Veřejná meditace Stodůlky 24.01.2015 - promluvy JV 2
Jiří Vacek
Stodůlky, 24.1.2015, pozorovatel
Vedl: Jiří Vacek
Přepsal: Petr Bělský
Tak zase zahájíme každý v sobě obrácením se k našemu vnitřnímu Božství s prosbou o pomoc, o pochopení a o očistu.
Na naší stezce se máme denně věnovat v klidové meditaci hodinu vnitřní pránájámě a hodinu samotné átmavičáře, hledání našeho pravého Já – toho, co do nás Bůh vložil, které je s ním soupodstatné, což je vědomí Já jsem. Ramana Maháriši říká, že tuto stezku může dělat každý, kdo se k ní cítí přitahován. Zkušenosti s touto stezkou však učí, že abychom na ní měli úspěch a aby probíhala rychleji, tak se musíme velmi intenzivně věnovat své očistě. Právě proto mě Jarka Kočí, můj mistr, naučil a poradil vnitřní pránájámu, kterou cvičíme, a současně samozřejmě musíme neustále, skutečně okamžik za okamžikem střežit svou mysl, aby nepropadala těm citům, které označujeme jako smrtelné hříchy. Jinak nemáme příliš velkou naději na úspěch nebo určitě ne na rychlý pokrok. Spíše se podaří silám zla v nás, které nás ovládají, že nás ze Stezky odvedou. Jinak náš úkol je nikoliv vytvořit něco nového, hledat něco mimo nás, něco, co nejsme, dokonce ani nehledáme ve svém nitru ani v mysli, ale hledáme sami sebe. Hledáme v sobě to, co stále jsme, ale o čem v současnosti nevíme a čemu jsme se odcizili. To, že si to neuvědomujeme, je způsobeno tím, že tomu nevěnujeme pozornost. Neustále pozorujeme jen něco mimo sebe, ať už je to svět, naše tělo, jeho pocity, pohyby, nebo naše mysl, její výtvory nebo dokonce klid, prázdnotu v mysli, ale neuvědomujeme si, že za tím vším je jedno jediné vědomí, které si toto vše uvědomuje, a že to jsme my. Ramana Maháriši své nejbližší učil postup nalezení svého pravého Já tak, že se mají soustřeďovat na pozorovatele v sobě, což je právě to, co si všechno, veškerý projev, uvědomuje. Máme začít si vědomě uvědomovat toto vědomí a prožívat se jako ono. Tomuto vědomí říkáme stručně pozorovatel a je jedním z projevů nebo činností našeho pravého Já. Když se chytneme, držíme, rozvíjíme a prohlubujeme toto vědomí, tak nás dovede až k tomu holému vědomí Já jsem, které není sice Bohem, ale je soupodstatné s Bohem. Sice platí, že Otec a Já jedno jsme, neboli že átman je brahman, ale také platí, jak správně Ježíš upozorňuje, že Otec je větší než Já. To znamená, že nejsme Bohem, nejsme rovni Bohu, ale pouze soupodstatní s ním za předpokladu, že si toto vědomí uvědomujeme, že jsme do něho přesunuli těžiště své existence a života. Abychom si poznání Sebe v pozorovateli usnadnili, tak jsme si jeho získání rozdělili na úseky, ve kterých začínáme s pozorováním menších předmětů před sebou, které pozorujeme s cílem, abychom si uvědomili to, co tento předmět pozoruje, což jsme my sami, pozorující vědomí v nás. Nesoustřeďujeme se jen na pozorovaný předmět, tím méně děláme lokavičáru, ale soustřeďujeme se hlavně na to, co si v nás pozorovaný předmět uvědomuje. Když se nám to zdaří, tak se od toho předmětu rozlišíme, to znamená rozlišíme své Já – to, co je v nás vědomé, od toho před námi, co je nevědomé. S tímto poznáním se pak obracíme ke svému tělu, které pozorujeme stejně jako ten předmět před námi, včetně jeho citů, pocitů, pohybů, a uvědomujeme si, že my jsme vědomí, které to tělo pozoruje, ale také oživuje. Bez vědomí si to tělo neuvědomujeme, proto také pro nás v tomto smyslu neexistuje. Stejným způsobem se obracíme ke své mysli, a pod tímto termínem v tomto pohledu rozumíme tu tvořivou část mysli neboli její jednotlivé výtvory – myšlenky, city a představy, od kterých se rozlišujeme, a zase si uvědomujeme ten vztah, že jsou pozorovanými předměty a my sebe si vědomé vědomí. Tímto způsobem postupujeme nejen v klidové meditaci podle metodické řady, která je uvedena v Královské józe a rozvedena v Učebnici átmavičáry, ale po celý den. Neustále obracíme pozornost vědomí na samo pozorující vědomí, a jelikož zákonitě zapomínáme si je uvědomovat, tak se připamatováváme vzpomínkou, dotazem, kdo si uvědomuje svět, kdo si uvědomuje tělo, kdo si uvědomuje jeho bolest, kdo co si uvědomuje myšlenky i to, že zde žádné myšlenky nebo žádný projev není. Tímto způsobem neustále obracíme pozornost, která v nevědomosti vychází z vědomí zevně, zpět na vědomí, které si tím začínáme uvědomovat a také v nás sílí. To je, jak říká Ramana Maháriši, stezka od začátku až do konce. Takže teď se tomu budeme věnovat každý tak, jak to umí, kam až dospěl.
* * *
Naše setkání pomalu končí. To ovšem neznamená, že by mělo končit i naše úsilí. Pokud máme mít úspěch, tak naše úsilí musí být opravdu celodenní a nepřetržité. Musíme se snažit celou svou bytostí. To je právě smysl přikázání lásky k Bohu, k bližním a k sobě. Neustále je musíme splňovat, pokud chceme, aby se Boží vliv v nás obnovil. Pokud tomu tak není, tak jsme pod vlivem smrtelných hříchů, které jsou skutečně pro náš duchovní život smrtelné. Zlo je velmi záludné. Je jedna krásná pohádka o Smolíčkovi pacholíčkovi, která to názorně ukazuje. Jezinky v ní jsou zlé myšlenky – jsou to city, kterým říkáme smrtelné hříchy, které se k Smolíčkovi dobývají, aby je aspoň na šířku prstíčku vpustil, aby se mohly ohřát – to znamená, aby mohly působit. Když to dovolíte, tak rozrazí dveře a vtrhnou do vás plnou svou silou a pak následují ty smutné konce, kdy vás vaše vlastní duševní síly a výtvory mysli odnášejí pryč z cesty. Není to vůbec žádná legrace a čím hlouběji pochopíme tuto pravdu, tím lépe pro nás. Všechny meditace jsou k ničemu, pokud nezachováváme pravidlo – neustálé hlídání mysli, rozlišování a čištění. Příští meditace tady bude někdy v únoru, termín si nevzpomínám. Jsou naplánovány tuším do dubna nebo dokonce do května. Kdo má zájem o seminář se mnou, ať si schová dovolenou na květnovou nebo zářijovou Morávku.