Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Seminář proběhl 3. - 9. srpna 2014.

Promluvy přepsal ze zvukového záznamu Petr Bělský.

Zveřejnění několika málo promluv na semináři má dvojí účel:

1/ Obsahuje ukázku, jaký program semináře mají, i když vše zachytit nemohou.

2/ Vycházím z potřeby silně zdůraznit nutnost lásky k Bohu, důvěry v Něj, pokory a odevzdanosti a tak se vyvarovat pouze technickému, tj. jednostrannému přístupu k duchovní stezce.

Pátek 8. srpna

Před cvičením vnitřní pránájámy, které vedl Pavel Janda, jsem pocítil potřebu připomenout, že nestačí ji jen cvičit, ale máme ji cvičit v pokoře a odevzdanosti k božské síle, se kterou pracujeme.

O pokoře a odevzdanosti

Často mluvíme o potřebě pokory a odevzdanosti, ale málo ji děláme. Pokora a odevzdanost spočívá v přiznání, že na všechno sami nestačíme, že potřebujeme pomoc shůry. Nestačí říci: „Já se odevzdávám“ a pak si dělat, co chceme. Pokoře a odevzdanosti je potřeba se věnovat trvale, okamžik od okamžiku, jak to říkal, tuším Rámakrišna: „Neustále spočívám u nohou toho, jehož milostí jsem s ním sjednocen.“ To je současně pokora i odevzdanost. Je to jednota, ale přece je v ní vědomí, že sice Otec a Syn jsou jedno, ale Otec je větší než já. Je to trvalé vědomí, opírání se o to, co nás přesahuje, a s pokorou a samozřejmě i s láskou – bez lásky by to nemělo smysl. Odevzdanost není ani prohlášení „já se odevzdávám“, není také odevzdaností do osudu neboli do naší karmy – to není odevzdanost, to je fatalismus. Odevzdanost je skutečně pokora, ve které se otevíráme neustále působení toho, co nás přesahuje, a současně se mu i odevzdáváme v tom smyslu, že ho necháváme v sobě, v nás svobodně působit. Teď, když budeme dělat vnitřní pránájámu, si to můžeme hned vyzkoušet. Bůh je něco konkrétního, co často nemůžeme nijakým způsobem skutečně uchopit, ale můžeme ho uchopovat per partes, to znamená učeně po částech, tak, že při cvičení vnitřní pránájámy, kterou teď budeme dělat, si budeme uvědomovat, že je to božská Síla, která v nás působí, budeme za ni vděční, budeme se jí otevírat – vědomě otevírat a vědomě ji budeme nechávat v sobě svobodně působit. Nebude to tak, že my budeme jako nějací páni tuto Sílu ovládat, ale budeme vytvářet podmínky pro její působení a budeme s ní spolupracovat. Teď se na chvíli jako vždycky uvnitřníme – promiň, že ti do toho, Pavle, skáču, co se dá dělat, viď? – a pak tedy budeme dělat vnitřní pránájámu. Takže s pokorou a odevzdaností se soustředíme na to, co je nad námi, a mocnější než my.

Sobota 9. srpna, poslední den semináře

---------- 1. hodina meditace ----------

Tak si zazpíváme „Poslední bitva vzplála …“ a dáme se do toho.

---------- Před cvičením střídavé pránájámy a rozšiřujícího vědomí ----------

Hlavně poděkujeme za milost, že jsme zde mohli být a že jsme se mohli prohloubit. Vůbec to není samozřejmost. My jsme se jednu dobu za komunistů scházeli na Letné, kde jsem bydlel, bylo nás asi sedm a už nás vytáhli estébáci a vyslýchali nás. Mě se roztomilý pan estébák zeptal, jestli vím, že dostanu dvanáct roků za špionáž, protože k nám chodil pan Šivpuri, Ind, který byl zaměstnancem indického velvyslanectví a naneštěstí byl na šifrálce, což jsem samozřejmě nevěděl, a oni si mysleli, že přes něj posílám nějaké důvěrné zprávy do ciziny. Naštěstí z toho sešlo, ale tenkrát z toho byl obrovský poplach mezi našimi duchoborci. A nakonec jsem stál před soudem - místním lidovým, ne tedy tím řádným, ale tím místním lidovým, babským, což bylo nepříjemné, protože tam přišly důležité dámy, předsedkyně ROH a KSČ a ty jen zíraly, co ten Vacek provádí. Za ideologickou diverzi mně to v podniku náležitě polepili na dalších x roků, někdy do roku 1968, kdy mě pak nakonec vyhodili za účast v tehdejším pokusu o demokracii. Soud měl takový dopad na mnohé zájemce o jógu, že třeba pan Šejn celou noc pálil samizdaty v kamnech, protože se bál, že na něj také přijdou a že mu je zabaví a jeho zavřou. Tehdejší výslech několika členů naší meditační skupiny a následný soud vyvolal strach a obavy z pronásledování a dokonce z uvěznění u mnoha hledajících.

