Jiří Vacek - duchovní učitel

Martin Tomeš

V obdobích jako jsou tato, která se přirozeně objevují v každé duchovní škole, mi přijde obzvláště vhodné si připomenout vzácnost a výjimečnost tří klenotů.

Nejsem žádná duchovní autorita a ani se nechci žádnou zaštiťovat, tak ať si z toho, co zde mám potřebu sdělit, každý vezme, co ho osloví.

Jediným smyslem tři klenotů je vést nás zpět k Bohu. Bez tohoto smyslu či směru by ani existence klenotů neměla smysl.

Proto je třeba si neustále připomínat tento jediný smysl, abychom se netopili v malicherných emocích, ale byli neustále vděční za možnost přístupu ke kterémukoliv ze tří klenotů.

Proto bych zde tímto nejprve chtěl moc poděkovat všem mistrům, kteří nás vedou a pečují o nás, neb odvádějí neskutečnou dřinu a jejich neustálá péče o nás by neměla být nikdy zapomínána. I nyní, kdy právě ve své starosti a péči o nás, členy sanghy, se snaží co nejpřesněji vpasovat dokonalou nauku, Dharmu, do nedokonalých slov nám může být vzorem s jakou věcností a vzájemným respektem tak činí. Naučit se debatovat věcně, objektivně a slušně je něco, čeho je nám všem při tříbení nauky opravdu třeba.

Sangha, společenství, je pak klenotem nejkřehčím, protože je právě tvořen námi hledajícími i se všemi našimi charakterovými vadami a emocemi. Proto je podle mého názoru tak podstatné neustále budovat mezi členy sanghy dobré vztahy a nezapomínat jaký je její smysl. Je to naše zázemí v tomto světě, naše pravá duchovní rodina. Je to společenství těch několika málo lidí, kteří v této společnosti sdílí naše přesvědčení a hodnoty. Proto bychom si jí stejně jako ostatních klenotů měli opravdu vážit, neb rozklad duchovních škol obvykle začíná právě rozkolem sanghy. Když máme neustále na paměti, jak je skvělé, že někdo další kromě našich mistrů si nemyslí, že jsme blázni, když se snažíme dávat ve svém životě Boha na první místo, tak nám běžné rozepře, přestřelky a emoce začnou vůči sanze a později snad i vůči všem ostatním připadat úplně nesmyslné. Pokud někdo např. po sobě neumyje hrnek od čaje a my to pak musíme udělat za něj, tak si to běžně necháme líbit jednou, dvakrát, možná třikrát, ale pak se z toho již stane „téma“, které je třeba řešit. Úplně ke stejnému efektu dojde v sanze v podstatě ohledně čehokoliv, pokud nemáme na paměti, co je opravdu důležité, co je smyslem sanghy. Pokud toto však na mysli máme, pak je odpouštění 77x denně, jak říká Ježíš, relativně snadné prostě proto, že to vše, co nás rozděluje, jsou najednou trapné prkotiny v porovnání s tím, co nám sangha dává. Pochopitelně toto, co píši, se týká pouze pravé sanghy, tj. sanghy dodržující neochvějně pravou nauku vedoucí k vysvobození. Říkám to proto, že z jistého úhlu pohledu je sangha i parta opilců v hospodě, ale protože mají poněkud jinou „nauku“, tak pak následky jsou podle toho. Sangha bez pravé přímé duchovní nauky a bez mistra samozřejmě nedává smysl.

Ale zpět: mně osobně toto připomínání si smyslu tří klenotů velmi pomáhá, když v sobě s něčím takto zápasím, a jsem přesvědčen, že je to právě tato modifikace pohledu, která mně pak většinou udrží zpět od nesmyslných a zbytečných střetů.

Proto jako její členové rozvíjejme sanghu a každý den si položme otázku, co pro ní i pro ostatní klenoty můžeme udělat. Tím nemyslím nějaké hraní si na spasitele ostatních, ale pravou lásku, empatii, jíž se sám teprve učím, ale již teď vidím, jaké zázraky dokáže. Prostě: můžu tamhletomu otevřít dveře? Usmát se na něj? Neudělala by kamarádovi radost tahleta nová fotka? atd…

Takto pak vybudujeme dobré vzájemné vztahy, které snadno udrží i napínavější výměny názorů, neb vše je snadné, dokud jsou přátelské spoje (nikoliv lpění) mezi členy sanghy silnější než náboj toho, co zrovna řešíme.

Nedávno jsem si právě toto vyzkoušel na úplně materialistické záležitosti, ale myslím, že i tak je to výstižné: navštívil mne kamarád, který dokončuje jakousi encyklopedii – čistě materialistickou – a ukázalo se, že se tam mimo jiné zabývá něčím, čím jsem se dříve dost zabýval já (nebudu raději psát čím, abyste se mi nesmáli). Se zájmem jsem si tedy tuto část přečetl a přišlo mi, že tam některé věci chybí nebo jsou řečeny značně nepřesně. A tak jsme začali názorovou výměnu: já do toho šel s tím, že mu tam to a to chybí a on s tím, že to tam je. Výsledek si umíte představit. Ale protože máme opravdu dobré vztahy (troufnu si říct, že toto je přátelství na celý život, i když je to materialista), tak se v průběhu té vcelku vzrušené debaty stalo něco úžasného: mně začalo docházet, že on to, co já jsem tam postrádal, tam skutečně má, jen vyjádřené jinak, a on došel k názoru, že by přeci jen to vyjádření měl zpřesnit, protože když to mate i mně, který to téma dobře zná, tak je to důvod k zamyšlení. A tak posíleni ve svém přátelství a vzájemně obohaceni o pochopení pohledu toho druhého jsme se spokojeně rozešli. No, není to krásné?

