Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Vedl: Jiří Vacek

Přepsal: Petr Bělský

Tak se usebereme, jak nejvíce můžeme. Obrátíme se k tomu, co nás přesahuje, s láskou, vděčností, úctou, s otevřeností a odevzdaností.

Poznání Sebe, našeho pravého Já – to je ten obraz Boží, který do nás Bůh vložil, když nás stvořil, je významným obratem na naší Stezce. Není koncem stezky, spíše je začátkem opravdového duchovního života. Právě proto Ježíš říká, že Já jsem, vědomí Já jsem, což je naše pravé Já, jsou dveře do království nebeského. Ale nemůžeme zůstat stát ve dveřích, musíme jít skrze ně dále a na základě toho poznání Sebe, té soupodstatnosti naší a Boží, dosáhnout návratu k Bohu. K tomu, abychom se poznali, musíme provádět zkoumání Sebe, kterému Indové říkají átmavičára. Átma, to není nic jiného než jiný výraz pro naše pravé Já. Buddhisté mu říkají naše buddhovská podstata neboli také čistá mysl, což je ovšem dost nepřesné. Křesťané mu říkají Adam před pádem. A abychom je dosáhli, tak nestačí jen provádět átmavičáru, ale musíme se nejprve zbavit těch nejhorších duchovních hříchů, kterým se správně říká smrtelné hříchy, které nám brání v poznání Sebe, protože to jsou skutečné zlé síly. A berme to doslova, že to jsou síly, které nás mají v moci, a představují je hlavně city, jako je neláska až nenávist, hněv, závist, pýcha – to jsou ty nejdůležitější, které nám brání v poznání Sebe. Kdysi jsem si myslel, že nejdůležitější ze všeho je átmavičára nebo meditace sama o sobě, ale bohužel jsem zjistil, že i když lidé dělají átmavičáru, tak ji dělají s neočištěnou myslí a pak to dopadá tak, jak můžeme vidět v dějinách všech duchovních společenství včetně našeho. Ze začátku stezky to příliš nevadí, ale čím více meditujeme, čím máme větší sílu mysli, tak tím vlastně současně posilujeme své negativní sklony a nakonec se nás zmocní. I to zná Nový zákon a Ježíš a velmi důrazně upozorňují, že když vyprázdníme mysl v meditaci, tak duch, to jsou ty negativní síly, se vrátí, ale nejenže se vrátí, ale přivede si s sebou posilu – další zlé duchy ve tvaru nenávisti, závisti, hněvu, pýchy a podobné, které se nás zmocní a odvedou nás ze Stezky. Většinou se to děje tak, že zjistíme, že náš mistr je nehodný, že má chyby, že nám nic nemůže dát, že my jsme lepší než on, takže se od něho oddělíme a nakonec přestaneme i se stezkou. Příkladů kolem sebe můžeme vidět více než dost. Takže na začátku stezky není důležitá ani tak átmavičára, jako očista. To znamená neustálé bdění nad myslí, mít nastudovanou správně nauku, podle ní rozlišovat, co do naší mysli vchází nebo co se v ní objevuje, na dobré a zlé a na spásné a nespásné. To dobré a spásné podporovat, ale ani s tím se neztotožňovat. Zlé a nespásné musíme rozpouštět buď pomocí vnitřní pránájámy, anebo tím, že to necháme ve vědomí rozplynout. To je očista – proces, který nikdy nekončí. Nikdy nemůžeme říci, že jsme úplně dobří nebo čistí. Vždy, když máme chuť se přeceňovat nebo myslet si, že v nás není nic zlého, si vzpomeňme na Ježíše, který když ho oslovili „Mistře dobrý“, tak se bránil: „Ne, nikdo není dobrý, jen náš Otec v nebesích“. To je velká a zásadní pravda, a jakmile přijmeme myšlenku nějaké vlastní dobroty, dokonalosti, tak je to s námi špatné. To je vždy začátek konce – to už je duchovní pýcha, které se musíme vyvarovat. Proto není ani tak důležité nějaké rozumové pochopení stezky, jako čistota mysli. Té může dosáhnout každý, k tomu nepotřebuje dlouhá studia, ale poctivost vůči sobě a zkoumání obsahů naší mysli a rozlišování a řízení mysli. O čistotě mysli existuje i příslušná literatura, která nám k jejímu dosažení pomáhá. Jsou to zejména tři knihy, které zde máme k dispozici. Prvá je Kempenského „Čtyři knihy o následování Krista“. Přiznám se, že když jsem jako