Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Uvažovat o Já jako o nehybné, neprojevené Skutečnosti, která je pouze ryzím vědomím, je zavádějící. Já není jen vědomí, ale i tvořivá inteligentní síla neboli šakti a buddhi.

V átmavičáře pracujeme s pozorností vědomí Já jsem, a proto, ač jsme si toho vědomi nebo nikoliv, pracujeme i se šakti, s mocí vědomí.Vždy platí: kam jde vědomí, jeho pozornost, tam jde i jeho moc.

Moc vědomí je vedena jeho pozorností. K čemu ji přivracíme, to touto mocí oživujeme a posilujeme, což může vést až k plnému ztotožnění Já, vědomí s tím, k čemu svou pozornost věnuje. Takto nevědomě vedenou pozorností k tělu a mysli vzniká ego a také je tím udržováno při životě. Nezapomeňme, že přivracení pozornosti je vždy i jejím odvracením od toho, čemu pozornost nevěnujeme. Z tohoto pohledu nevědomost o našem pravém Já není nic jiného, než nepozorností k němu. To má za následek nejen jeho neuvědomování, ale i ztrátu jeho moci a síly.

Říká-li Ramana Maháriši, že átmavičára je stezka od začátku až do konce, říká tím proto i současně, že stezka je obracením síly vědomí na samo vědomí neboli vracením tvořivé síly zpět vědomí. Ta je oživuje a přináší jeho uvědomění. Mahárišiho lokavičára pak není nic jiného než vedení tvořivé moci Já, vědomí do těla, mysli a jejich světa. Ty jsou proto mocí vědomí zákonitě posilovány až do úplného pohlcení vědomí v nich, což je ztotožnění vědomí s tělem, myslí a s jejich světem. Děje-li se tak nevědomě, tj. bez poznání sebe ve vědomí, vzniká tak ego a jeho svět.

Pochopme dobře! Pozornost není jen pouhé pozorování, uvědomování vědomím, ale je i záležitostí silovou. Je tvořivou činností vědomí. Ta může být prováděna nevědomě  a nezáměrně nebo naopak s plným vědomím Já a jeho mocí a s jasným cílem. Jelikož vědomí je i samovolně a neustále 24 hodin denně něčeho vědomo, neustále něco tak svou mocí oživuje a posiluje. V nepřetržitosti tohoto působení je i jeho obrovská moc.

Nevědomá a neřízená pozornost vědomí vede k tomu, že naše vědomí i jeho moc nás udržují v nevědomosti, nesvobodě, a je proto i příčinou trvalého utrpení.

Vědomí sama sebe a vědomé řízení jeho moci prostřednictvím cílevědomého zaměřování pozornosti na Já vede k poznání sebe, k vysvobození od ega a z jeho světa. V pochopení a využití této zákonitosti moci vědomí a jeho pozornosti spočívá klíč k poznání sebe, spáse a pravému štěstí.

Proto je átmavičára jako řízení nejen pozornosti, ale i moci vědomí stezkou od začátku až do konce, proto je vědomí Já jsem, správné použití jeho pozornosti dveřmi ke království nebeskému.

Vědomí samo o sobě je nejvyšší šakti. Vyšší a mocnější síla než ono neexistuje, a proto ve správném zaměření jejího působení je klíč ke všemu. A toto zaměření moci vědomí Já se děje prostřednictvím naší namířené pozornosti.

Já, vědomí samo, je nejvyšší, nejmocnější a současně i nejinteligentnější silou. Hledat jiné síly než je nebo jinou moc než je ono je proto nejen marné, ale přímo škodlivé.

Klíč k využívání této síly vězí v samotném vědomí a v jeho pozornosti. Poznání Já, je-li správně rozvíjeno, vede i k poznání jeho moci a k jejímu vědomému a správnému využívání. To vyžaduje splnění některých základních předpokladů.

Prvým je přesun totožnosti, těžiště naší bytosti z osobnosti do ryzího Já. To je současně i návratem této síly do moci Já. Ve stavu nevědomosti je tato síla Já používána nevědomě a ve prospěch ega a jeho světa tím, že věnujeme pozornost vědomí egu a jeho světu a nikoliv Já.

