Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Vnitřní pránájáma

Krátké utišení a tichá modlitba

Promluva před cvičením pránájámy

Tak se usilovně uvědomíme ve vědomí, v pravém Já, v pozorovateli, a to s láskou a pokorou. Poprosíme o pomoc a ochranu. Poděkujeme za to, co jsme tady získali, a zároveň poprosíme, abychom to nejen neztráceli, ale rozvíjeli – čím dál tím více.

Je zajímavé, ale asi ne nahodilé, že některé výroky nebo hesla vyjadřují vlastně celou naši praxi – všechno, co máme dělat. Tak například heslo, tuším, dominikánů: „Modli se a pracuj“, vyjadřuje všechno, co je potřeba. Musíme ovšem chápat správně – nejvyšší modlitba je spočívat pozorností v Bohu. A nejlépe opět zase ve vědomí Já jsem, a to neustále. Jestliže se máme modlit a pracovat, tak to nechápejme tak, že se máme někdy modlit a někdy pracovat, ale že se máme modlit neustále a přitom současně pracovat. A samozřejmě také i v modlitbě odpočívat. Proto je dobré si občas heslo: „Modli se a pracuj“, připomínat ve správném duchu. Jiné takové stručné a výborné vyjádření praxe je, jak jsme si včera připomněli, výrok Rámakrišny: „Neustále spočívám u nohou Toho, jehož milostí jsem s ním sjednocen“. To je nádherné vyjádření praxe: pokora a odevzdanost vůči našemu Pánu a současně vědomé udržování se ve vědomí Já jsem neboli v Jednotě s ním, jehož milostí jsme s ním sjednoceni. Pokora a odevzdanost, pokud chceme dosáhnout těch nejvyšších stupňů jógy, jsou naprosto nevynechatelné. A rozhodně nespočívají jen v tom, že si řekneme „budu pokorný“ nebo „odevzdávám se“, ale musí být postojem naší mysli a našeho nitra, ve kterém trvale žijeme. Pokora není nějaké pokořování se, padání na kolena, ale je to vědomí našich omezených sil a naší závislosti na tom, co je zdrojem těchto sil. Ať to víme nebo nevíme, všechny své síly máme od Boha nebo, chcete-li, z neprojevené Skutečnosti, jejímž základem je vědomí Já jsem. Pokora je toto uvědomění, ale také současně otevírání se této síle a její přijímání do sebe, do naší nejvnitřnější bytosti. Odevzdanost pak není ničím jiným než vědomým svolením, aby tato síla v nás působila v pevné víře, že chce pro nás to nejlepší, a necháním plné svobody jejímu působení v nás, aniž bychom jí překáželi svou vůlí. Proto se také modlíme „Buď vůle Tvá“. A když něco chceme, tak dodáváme „a nikoliv má vůle“. To proto, že naše vůle je vždycky naše – i když může být v souladu s těmi nejvyššími pravdami, nemusí to být vždycky vůle boží. Nemáme se snažit dělat vůli boží, ale máme se snažit mít vůli boží – což je ještě o stupeň výše. Mít boží vůli, to neznamená jen plnit, co jako boží vůli chápeme, ale na prvém místě to znamená nechat v sobě Boha svobodně působit a samozřejmě vědomě jeho vlastní, skutečně Boží vůli. To, co jsem řekl, máme praktikovat neustále a můžeme to praktikovat i v průběhu vnitřní pránájámy, kterou v tuto hodinu vždy na seminářích provádíme – to znamená uvědomovat se pokud možno ve vědomí Já jsem nebo v pozorovateli nebo alespoň být velmi bdělí a současně cvičit s pokorou a s odevzdaností. A jako ve všem i v tomto se musíme cílevědomě cvičit a chopit se pokory jako otevírání se působení božské síly, kterou dýcháme. Víme, že to, jak provádíme vnitřní pránájámu, se mění s postupem naší duchovní praxe – nejdříve dýcháme životní sílu, pak Světlo a nakonec dýchá samo vědomí, ale teď budeme dýchat sílu a hlavně se budeme učit v první fázi otevírání se jí, to znamená jejímu vědomému přijímání. Začneme s tím, že budeme dýchat celým povrchem těla, budeme nadechovat a soustředíme se při nádechu zatím po určitou dobu, na asi 5 minut, jenom na vědomé otevírání se této síle. Jinak řečeno: položíme značný důraz na pokoru. Nejenže sílu nadechujeme, ale budeme se jí i současně plně otevírat, to znamená vědomě a pokorně ji přijímat. Teď se o to budeme snažit. Budeme dýchat, nadechovat hlavně teď, celým povrchem těla, aby se celé tělo naplnilo do posledního atomu touto silou, ale hlavně se této síle otevřeme. Nestačí ji do sebe nadechnout, ale je potřeba se jí vědomě otevřít, vědomě ji přijmout. To je právě to nejvyšší přijímání Boha, v našem konkrétním případě v aspektu boží síly. Nadechujeme celým povrchem těla, můžeme centrem toho dýchání udělat Srdce nebo něco jiného, jak to komu vyhovuje, ale hlavně se budeme soustřeďovat na otevření se síle. Pak postoupíme dál, k odevzdanosti.

Nyní si jasně uvědomujeme, že dýcháme Boha v jeho aspektu síly, a současně se mu, této síle plně otevíráme a přijímáme ji za svou.

