Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Sobota 22. září – sobota 6. října 2007

Lužiny – Olomouc – Dobrá – Morávka – nemocnice ve Frýdku – Morávka – Šamorín – Bratislava – Lužiny. Něco přes 1000 km.

Časně ráno, když jsme skoro celý den před tím strávili balením knih, CD a věcí na čtrnáctidenní pobyt, vyjíždíme Miluška a já s naší Fabinkou směr Olomouc. Před Brnem dojíždíme kolonu před bouračkou. Osobák narazil do kamionu. Hned asi o 500 m dál leží převrácený kamion za svodidlem. Obě nehody se udály téměř ve stejnou dobu na stejném místě, což asi není náhodné. Jízda po našich silnicích je doopravdy a nikoliv jako o život. Co myšek nás předjelo a dokonce i zprava. V řízení mě střídá Miluška.

Ubytováváme se v novém bytě Hynka v Olomouci. Odpoledne je veřejná meditace ve středisku, které olomouckým přátelům velkoryse poskytují pan Radek Pech a paní Jana Jarocká, kteří také meditují, což je velmi záslužné. Meditace dobře vede Hynek s Romanem. Medituje nás něco přes padesát. V noci mě budí silné bolesti žaludku, kterými v poslední době kromě mnoha dalších zdravotních obtíží (páteř, kolena atd.) trpím.

Ráno sezval Hynek meditaci pro nejbližší přátele k nim do bytu. Hned po meditaci jedeme do Dobré na nejlepší španělské ptáčky ve střední a přilehlé Evropě. Po hodinovém spánku odjíždíme na Morávku. Následuje jako vždy vybalování a vystavování knih atd. k prodeji, i našich věcí. Večer začíná meditační seminář. Meditujeme formálně 6 hodin denně, provádíme vnitřní pránájámu a hlavně átmavičáru, která vychází z pozorovatele. Úroveň meditace je často velmi dobrá, jen výjimečně horší. Účastníci se již naučili meditovat a je to znát. Zlepšení je ve srovnání s prvými Morávkami velmi výrazné. Proto se také nemusím tolik namáhat s pozdvihováním meditace a jsem i méně unaven. Vydávám méně síly. Ve vedení meditací se postupně střídají Ládík, Eva, Jirka, Zuzka a později i Hynek. Miluška vede vnitřní pránájámu. Všichni mě plní radostí jak si dobře vedou. Z jejich výkladu praxe je zřejmé, že neopakují jen, co vyčetli z knih, ale mluví z vlastní zkušenosti. Návštěvnost se pohybuje mezi 80 – 105 lidmi. Řada přátel přijíždí alespoň na víkend, když nemohou na celý seminář. Pak ubytovna doslova praská ve švech. Jak se již stalo pravidlem, správně naladění přátelé, kteří nejsou na semináři, nám posílají jednu SMS za druhou typu: „Ta vaše meditace je tak silná, že je cítit až zde (v Praze atd). Vtahuje nás do nitra a ruší v práci!“

V noci na sobotu 29. září se probouzím přesně o půlnoci se strašlivou bolestí na pravé straně břicha. Těžce dýchám,  celý se třesu, teče mně studený pot. Nevím, co se děje. Existuje pouze jedno jediné: bolest, která vše zastiňuje a kterou není možné unést. Asi po čtvrt hodině bolest ustává a zcela vyčerpán usínám. Přesně v jednu hodinu se vše opakuje znovu. Vše pohlcující bolest, jakou jsem ještě nepoznal, těžký dech, studený pot, třes, naprostá bezmocnost. Po čtvrt hodině opět ústup bolesti a spánek do 2. hodiny. Pak probíhá opět vše znovu, a to každou celou hodinu až do šesti rána. To jsem již zcela vyčerpán. Voláme sanitku a vezou mne do nemocnice ve Frýdku. Tam mě na ambulanci vyšetří a předávají na urologii. Diagnóza: ledvinová kolika. Po utišující injekci Alfigenu mě s prášky téhož analgetika propouští domů neboli na Morávku. Bolest poněkud ustoupila.

Můj odvoz do nemocnice vyvolal mezi přáteli velký rozruch. Mobily se jen žhavily. Tak se správa dostala i k Pepovi Zákopčanovi, který byl na návštěvě ve Frýdku. Hned volal, co se děje a nakonec mne se svou přítelkyni odvezli z nemocnice do dobré k Alžbětě, kam jsme byli pozváni na oběd.