Správné používání moci vědomí, které se děje zaměřením jeho pozornosti, je možné pouze, když naše mysl dosáhla stavu buddhi, ve kterém s Já sdílí jeho inteligenci. Právě buddhi je naší ochranou před nevědomostí všeho druhu, která nás chrání před mrháním silou Já na věci pomíjivé nebo dokonce škodlivé.

Aby mohla síla Já volně působit, je nutné se jí odevzdat, ponechat jí volné působení, což je právě ono: „Buď vůle tvá a nikoliv má“ neboli pravá odevzdanost. Musíme také šakti přímo vybízet, aby v našem životě i světě působila, odevzdávat jí vše vědomě k „vyřízení“ a otevírat se jejímu působení. Děje se tak opět – jak jinak – postavením uvedené věci, záležitosti, osoby atd. do vědomí Já jsem s tím, aby Já v ní působilo. Činíme tak s vírou a důvěrou v jeho moc a inteligenci, že ono ví vše lépe než my a také má dost moci k tomu, aby svou vůli prosadilo.

Tak činíme v jednotlivých záležitostech, ale takto bychom měli do vědomí Já jsem a jeho moci vědomě, s důvěrou a láskou trvale předávat vše – celou osobnost, celý život, svět i naše bližní. To je největší dobrodiní, jaké můžeme prokázat sobě, druhým i celému světu. Vrátit je tam, odkud vzešli a komu i skutečně patří.

Vědomým vedením pozornosti vědomí Já a tím i jeho moci, můžeme dosahovat splnění svých plánů, které by měly být samozřejmě plně v souladu s duchovními zákony. Můžeme však také odvracením pozornosti zeslabovat to, co je nežádoucí tím, že tomu pozornost a tím i sílu odnímáme.

Je dokonce možné k tomuto účelu používat techniku vnitřního dýchání. Například nádechem vedeme pozornost vědomí i jeho sílu zvoleným směrem a tím tento cíl posilujeme. Nežádoucí můžeme obdobně zeslabovat tím, že s nádechem vědomí a sílu z něho stahujeme zpět do Já. Tak můžeme vyvolávat nejrůznější účinky v projeveném světě i těle, ale vždy tak, abychom neopouštěli samo vědomí a nebyli pohlcováni v našich činnostech neboli v ne-já.

Účinky těchto postupů jsou vždy podrobeny zákonitosti tohoto světa. Rozhodně se nejedná o nějaké provozování všemocnosti ani se nepohybujeme v oblasti, kde neplatí zákon příčiny a následku.

V našem světě se vždy uplatňují vlivy v čase a v prostoru a v té míře, kolik síly jsme vynaložili a jak dlouho jsme tak činili. Daná situace – utrpení, nemoc atd. je vždy výsledkem působení určitých příčin, ať již vyplývají z naší nevědomosti či karmy. Ty mají určitou velikost své moci, a tu je nejprve třeba odstranit, aby mohla nastat žádaná změna. Jak je velká síla těchto negací je těžké odhadnout. Právě pro jejich sílu se mohou zdát naše snahy o změnu neúčinné. Nikdy však skutečně neúčinné nejsou a je jen otázkou vytrvalosti a správnosti našeho úsilí, než se výsledky projeví. Je třeba však zvážit, co vůbec stojí za takovou námahu a zda není lepší se s danou situací smířit než se ji snažit změnit.

Právě poslední je patrně důvod, proč mnoho mistrů neléčí nemoce svého těla. Nestojí jim za to do této pomíjivé schránky, kterou musí stejně jednou opustit, investovat svůj čas a sílu.

Rozpoznání silové, šaktické stránky Já, přináší nové a nesmírně důležité poznatky pro provádění naší stezky.

Při práci s energií vždy platí zákony, kterými se řídí i její vlastnosti. Jsou to zejména její nezničitelnost, hledisko množství, úroveň energie neboli „jakost“, čas po který působí a její zaměření.