Když jsem přišel k Tomášovým nějaký rok po těchto zážitcích, první, co jsem od Míly slyšel, bylo: „Doufám, pane inženýre, že k nám nepřitáhnete estébáky.“ To byla ta jistota, co jsme za komunistů měli. Někteří známí se mi v té době velmi vyhýbali. Setkání se mnou bylo nebezpečné. Jiní ze strachu stezku opustili. Takže vypusťte z hlavy, že to, co svobodně a beze strachu nyní děláte, je samozřejmé a že na to máte nárok a že vlastně o nic nejde, že to je samozřejmost, která je navždy. To jsou značně pošetilé myšlenky.

Nyní se pustíme ve správném postoji pokory a odevzdanosti a ve vědomí Já jsem do střídavé pránájámy.

Můžeme skončit a jako vždycky touto dobou se pustíme do uvědomování si, že tělo a nakonec i svět jsou v nás, a nikoliv že my – vědomí jsme omezeni na tělo nebo s ním dokonce totožní. Kdo to umí, tak vezme naráz tělo do vědomí, bude si současně uvědomovat, jak tělo je vědomím proniknuto, ale důraz je na tom, že tělo je ve vědomí a nikoliv opačně. Kdo to umí, tak to udělá naráz. Kdo se k tomu dopracovává, tak bude cvičit postupně. Návod jsme tady několikrát zopakovali. To znamená, že se uvědomí nad hlavou, rozliší se od těla, uvědomí si, že není v těle, ale že tělo je pod ním. Pak to samé provede v centru pod nohama, uvědomí si, že je v něm a tělo je nad ním. Pak obě centra vědomí spojí v jediné pole, prostor vědomí, ve kterém je tělo ve vědomí a současně jím i pronikáno. Samozřejmě při tom všem je prvotní držet vědomí pozorovatele nebo Já jsem.

Výsledkem má být rozšíření vědomí Já jsem, ve kterém se nachází naše tělo a ve kterém se udržujeme trvale, aby se stalo naším stálým stavem.

Poděkování za seminář

Jelikož končíme, tak se sluší poděkovat všem, kteří nám tuto možnost organizačně připravili. Některé budu jmenovat. Pokud někoho nejmenuju, tak to je moje skleróza, ať se tedy neuráží. Děkujeme tedy Evě, Renatě, Petrovi Skružnému a Dáše za práci s organizací, Tomášovi za dobré čaje, Pavlovi za to, že nás větrá, a těm dalším, které jsem nejmenoval. Měli bychom jim být vděční a zbytečně nevznášet nějaké požadavky, které jsou naprosto nereálné, a vůbec pokud možno nic neměnit, protože všechny změny je stojí mnoho času a práce a jejich splnění nezávisí na nich. Uvědomte si, že najímáme objekt od podnikatele, který musí vydělávat. Kupujeme si určitou kapacitu noclehů i stravovací a on vůbec nemá zájem na tom, aby se tato kapacita, kterou nasmlouváme, nezaplatila – to znamená, že rozhodně nám neposkytuje slevy za to, že někdo se tady jednou nevyspí nebo nejde na snídani. Jestli má někdo takové představy, tak je má naprosto nepatřičné. Všechny požadavky na výjimky, nepravidelnosti, změny a podobně, jen přidělávají práci těm, kteří nesobecky naše setkání zabezpečují. Také vyžadují souhlas vedení podniku, který není rozhodně mimořádným požadavkům nakloněn.

Uvědomte si, že je nás zde něco ke stovce, že vůbec nejste sami, aby se jen vám mohli pořadatelé věnovat. Kdyby takové požadavky vznášeli všichni, museli by se zbláznit. Jsou to oni, kteří vám poskytují nezištně pomoc a nikoliv vy, kteří jim něco poskytujete.

Jezdíme sem, abychom si umenšovali ego, a nikoliv, abychom bojovali za takzvaně spravedlivé požadavky ega. To není cíl tohoto setkání. Když byste se podívali na internet, tak naše setkání jsou nejlevnější, dokonce řádově levnější než ta jiná, takže ani po stránce cenové nejsou nějaké důvody ke stížnostem. Tak si toho buďte vědomi a podle toho se také chovejte. Nakonec, pokud to někomu nevyhovuje, není povinnost sem jezdit. Musíme také poděkovat těm, kteří vedli meditace a mluvili tady. S radostí říkám, že vykládají velmi dobře nauku, že ji mají dobře zažitou, že ji jen nepapouškují, ale je vidět, že ji promysleli a domysleli. Jestli Jirka s Evou tady tentokrát nemluvili, tak je to proto, že odpočívají. To ovšem neznamená, že když někdo na semináři nebo na meditaci nemluví, tak nepomáhá. Největší pomoc je ta vnitřní a je na nás, abychom se k ní obraceli a nemysleli si jen, že to nejdůležitější je to zevní. Jinak jako vždycky prosím, aby několik zdatných, silných mužů někdy tak po půl, někdy 9:35 se objevilo před naším a Krutinových pokojem a pomohli nám nanosit věci do auta a část pomocných pracovních sil aby přišla do místnosti, kde se prodávají knížky. Tam je potřeba podle Renatiných pokynů část beden dát někam jinam, kde zůstanou uskladněné, a část Jirkovi do auta. Takže Jirka bude tak hodný a přijde tam také, aby to nějak řídil. Jo, Jiříčku? A Pavel, na Pavla nesmím zapomenout, na našeho šoféra. Takže teď jdeme na snídani a pak pokračujeme normálně v programu, až do oběda.