Účinek Alfigenu dlouho nevydržel, ač jsem jej bral i v tabletách. Ještě u Alžběty přišel a odešel další záchvat. Užíval jsem proto Alfigen. Výsledek byl jediný. Zničil jsem si s ním žaludek, který mne rovněž začal silně bolet. Po návratu na Morávku mně Pepa ještě volal a když slyšel, jak mně je, radil, ať opět volám sanitku. Dělal jsem hrdinu, že ne. Až po několikátém hrozném záchvatu jsem ji volal asi v 9 hodin večer. Tak jsem se v jeden den hned dvakrát svezl sanitkou. Naposledy jsem v ní byl někdy koncem padesátých let. Opět mě posadili na velké sedadlo pro spolujezdce u lůžka a opět bez  bezpečnostního pásu. Nemocní jej mít nemusí….

Tentokrát si mě na urologii již nechali. Po injekci tuším Dolsinu se již záchvaty neopakovaly, ale tupé bolesti trvaly po celou neděli. Dostal jsem kapačku, antibiotika a měl jsem zvýšenou teplotu.

Hospitalizace zájem o mne ještě víc vystupňovala. Přátelé, lékaři i nelékaři volali na urologii a snažili se pomoci. Až si pan primář  ztěžoval: „Kvůli vám nám volají lidé z celých Čech. Co jste vlastně zač?“ Jedním z výsledků bylo, že se v 6 večer otevřely dveře pokoje a službu mající lékařka mi vynadala: „Jak to, že jste neřekl, že máte bolesti?“ Nemůžeme se každého ptát, jestli jej něco bolí“. Já jsem myslel, že patří k věci. Dali mně injekci, po které se mě velmi a natrvalo ulevilo. Přesto se stále uvažovalo, že půjdu v pondělí na zákrok; již jsem byl v operačním plánu, nesměl jsem od půlnoci jíst a pít. V přetopeném pokoji jsem měl záhy velkou žízeň, ale na poslední chvíli v pondělí ráno jsem byl z něho stažen. Léčil jsem se samozřejmě stále i sám a léčili mě i Jirka s Evou na návštěvách. Na dálku se za mne modlili mnozí přátelé a snažili se mi pomoci. Jejich upřímný zájem byl balzámem na můj stav. Jsem jim za to velmi vděčný.

V den akutních obtíží a den po tom byl částečným zastřením vědomí, které bylo tupé a jen s obtížemi se prodíralo k plné záři asi tak, jako se prodírá slunce skrze těžké mraky. Další dny již svou plnou zář dosáhlo.

Prožití utrpení mě doslova drtilo a dá se říci i značně rozdrtilo. Byl a jsem „na měkko“ ve vědomí naprosté bezmoci proti událostem, jako je tato. Ildi, která prodělala porod i koliku, říká, že kolika je daleko horší než porod. Plně jsem si uvědomoval a přímo prožíval, jak strašlivá je samsára, její moc i její utrpení a jak pravdivé jsou Buddhovy výroky o ní. Jen skutečný blázen se nechá uchlácholit dočasnou přízní osudu a zapomene, že oblast, ve které žije, je jen oblastí zla a utrpení a nic víc.

Pouční byli i spoluležící a pacienti vůbec, většinou starší muži. Někteří nebyli schopni ani trefit z pokoje na záchod. Skutečné lidské trosky. Jak málo si uvědomujeme, že takto můžeme dopadnout všichni.

Ti moji druzi v nemoci na našem pokoji byli, jak se říká, starší, slušní a pracovití lidé, ale jejich veškerý zájem se točil kolem jejich domků, zahrad a podobně. Navíc byli všichni otráveni tím, co naši politici provádějí a co vše dělají: tunelování, rozkrádání, honba za výnosnými žlaby, korupce a podobné. Nikdo z nich neoceňoval klady demokracie, protože ji ke svému životu nepotřeboval a její představitelé mu jí svým chováním jen zošklivili.

Právě toto je velká nezodpovědnost demokratických politiků. Zpochybnění demokracie tím, jak místo společného prospěchu sledují na prvém místě prospěch vlastní. Výsledné znehodnocení demokracie v očích prostých lidí je politicky a společensky velmi nebezpečné. Lidé otrávení falešnými politiky snadno zavrhují samu demokracii a snadno podléhají ještě falešnějším, ale lákavým nabídkám totalitních směrů jak fašistických tak komunistických. Volby v roce 1946 byly právě o tomto. Lidé měli dost prvé republiky s jejími nenasytnými politiky, kteří si jen cpali kapsy a bída nezaměstnaných jim byla lhostejná.