Tak například síla zaměřená zevně, mimo Já nezmizí, obrátíme-li se k Já, ale trvá dál a brání nám v pokroku, pokud není rozpuštěna nebo přetvořena. Také vůbec není jedno, jak dlouho se soustřeďujeme na Já, děláme átmavičáru nebo se soustřeďujeme na svět a ego, neboli děláme lokavičáru. Také není jedno s jakou silou, s jakým úsilím se soustřeďujeme. Slabé soustředění má jen slabé účinky, protože vytváří malé množství energie, jejíž působení je proto malé, zvlášť když trvá jen krátký čas.

Z energetického hlediska nabývají proto věty Mahárišiho o átmavičáře ještě většího významu, než když neuvažujeme energetické vlivy s ní spojené.

Átmavičára je stezka od začátku až do konce, protože je-li prováděna nepřetržitě, vytváří síly, které nás osvobozují. Pokud v Já nebdíme, děláme vždy lokavičáru a egovičáru neboli vytváříme energii, sílu, moc, která posiluje ego a zaplétání do jeho moci včetně nebožského světa. Proto vůbec není jedno, nač právě teď zaměřujeme svou pozornost. Nabádání Mahárišiho: „Do záležitostí světa máme zasahovat, jak nejméně je možné“, nabývá v energetickém pohledu na své ještě větší naléhavosti.

Jelikož většina hledajících se nemůže do značné míry vyhnout tomu, aby záležitostem ega, těla, mysli a světa nevěnovala značnou pozornost, nabývá i na naléhavosti získání trvalé schopnosti spočívat neustále v Já nebo alespoň v pozorovateli i při činnostech. Tím trvale vytváříme energii, která udržuje a zesiluje prožívání se v Já, a tak zneškodňuje energie, které působením pozornosti obrácené na věci tohoto světa a ega, nás s nimi spojuje a svazuje.

Energetická zákonitost platí obecně pro veškerý projev včetně Já. V posledním případě se nevztahuje na Já v jeho absolutním stavu, ale na ty, kteří se na něm podílejí. Není jedno, jak tak činí. Je rozdíl, zda jsou s ním plně ztotožněni nebo je jen zakoušejí. Rozdíly existují i v síle jeho prožitku a v trvání – krátkodobě, dlouhodobě, vůbec ne či trvale.

Z tohoto pohledu jedince Já, jeho zkušenost, ale i moc může přibývat, ale i ubývat podle toho, zda je síla Já posilována nebo naopak zeslabována nevedením pozornosti.

Z pohledu a skutečnosti jedince proto Já, jehož zkušenost, může přibývat, udržovat se na stejné úrovni nebo i ubývat a dokonce i zmizet, když ji neudržujeme átmavičárou, a místo ní provádíme lokavičáru a hlavně egovičáru. Nějaká duchovní definitiva bytostí v projevu neexistuje, pokud vědomě nežiji v Já a víc, jako Já, ve ztotožnění s ním.

Pro toho, kdo směřuje nejen k poznání, ale i k vysvobození není jiná cesta, než neustále nepřetržitě a s co největší silou vést pozornost a tím i moc Já k němu samému a současně se vystříhat vytváření sil, které působí proti této snaze. Proto je tak důležité dělat stále a co nejusilovněji átmavičáru a zamezit hromadění energie, která je nepřátelská životu božskému.

Z tohoto pohledu neexistují maličkosti ani bezvýznamné či dokonce ušlechtilé činnosti. Pokud nebdím v Já, ale zachraňuji druhé, dělám lokavičáru a zanedbávám v důsledku toho Já. Nekonám proto nic ušlechtilého ani dobrého, ale přímo porušuji prvé, nejpřednější a vlastně jediné Ježíšovo přikázání lásky k Bohu. Pak se „ohlížím od pluhu a nejsem si jej – Boha Já – hoden“.

I láska je vždy o energiích. Její síla tkví v trvalé pozornosti vědomí, kterou právě z lásky a pro lásku milovanému věnujeme. Pokud není řízena moudrostí a směřuje jinam než k Bohu a Já, není dobrá, ale zlá, protože nejen vylučuje Boha, ale vytváří pouta s nebožským. Taková láska je skutečnou modloslužbou, protože nemiluje Boha, ale zbožňuje modly, které jsou nebožské.

Energetický pohled na uvědomění Já nám umožňuje i jeho správnější pochopení. Představa, že zkušenost Já je stejná u všech, kteří ji dosáhli a neměnná a nelze ji ztratit, ztrácí v tomto světle své opodstatnění. Tím jsou i vysvětleny rozdíly mezi mistry.