Často vzpomínám na jeden buddhistický příběh, který se mi bohužel nedochoval v psané podobě, ale který na mě udělal hluboký dojem, když jsem ho asi před 20-ti lety poprvé četl. Nedám ho již určitě dohromady přesně, ale mám v hlavě tu pointu a to stačí. Pokud by někdo poznal o jaký příběh jde, budu moc rád, když mi ho pošle celý.

Takže v mém podání: šlo prostě o to, že se potkají dva buddhističtí mniši a ten jeden tomu druhému klade otázky o Dharmě. Příběh zachycuje nejen toto přímé dění, ale i to, co si každý z nich myslel. Takže ten jeden položil nějakou otázku, která ho trápila a ten druhý si pomyslel: „To je od Buddhy a tohoto přítele v Dharmě tak laskavé, že mi klade takovouto otázku a umožňuje mi tak ověřit, že Dharmu chápu a otestovat a prohloubit si přitom své stávající pochopení. Jak laskavá zkouška!“ a tak mu co nejlépe odpověděl a s radostí naslouchal slovům Dharmy jdoucích z jeho vlastních úst. Ten druhý naslouchal odpovědi též s radostí a pomyslel si: „Jak laskavé od Buddhy a tohoto přítele v Dharmě, že mi pomáhá prohloubit mé pochopení a rozptýlit mé pochyby.“ Poslední větu tohoto příběhu si pamatuji přesně: „A tak se oba radovali ze slov Pravdy!“. To je prostě nádhera. Jásám pokaždé, když se mi toto povede bez ohledu na to, jestli jsem ten tázající se či dotazovaný.

Stručně řečeno: ačkoliv ani jeden z těchto příkladů nepoužívá to nejvyšší, co máme, tj. vědomí alespoň pozorovatele, ve kterém můžeme a máme vše, co nám vstupuje do mysli rozlišovat a to nežádoucí rozpouštět, tak se domnívám, že tyto mentální berličky nám mohou významně pomoci v případech, kdy už onoho nejvyššího postupu nejsme dočasně schopni. Navíc, kultivace takovýchto postojů úcty a přátelství vůči třem klenotům úzce souvisí s kultivací charakteru, což je nedílná součást stezky k Bohu.

Mám to štěstí nebo možná smůlu, těžko říct, že díky své karmě jsem tu a tam nedobrovolně svým vědomím stržen do jiné bytosti. Je to mimo mou vůli, takže to beru opravdu jen jako vybíjení karmy. Nicméně, občasný pohled skrze oči bytosti, která např. hodně trpí či která spěje ke konci svého života, mi opravdu hodně dal. Když jsem se naposledy takto ocitl v jednom umírajícím, tak prožitek marnosti zmařeného času a zbytečně promrhané energie v něm i mně generoval tak ohromný pocit smutku ze špatně prožitého života, že jsem měl slzy v očích ještě dlouho po tom, kdykoliv jsem si na to vzpomněl. Byl to pro mě velký motivační popud. A to to byl materialista, takže měl vnitřní metu nastavenou relativně nízko: rodina, přátelé a dobré vztahy s nimi. Nemusím asi ani říkat, co se stane, když se tímto bilancujícím pohledem umírajícího podívám, s nastavenou duchovní metou na vysvobození, na přestřelky a excesi svého běžného denního života. V tu chvíli začínám chápat, že opravdu mohou existovat plačící bohové.

Nedávno jsem četl kdesi na Minaříkovském webu část vzpomínek pana Studeného – gurua Květoslavovy školy, kde píše, že vzpomíná, jak v době, kdy se rozhodovalo o následníkovi, se ti čtyři tehdejší kandidáti přeli o něco v nauce školy a říká k tomu, že až teď si zpětně uvědomuje, jak tím tehdy všichni „kopali“ za tým Mára a nevědomky tak příspívali k roztříštění školy, což se pak skutečně stalo. Jestli něco takového u sebe dokáže vysledovat mistr, jak často asi my, řadoví hledající, kopeme díky nedostatečné bdělosti nad myslí za tým Mára?

Vezmu-li v potaz průměrný obsah nečistot u hledajícího, pak je svým způsobem doslova zázrak, že naše sangha ještě existuje. To, že tomu tak je, je bezesporu zásluhou mistrů, kteří nás drží na uzdě a korigují nás skrze výklad spásné nauky. Vzdávejme za to proto pravidelně velké poděkování všem mistrům a především našemu kmenovému mistrovi, zakladateli linie, panu Vackovi, bez kterého by tu nikdo z nás takto nebyl, a snažme se našim mistrům v jejich péči o klenoty pomáhat nebo, pokud máme zrovna horší stavy, alespoň nepřekážet.

Díky extrémně hojnému požehnání je naše sangha již tak rozsáhlá, že když se sejdeme na Stodůlkách tak tam polovinu lidí vůbec neznám. I proto je vcelku pochopitelné a přirozené, že se uvnitř sanghy některé skupinky setkávají častěji, což je dáno mnoha různými okolnostmi. To by však rozhodně nemělo vést ke kultivaci lpění či odporu vůči kterémukoliv členovi sanghy. Když sleduji jak přátelsky se k sobě chovají buddhisté na svých setkáních jen proto, že když jste tam, tak předpokládají, že jste členy stejné sanghy, a to je jejich sangha již tak velká, že se velmi často navzájem neznají, říkám si, že se v tomto směru máme všichni ještě hodně co učit.

Kéž tři klenoty vzkvétají! Ať žije náš kmenový Mistr! Ať žijí jeho následovníci – mistři junioři (můj osobní termín)! Ať vzkvétá Dharma! Ať roste a sílí naše Sangha!

Díky vám všem prostě za vše

Martin Tomeš