Jinak jsem na vlastní kůži zažil chování, na které tak často upozorňuji. V úterý jsme dostali na pokoj pacienta, který si zřejmě myslel, že je na světě sám a na druhé není třeba brát ohledy. Zřejmě ani nevěděl, že něco takového existuje. Měl hlas jak hrom a celý den nezavřel ústa. Rázem jsem měl po tichu a klidu ke spánku, který jsem na zotavení tolik potřeboval.

Vše pak vyvrcholilo ve středu ráno ve ¾ na pět. Klidně vstal, rozsvítil si světlo a začal se holit. Rázem my tři zbylí jsme měli po spánku, ale jeho ani nenapadlo, jak nám, nemocným ubližuje. Když jsem se jej zeptal: „Pane, proč nás tak brzo budíte?“, tak odpověděl: „Jsem zvyklý vstávat ve tři ráno“. A konec. Dalo mně i druhým velkou práci jej přesvědčit, že udělal něco, co neměl. Nakonec se ale i omluvil, „pokud mně ublížil“.

Právě toto je kámen úrazu mnohých lidí: myslí si, že jsou na světě sami a že si mohou dělat, co chtějí bez ohledů na druhé. A právě zde začíná pravá láska k bližním. Nikoliv ve vylévání citů lásky a ve všeobecném objímání, ale ve způsobu života, ve kterém beru trvale zřetel na oprávněné zájmy druhých a hlavně, abych jim svými nedostatečnými ohledy neubližoval.

Osobně si myslím, že právě v této ohleduplnosti je začátek nápravy života na zemi, pokud je vůbec možný. Nedostatek ohledů je naopak počátkem všeho zla.

Nemoc těla vážně ohrožovala jak moji další účast na semináři tak i veřejnou meditaci v Šamoríně, kam jsme měli jet hned po skončení semináře přímo z Morávky.

Miluška by mě nejraději odvezla rovnou domů, ale byl jsem proti. Hodně se mně ulevilo, trošku jsem si léčení svého stavu vylepšil, a tak mě lékaři pustili ve středu domů a na Morávku. S celkovou péčí jsem byl spokojen.

Ve středu ráno jsem byl propuštěn. Sestra u mne stála a naléhala, ať rychle balím a najednou jsem neměl odvoz. Nikoho nenapadlo si vzít na meditaci mobil nebo sami zavolat a já se dovolat nemohl, protože seděli v meditačce. Až když zavolal Ládík z Hradce, tak na mou žádost zavolal do kanceláře penzionu a nějaká paní došla do meditačky oznámit, že potřebuji odvézt.

Tak jsem byl opět mezi svými a střídavě ležel a střídavě chodil na půl hodiny na každou meditaci. Víc jsem pro únavu a občas zvýšenou teplotu nezvládl a stále pod antibiotiky.

Pobyt v nemocnici trval prakticky od soboty do středy dopoledne neboli o něco více než 4 dny. Za mé nepřítomnosti seminář probíhal dál pod vedením nejbližších přátel, které jsem vědomě a dlouho předem na takovou situaci připravoval zcela normálně. Nenastal zmatek a seminář pokračoval dál, jako bych byl přítomen. Na dotazy mně účastníci potvrdili, že úroveň meditace byla velmi dobrá. To je významná informace pro podobné případy, které mohou nastat. Na přítomnosti mé osoby zdar meditací a seminářů bezprostředně nezáleží. Pokračování našeho společného úsilí je zabezpečeno.

V tak těžké době objevujeme hodnotu partnerských, příbuzenských i přátelských vztahů a doceňujeme je. Bylo krásné mít vedle sebe Milušku plnou starostlivé lásky a snahy pomoci. Již to, že byla se mnou – třeba i na dálku, bylo pomocí. To samé platí o Evě, Jirkovi, kteří mě při návštěvách v nemocnici i na Morávce léčili, a nejbližších přátelích. Jejich zájem a snaha pomoci mě až dojímaly a velmi mě s nimi sbližovaly. Díky Bohu za to vše.

A co sám Bůh? Tentokrát ani v nejhorších bolestech jsem mu neprotiřečil. V nejhorších chvílích vědomí bylo zastřeno, ale jen jak mně bylo trochu lépe, jsem se do vědomí Já jsem opět vracel a tělo vystavoval jeho uzdravujícímu působení a ochraně.

Uprostřed semináře a zmatků kolem mne Miluška prožívala v sobotu 29. své narozeniny. Gratulanti přicházeli již týden před narozeninami a docházeli i ještě několik dnů později. Sešly se dva dorty a asi pět krásných kytic, které krášlily náš pokoj. Z chování přátel bylo zřejmé, že si je značně získala. Také oceňovali: „Jak se nám o něho staráte“.