náctiletý ji přečetl, tak jsem jakžtakž byl schopen přijmout a pochopit první díl, ale ty další už jsem prostě odmítal, ale bohužel je to tvrdá pravda o nás. Další knížkou, která se věnuje očistě, je od Molinose „Jak nalézt cestu“. (Poznámka P.B.: autorem, který jeho dílo sestavil, je P. Dyckhoff – je uveden jako autor i na té knize). Molinos i Kempenský byli středověcí mystici. Další knížka, která se podstatně věnuje očistě, je z pravoslavného prostředí od Silvána z Athosu. To jsou velmi důležité knížky, těm bychom měli věnovat velkou pozornost, zezačátku možná větší než pojednáním o átmavičáře. Dokud nejsme zbaveni nečistot, o kterých jsem mluvil, tak máme zastřený rozum a vidíme všechno obráceně, převráceně – vidíme dobré jako zlé a zlé jako dobré, a proto jen těžko nauku chápeme. A pokud zlu skutečně podléháme, tak nikdy na Stezce, i když budeme meditovat celé dny, příliš neuspějeme. Takže čistota mysli, ovládání mysli, rozpouštění všech projevů nenávisti, nelásky, závisti, pýchy, hněvu, je vždy na prvém místě. Nepodceňujte vůbec nic. I takové zdánlivé malichernosti jako pocit „ten je mi nesympatický“, „toho nemám rád“, už jsou smrtelné hříchy, už je to hřích nenávisti. A když mluvíme o hříchu, tak to neberme, jak se nám to někdy předkládá, jako urážku Boha nebo že se to Boha nějak dotýká a podobně. Ne, to jsou provinění proti nám samým, protože každá nenávist, každý hněv, každá pýcha, každá závist se nakonec obrátí proti nám, protože to jsou síly a všechny síly podléhají zákonu karmy neboli příčiny a následku. Všechno, co vytvoříme svou myslí, ať je to dobré nebo zlé, se nám vrací jako náš osud. Někdy se to vrací hned, někdy až třeba v dalším vtělení, ale vrátí se to vždy. Proto také dejme pozor na lidi, kteří nás nabádají k tomu, abychom zachraňovali svět. Na prvém místě musíme zachránit sebe, protože, když nejsme sami zachráněni, to znamená spaseni v tom nejvyšším smyslu, tak nemůžeme nikomu doopravdy prospět a také děláme pak jen víceméně světu škodu. Náš svět nebo náš osud, což je do jisté míry totéž, plně závisí na nás, na našem stavu mysli, a na ničem jiném. Žijeme v takovém světě, do jakého nás ty síly, které vytváříme svou myslí a zaměřením pozornosti, přivedou. Takže nikdo netrpí nespravedlivě – každý má vždy to, co mu patří a co si sám v minulosti způsobil. Na druhé straně nejsme proti osudu bezbranní. Právě naopak. Když rozumíme síle mysli a naší pozornosti, tak máme dva mocné nástroje, kterými můžeme dosáhnout vysvobození – právě na prvém místě tou očistou. Sama átmavičára není nic jiného než obrácení pozornosti na to, co jsme – na vědomí v nás, které neustále všechno pozoruje, které si všechno uvědomuje a hlavně, které si uvědomuje sama sebe ve svém základu, ve vědomí Já jsem. Cílem je nevěnovat pozornost jen předmětům pozorovaným, to znamená světu, tělu, našim citům, myšlenkám, ale obrátit pozornost vědomí také na vědomí, kterým jsme, které si všechny tyto city uvědomuje, a tím dosáhnout poznání Sebe a dále se v něm upevňovat. To nedosáhneme, jak říkám, pokud máme zastřený rozum vládou zlých sil nad sebou. Nejsnáze se k poznání Sebe můžeme přiblížit pomocí pozorovatele, kterým neustále, i když v různé intenzitě vědomí jsme. Neustále něco pozorujeme, což je právě činnost nebo projev vědomí, našeho pravého Já, kterým jsme, kterému říkáme pozorovatel. Postačí jen na ně obrátit pozornost, abychom si je uvědomili. V tom nám brání, jak znovu opakuji, jednak nečistoty naší mysli, které nám je zatemňují, zahalují svou zlou silou, a jednak naše nepozornost, protože nevěnujeme Já, našemu vědomí Já jsem pozornost a místo toho ji věnujeme výhradně ne-já, všemu, co je pozorovatelné, ať je to svět, tělo nebo mysl. Dovolujeme, aby naše vědomí – to je to nejdražší, co máme, náš základ, bylo