Potom, co jsme si metodicky oddělili přijímání, otevírání se, pokoru a nádech, tak se chvíli zase budeme věnovat tomu, co následuje – to znamená zádrži a výdechu. V této části dýchacího procesu bychom se měli věnovat odevzdanosti. Měli bychom dosáhnout stavu, o kterém mluví mistr Hejhal, když říká: „Když jsem pozorovatelem, (když se ztotožňuji s pozorujícím vědomím), tak Bůh je činitelem“. To neberme na prvém místě tak, že pak Bůh působí ve světě, ale že působí v nás – na prvém místě v nás. Všechny duchovní pravdy berme nejprve jako pravdy duchovní – niterné, nikoliv zevní. Po nádechu při zádrži bychom si měli uvědomovat sílu, kterou jsme přijali, které jsme se otevřeli, a svolit k jejímu bezvýhradnému působení v nás v plné důvěře a lásce. Nemusíme si to říkat nebo opakovat, ale musíme to skutečně prožívat, musíme svolení: „Buď vůle Tvá, Pane, konej v nás svou práci“, prožívat, musíme to cítit, nestačí si to jen myslet nebo říkat. Budeme pokračovat dále. Soustředíme se na druhou fázi odevzdanosti, aniž bychom zapomněli na tu prvou, kterou jsme se naučili. Takže zase nadechujeme celým povrchem těla, v zádrži sílu, její působení, držíme v sobě a při výdechu stejně jako při zádrži, se jí odevzdáváme. To znamená, že svolujeme, aby v nás svobodně působila tak, jak je vůle boží.

A když to takhle provádíme, tak vlastně děláme to, co říká mistr Rámakrišna: „Neustále spočívám u nohou Toho, jehož milostí jsem s ním sjednocen“. V tomto případě to platí o vnitřní pránájámě, síle boží, ale samozřejmě to platí naprosto obecně o všem.

Takže tímto způsobem bychom měli dělat vnitřní pránájámu. A nejen tu vnitřní pránájámu, ale všechno. Vnitřní pránájámu také můžeme využívat k pěstování potřebných vlastností, například nerozlišující lásky. Můžeme vědomě, jako nadechujeme pránu, nadechovat lásku a opět ji vydechovat, ať už ve spojení s pránou nebo samostatně. Teď se můžeme chvíli věnovat tomu, co jsem říkal, že budeme nadechovat božskou sílu společně s láskou – to znamená, budeme ji přibarvovat nebo sytit láskou, stejně jak při výdechu tak i při zádrži. A zase to můžeme cvičit při dýchání celým povrchem těla.

Podobně, jako pěstujeme lásku, tak můžeme pěstovat i další potřebné vlastnosti pro stezku, jako je víra a další.

Teď se obrátíme k vnitřní pránájámě jako k postupu, který vytváří duchovní světlo, což je nejvyšší projevená dostředivá božská síla, která nás přivádí k Bohu. Jelikož se jedná o projevenou sílu, tak tam platí pro její účinky pohled její velikosti – není jedno, jestli světla a síly je hodně nebo málo. Čím je ho více, tím má větší sílu. Také není jedno, jak dlouho působí. Čím déle působí, tím lépe. A také není jedno, jestli s ním plýtváme, ať už třeba na nějaké zevní záležitosti nebo dokonce na zázraky. Zázraky, které dělají světci, dělají svým světlem, ale často nevědomě. Raději tu sílu šetřme, opatrujme pro náš duchovní pokrok. Příprava na vytváření světla je pránájáma, jak jsme ji dělali na začátku – to znamená, že prodýcháváme celé tělo po částech. Tím prodýcháváme současně i čakry, které části těla obhospodařují – každá čakra má oblast svého působení.

Nyní se budeme věnovat tomu, jak se říká, zvedání hadí síly, což předpokládá jednak vyčištění, určitou čistotu mysli – jinak síla nemůže stoupat a pak také zavedení síly do sušumny. To se dělá už i střídavou pránájámou, kterou tady cvičíme. Nebo to budeme dělat tak, že budeme nadechovat po obou stranách páteře z centra nad hlavou nebo ze šestky přes hlavu do prodloužené míchy a podél páteře dolů. To znamená nádech shora dolů do jedničky nebo pod nohy, jak to komu vyhovuje a také se daří, a výdech bude páteří vzhůru nad hlavu. A pořád dokola. To znamená nádech ze šestky nebo ze sahasráry přes hlavu po obou stranách páteře dolů do jedničky, pod nohy a výdech vzhůru nad hlavu sušumnou.

A samozřejmě i při tomto dýchání a při dalších cvičeních a meditacích bychom měli dýchat, jak jsme se učili – s pokorou a odevzdaností. To platí pro všechny způsoby pránájámy.

Nakonec můžeme dýchat přímo jen páteří, sušumnou. Můžeme se usídlit nad hlavou v sahasráře, tam se uvědomovat nebo roztáhnout vědomí po celé délce sušumny a nadechovat pránu z jedničky nad hlavu. Nasáváme ji sušumnou vzhůru a vydechujeme kolem páteře celým tělem dolů zpět až do jedničky, nebo až pod nohy. Pracujeme buď jen s jedničkou nebo až s centrem pod nohama – podle toho, jak nám to vychází. Nadechujeme sušumnou přes sahasráru vzhůru výš nad hlavu, tam ten proud síly obracíme směrem dolů do těla asi tak, jako se obrací proud vody, když stoupá nahoru ve vodotrysku. Takže tím vznikne trvalý pohyb prány a později světla sušumnou nahoru a prostorem těla kolem osy – sušumny dolů.

Uděláme si přestávku do jedenácti.