V pátek 5. října seminář končil. Byl jsem pozván ještě ráno do nemocnice na kontrolu, tak jsme ráno po sedmé odjeli do Frýdku. Přisedl si k nám Juraj Hipš, který Fábinku řídil. Sám jsem si ještě netroufal. Ve Frýdku Míla zjistila, že jsme na Morávce zapomněli tašku. Po několika telefonátech ji přátelé našli a slíbili, že ji do Šamorína dovezou. Tak jsme se již nevraceli a jeli z Frýdku čtyřproudovkou do Frýdlantu na Makov, Bytču, krásnou beskydskou krajinou a pak dálnicí na Bratislavu. Několik aut s přáteli z Čech i z Moravy jede do Šamorína odpoledne za námi. Většinou nocují v Bratislavě. Oceňuji obětavost i nadšení s jakým nás na veřejné meditaci následují i do tak vzdálených míst. Jiní do Šamorína přijeli na otočku z Čech.

V poledne jsme si udělali příjemnou zastávku na oběd. Ve slovenské restauraci nám nabídli moravské brabce, maďarský guláš nebo srbské ražniči a k pití českou Plzeň. Platili jsme slovenskými penězi. Přestávka mně umožnila lépe překonat pro nemocné tělo únavnou a namáhavou cestu. Ve tři odpoledne jsme v Šamoríně a ihned upadám do těžkého spánku. Večeříme balíček na cestu z Morávky. Ležím až do rána.

Ráno nám Juraj přináší ke snídani čerstvě koupený štrůdl. Chutná divně a nakonec na něm objevím zelenou plíseň.

Před devátou již jsme v kulturním domě, kam jsme byli v rámci festivalu „Dych Zeme“ pozváni, abychom vedli dvouhodinovou meditaci. Pořadatelka nás umístila do největšího sálu asi pro 400 lidí; nevím proč. Sešlo se nás celkem asi 80 – 90. Sál je nádherně osvětlen. Při meditaci předávám slovo Milušce (vnitřní pránájáma), Jirkovi a Hynkovi – átmavičára na pozorovatele.

Zřejmě jsme v průběhu meditace získali posilu ze shora. Objevila se jemná, ale silná světelná záře s vědomím Já jsem, která učinila meditaci velmi silnou a téměř bezusilovnou. Tajemný vliv jsem pociťoval celý den až do Prahy.

Po balení knih jedeme do Bratislavy na Lamač, kde nás hostí Maruška Liptáková. Po obědě hodinu ležím, spím a nabírám sílu. Při odjezdu do Prahy zjišťujeme, že Jirkovi u Volva někdo důkladně rozbil zrcátko. Škoda kolik tisíc. Ještě hůře cestou domů skončil Michal Dočkal s rodinou. Auto odmítlo jet dál a musel se nechat odtáhnout.

Do Prahy přijíždíme asi v půl osmé večer. Jedu s Jirkou a vnučkami ve Volvu, protože má vyhřívaná sedadla a teplo je blaho pro ledviny. Tím ovšem práce nekončí. Je nutné vše vyložit, uložit, zapsat, zaúčtovat a vyprat, tak v neděli i v pondělí máme oba s Miluškou práce víc než dost. Stále mně není dobře, jsem velmi zesláblý a vyčerpaný. Léčím se tak, že ležím v posteli a chvílemi vstávám, abych zařídil potřebné. Když ležím, tak opět píši. Plného odpočinku si popřávám pouze v noci. Hned v úterý přivezou novou knížku, která se bude vykládat, balit, rozesílat atd. Zvládáme vše s pomocí přátel. I tak je toho na naše těla víc než dost. Zvlášť na to, kterému je 76 let a marodí. Podávají obě docela slušné výkony.

Tečka za anabází

Podakovanie pre pana Vacka

Mily Majstre,

Dakujeme Vam za to, ze ste sa aj napriek zdravotnym tazkostiam zucastnili na Festivale Dych Zeme. Dakujeme za meditaciu, predaj knih a za Svetlo, ktore sirite medzi hladajucimi.

Aj vdaka Vam bolo toto podujatie zmysluplnym a radostnym stretnutim ludi, s hlbsim poslanim.

Prajeme vsetko dobre, tvorivu farebnu jesen a zimu plnu rozjimania!

Kristina Dubajova a team festivalu Dych Zeme, 8.10.2007