pohlceno pozorností v tom, co pozoruje, třeba světem, anebo tělem a myslí. Tam je to pak už v takovém stupni, že se s tím ztotožňujeme. Místo abychom žili jako svobodné vědomí, tak žijeme jako omezené tělo nebo omezená mysl a zákonitě trpíme, protože navíc používáme pozornost vědomí a mysli nesprávně. Vše, co je potřeba, je očistit mysl a obrátit pozornost na sama sebe. Tyto dva procesy je nakonec možné i nutné spojit tak, že pozorujeme jako sebe si vědomí pozorovatelé svou mysl a bdíme nad tím, co do ní vstupuje. Udržujeme se ve vědomí, prožíváme se jako vědomí a současně pozorujeme negace, které do mysli vstupují, a tím nezaujatým pozorováním je rozpouštíme. Neustále musíme svou pozornost obracet k tomu, co v nás je vědomé, co si vše uvědomuje, a pokud na to zapomínáme, tak se rozpomínáme pomocí myšlenek typu: „Kdo si uvědomuje myšlenky?“, „Kdo nebo co si uvědomuje, že tělo jde?“, „Co si uvědomuje, že je tady bolest?“, a to všechno neustále v rozlišení Sebe, pozorujícího vědomí od toho, co pozoruje. Jak se to podrobně dělá, jaké nástrahy nás na této cestě čekají, to vše máte v Královské józe. O očistě je podrobně pojednáno v „Základech jógy a mystiky“, takže jim věnujte také náležitou pozornost. Sama átmavičára, všechny její možnosti a způsoby, je rozvedena v knize „Učebnice átmavičáry“. Pro ty, kteří dosáhli poznání Sebe, jsou určeny pozdější knihy, které nás vedou od poznání Sebe k poznání absolutního vědomí Já jsem, se kterým jsme soupodstatní. A právě soupodstatností a rozšířením nebo rozepnutím vědomí Já jsem si můžeme, pokud postupujeme správně, uvědomit vědomí absolutní - Boha. Poslední kniha „Život v Duchu svatém“, s podtitulem „Uvědomění brahman neboli Buddhova nezrozeného“, je tomu plně věnována a druhý díl, který vyjde, v tom pokračuje.Takže není pravda, když někdo píše, že to nikdo neučí. Já to učím naprosto jasně, a kdo chce, tak to v té knížce nalezne. Takže teď se tomu věnujte každý tak, jak to umíte. Jde o to, rozlišit se od všeho pozorovatelného, od těla, od jeho pocitů, uvědomit si, že jsme pozorovatelem svého těla, tělesných pocitů i všech citů, myšlenek, představ, že my jsme tady stále, neměnní, a všechno, co je proměnné a pozorovatelné, je ne-já, včetně našeho těla a mysli.

Naše setkání za chvíli skončí, což neznamená, že by měla skončit i meditace. Pokud chceme něčeho opravdu dosáhnout, musíme ze života udělat Stezku od rána do večera, den za dnem a rok za rokem. Pamatujte si, že všichni praví duchovní představitelé se shodují na tom, že nic nového neexistuje ani v duchovní oblasti. Každá stezka, ať se jmenuje jakkoliv, je-li pravá, musí spočívat na získání pravdivých, hodnotných informací o tom, jak na to – know-how. Pak následuje očista, zbavení se všeho zlého, co nám zatemňuje rozum, co představuje zlé síly, které nás oddělují od Boha. Proto se jim říká odstředivé, proto je musíme rozpouštět a pěstovat ty dostředivé. Pak následuje soustředění na Boha, které je nejlépe provádět tak, že se soustřeďujeme na „část“ Boha, nikoliv na „celého“ Boha, ale na tu část Boha, která je v nás přítomná jako vědomí Já jsem. To se děje vytrvalým obracením pozornosti na toto vědomí. Žádná jiná stezka neexistuje, a pokud vás někdo přesvědčuje, že existuje něco jiného, vyššího, lepšího, tak nemá pravdu. Jste to vy, kteří jste zodpovědní za svůj osud, a volíte si ho tím, čemu věnujete svou důvěru. Kdo máte zájem, opravdu okamžitě si přijďte ještě pro nějakou tu knížku a podobně, jinak končíme. Scházejte se po dále po bytech, posilujte se navzájem a za měsíc na shledanou. Upozorňuji, že pokud bude účast stále menší, tak tyto veřejné meditace budeme muset zrušit, protože se nám sál nezaplatí. A v dohledné době se žádné jiné semináře nebo veřejné meditace neplánují, až Morávka v květnu. Na shledanou.