Jen stručně. Zkušenost, poznání Já jedinců se může lišit zejména:

- úplností. Je rozdíl mezi uvědoměním átman či brahman, jednoty neprojevu a projevu

- silou, mocí vědomí Já

- rozvojem buddhi, inteligencí Já neboli mírou Ducha svatého

- v časovém trvání (přerušované – trvalé) a kolísání podle předchozích bodů.

Zdůrazněme, že nemluvíme o rozdílech v Já, v absolutní, nejvyšší Skutečnosti, ale o zkušenosti Já a různé míře sjednocení jedince včetně prvku času.

Kdo pozorně čte o životech mudrců a světců, nalezne v nich potvrzení toho, co píši. Šri Chinmoy například přímo mluví o vstupování mistrů do nejvyšších stavů, a proto  i implicitně o jejich opouštění. Rámakrišnovo časté vstupování do transů je dobře známé. Návštěvníci Ramanášramu mluví o tom, jak o duchovních svátcích mistr zesiloval sílu svého vnitřního vyzařování, což zřetelně pociťovali.

I z existence různých druhů samádhi – zejména vnitřních i zevních vyplývá různá síla prožitků vědomí Já. Nepochybné rozdíly jsou i v úrovni buddhi, božské inteligence, která je nedílnou součástí nejvyšší Skutečnosti. U některých mistrů se setkáváme i s neporozuměním duchovních pravd nebo dokonce hlásají škodlivé názory o zbytečnosti úsilí jako například u mistra Púndži. Právě na stavu buddhi jsou nejvíce rozdíly mezi mistry patrné.

Pokud mistr nezná dobře nauku, nemůže ani žákům spolehlivě v jejich praxi radit. Pokud má dokonce nesprávné názory, viz například „není oč usilovat“, může v tomto směru žákům dokonce škodit. Na druhé straně jeho názory nevylučují, že spočívá v Já. Proto může svým vyzařováním Já pomáhat, pokud jim ovšem radí, jak je mají využívat ve svůj prospěch.

Zákonitost moci pozornosti vědomí osvětluje a zdůrazňuje i nutnost a prospěšnost správnosti našeho myšlení a jeho řízení. Samovolně věnujeme pozornost tomu, co myslíme a zejména cítíme a jsme tím – my vědomí, doslova pohlceni a nevědomě ztotožněni. Provádíme tím doslova lokavičáru a egovičáru neboli spojujeme, byť nevědomě, moc vědomí a mysli a vytváříme tak mocné energie a síly, které nás udržují v nevědomosti, nesvobodě a utrpení.

V působnosti energií,  se kterými svou pozorností pracujeme, se neuplatňují běžná lidská hodnotová hlediska. To, co běžně považujeme za důležité a dokonce dobré, může ve svých důsledcích mít na náš osud v oblasti poznání a vysvobození stejně katastrofální dopad jako věci bezvýznamné nebo malicherné. Zaměření na postavení, majetek nebo na zvířecí mazlíčky, oboje nás může stejně ze stezky strhávat a také strhává. Rozhoduje míra pozornosti, její síla a doba trvání. V tomto smyslu a směru není nic bezvýznamné. Vše mimo Boha, Já je překážkou poznání, jeho udržení i vysvobození, a to úměrně síle našeho soustředění a době jeho trvání na ně. Proto je tak zásadně důležité naučit se trvale a pevně, s veškerou silou bdít v Já a v něm, v jeho vědomí být činní. Každý odklon pozornosti od Já je egovičára, vytváření sil, které nás brzdí na stezce.

Ego a naše nesvoboda jsou rozpouštěny výhradně usilovným spočíváním v Já a ničím jiným. I nesobecká činnost, obětování vlastního prospěchu druhým v tomto směru jsou nejen neúčinné, ale výslovně škodlivé, nejsou-li prováděny ve vědomí Já. I nesobecké ušlechtilé ego je jen ego, a proto zlo a nic jiného. Takzvané nesobecké ego je jen a jen obrovským sobcem, který si přivlastňuje život a moc Já a příživničí na nich. Nesobecké ego je jen trik ega jak ospravedlnit něco, co je z podstaty neospravedlnitelné. Mějme proto neustále na paměti, že jen pozornost vědomí držená ve vědomí a zaměřená na vědomí rozpouští ego, přináší zkušenost Já a také ji udržuje.

