě zde a čím jsme si vědomi Sebe i předmětů.

Proto následující typy otázek, které, což zdůrazněme, klademe Sobě s pozorností zaměřenou na toho, kdo se ptá, vedou k obrácení pozornosti vědomí na ně samé neboli přinášejí poznání, to jest uvědomění Sebe.

Jsou to tyto a další jim podobné otázky. Neodpovídáme na ně myslí, myšlenkou, ale zaměřujeme se na uvědomění vědomí, které si toto vše uvědomuje.

Kdo vidí, uvědomuje si tento svět, předmět, osobu?

Kdo slyší, uvědomuje si hlas nebo hudbu?

Kdo cítí, uvědomuje si bolest nebo potěšení těla?

Kdo je činný nebo v klidu?

Kdo si uvědomuje tento cit – strach, nelásku, lásku, odpor či příchylnost?

Kdo si uvědomuje myšlenky nebo naopak stav bez myšlenek?

Tyto otázky si klademe neustále a tím také trvale obracíme pozornost na uvědomění si jediného vědomí, našeho Já.

Nesměřujeme k získávání odpovědi z mysli v podobě myšlenek, ale k uvědomění vědomí, které si toto vše uvědomuje – našeho pravého Já. Úspěch je dán naší vytrvalostí, s jakou si stále tyto otázky klademe a hlavně správným zaměřením pozornosti na vědomí, které si vše i Sebe, nás, uvědomuje.

Samozřejmě předpokladem je zrušení pohlcení vědomí světem a naší totožnosti s tělem a s myslí. Pozornost směřuje hlavně na to, co si v nás vše uvědomuje a nikoliv na smysly vnímané vjemy. Hledáme To, co si je výtvorů mysli vědomo a bez čeho vnímané neexistuje.

Nejvyšším posláním pozorovatele není uvědomování světa, těla a mysli, ale samotného vědomí.