Není proto vůbec jedno s jakou silou, s jakým úsilím Já udržujeme a jak dlouho tak činíme. Každé polevení v pozornosti k Já je již ztrátou, každá jeho ztráta je pádem do ega se všemi důsledky. Je nejen ztrátou vědomí, ale i posílením ega o energii, kterou mu prostřednictvím své pozornosti věnujeme. Vždy rozhoduje to, co převáží. Pozornost Já vedená na samo Já, síla prožívaného Já rozhoduje. Čím s větší silou a čím déle se na Já soustřeďujeme, tím víc je posilujeme, tím je silnější, což berme doslova. Nestačí trpně sedět v Já. Je naprosto nezbytné být na ně – na sebe soustředěni s největší silou, jakou jsme schopni vynaložit. Odevzdanost do Já nespočívá v jeho bezusilovném prožívání, ale v odevzdanosti do jeho moci, kterou svým nejvyšším úsilím vyvoláváme. Soustředění na Já musí přecházet v plnou totožnost s Já, kterou s veškerou silou vyvoláváme a prožíváme.

Poznatek o moci Já nám dává kromě uvedeného klíče k našemu pevnému pokroku i možnost ovlivňovat záležitosti našeho denního života, kde zvážíme, že je to dobré a účelné. Vždy platí zásada, že se tak nesmí dít na úkor druhých nebo dokonce k jejich škodě. Také takové zásahy nesmí narušovat spočívání v Já.

Dějí se vždy v Já a mocí Já. Jejich účinek je úměrný vyvolané moci Já. Technika je jednoduchá. Do silného vědomí Já umístíme požadovanou věc, záležitost či osobu a necháme vědomí Já i jeho moc v ní působit žádoucím směrem. Jsme-li například nemocní, pojmeme do vědomí Já nemocnou část těla či celé tělo a vědomě v ní nebo v něm Já necháváme působit. Takto je možné ovlivňovat i budoucí události, aby proběhly bez obtíží a dobře. Takto například před dlouhou a náročnou cestou na Morávku beru celou trasu do vědomí a posílám Já napřed, aby ji připravilo a zabezpečilo.

U těch, kteří spočívají v Já, moc Já často pracuje samovolně, když se na ně jejich přátelé obrátí a působí v jejich prospěch. Takových případů je hojně ve vzpomínkách na Ramana Mahárišiho. I kolem mne se takové věci dějí, jak dosvědčuje již více přátel. Některé jsou popsány v pamětech.

Nejdůležitější poučení z toho všeho je, že Já je nejen vědomí, ale i jeho moc a že je nelze rozdělit. Kam jde vědomí Já a jeho pozornost, tam jde i jeho moc, což platí vždy. Tento zákon platí a působí samovolně, stejně jako například přitažlivost zemská, ať jsme si jeho platnosti vědomi nebo nikoliv.

Platí i pro samo Já, pro naše - jeho - sebeprožívání. Čím víc a čím déle se soustřeďujeme na Já a v Já, s čím větší silou je prožíváme a ztotožňujeme se s ním, tím je Já, jeho prožitek i moc v našem životě větší a trvalejší. Slabé prožitky Já, provázené pochybnostmi, zda je naše zkušenost pravá nebo nikoliv, jsou jen známkou slabého soustředění na ně. Nelze je odstranit jinak než větší silou soustředění na Já a vytrvalostí jeho provádění. Já zákonité, že čím větší pozornost svým pochybnostem věnujeme, tím více síly našeho Já nad námi jim dodáváme. To je jen jeden z mnoha příkladů moci vědomí a jejího uplatňování v našem životě. Nezapomínejme, že se uplatňuje jak v náš prospěch či neprospěch, přesně podle toho, jak s ní zacházíme.

A ještě něco: před působností tohoto zákona nás nic nechrání a ze všeho nejméně naše nevědomost nebo nedbalost. Vědět je povinnost a holá nutnost, ne zásluha.