Jiří Vacek - duchovní učitel

Petr Kouba

Stodůlky, 12. 11. 2016, meditace na pozorovatele

Vedl: Petr Kouba

Je takový dobrý zvyk se na úvod každé meditace pomodlit, poděkovat Pánu Bohu, že na sobě můžeme duchovně pracovat, poprosit o milost a o vedení na stezce. Takže to teď všichni s pokorou a s láskou k Bohu uděláme.

Můžeme se vzdát všech konceptů o sobě, o životě, o světě, ve kterém žijeme. Můžeme se vzdát i všech náboženských konceptů a představ Boha, ale jedné věci se vzdát nemůžeme a tou je naše existence. Každý z nás teď a tady v tuto chvíli ví, že existuje a že je to on, kdo existuje, a je si této existence vědom. I ten, kdo by o své existenci pochyboval, musí existovat, aby mohl pochybovat.

Cílem naší stezky je právě poznání této naší existence, tohoto pocitu, že existujeme, který však není pocitem, ale je vědomím, sebe si vědomou existencí, vědomím Já jsem. Pokud na sebe začneme obracet pozornost, pak se v této sebe si vědomé existenci začínáme uvědomovat. To je vlastně přímá átmavičára, kterou učil Ramana Maháriši.

Další ze způsobů, jak se v této sebe si vědomé existenci poznat, je meditační řada na pozorovatele, kde postupně stahujeme naši pozornost z pozorovaného světa, těla, mysli, a takto osvobozeného sebe si vědomého pozorovatele si uvědomíme jako sama sebe a obrátíme pozornost na podstatu tohoto pozorovatele, který je vědomím Já jsem, my sami.

Zkusíme si nyní touto meditační řadou projít. Začínáme tím, že my, vědomí, se vysvobodíme z pozorovaného světa. Buď pozorujeme svět jako celek, nebo si pro zjednodušení omezíme pozorovaný svět na nějaký malý předmět, který nezaujatě pozorujeme, nepřemýšlíme o něm, ale jen si ho uvědomujeme. Upevníme na něm proud naší pozornosti. Ten proud pozornosti by se měl ustálit, vědomí předmětu zesílit. Mysl by se měla ztišit.

A nyní začneme obracet pozornost na to, co tento předmět pozoruje, co si jej uvědomuje. Aby zde ten předmět mohl být, aby mohl existovat, musíme zde být my, vědomí, které ho pozoruje. Měli bychom jasně rozlišit pozorovaný předmět, proces pozorování a na jeho konci, tam, odkud pozornost vychází, jsme my, pozorující vědomí. Pro lepší pochopení, co znamená vědomě řídit pozornost vědomí, můžeme i přenést tu pozornost na jiný předmět a jasně si uvědomit, jak se vědomí prvního předmětu ztrácí a ten druhý předmět začíná sílit ve vědomí. Musíme prostě jasně pochopit, co to znamená, něco si vědomě uvědomovat, k něčemu vést pozornost. Dokážeme přenést vědomí z jednoho předmětu na druhý a dokážeme ji také obrátit na zdroj, ze kterého ta pozornost vychází.

V meditaci se nenecháváme vyrušovat těmi zvuky, které slyšíme. Naopak je můžeme využít k meditaci, můžeme obrátit pozornost na toho, kdo ty zvuky slyší. Protože pozorovatel, ke kterému směřujeme, není jen pozorovatelem viděného, ale je i pozorovatelem, uvědomovatelem slyšeného.

* * *

Stejně, jako jsme pozorovali zevní předmět, budeme nyní pozorovat naše hmotné tělo. Zkusíme pojmout tělo do vědomí, pokud možno celé, a nezaujatě ho pozorujeme. Můžeme si pomoci tak, že se s centrem našeho uvědomění tlačíme jakoby nad hlavu a odtud tělo pozorujeme.

Pozorování těla je o to horší, že nejsme jen jeho pozorovatelem, ale skrze smysl hmatu jsme i jeho zakusitelem. Takže všechny tělesné počitky, které nám smysl hmatu do vědomí přináší, pociťujeme jako své vlastní, jsou s tím vědomím doslova srostlé. Ale nesmíme se tím nechat zmást, a i od tohoto se snažíme rozlišit. Tam je pozorované tělo a zde jsme my, vědomí, pozorovatel, který si ho uvědomuje. Opět platí, že aby zde mohlo být hmotné tělo, musíme zde být my, vědomí, které mu dává vědomý život. Pokud např. večer usneme, upadneme do mdloby nebo zažíváme nějaké samádhi se ztrátou vědomí světa, my, vědomí, nepřestáváme existovat, ale vědomí těla mizí, protože k němu není vedena oživující moc pozornosti. Takže my jsme vědomí, které je svou existencí na těle nezávislé. Ale v tomto bdělém stavu jsme s ním spojeni skrze uzel vědomí a pozorujeme ho a zakoušíme.

Cílem této fáze cvičení je prožít rozlišenost nás vědomí od těla. Na začátku stezky, nebo i vůbec po celou dobu, je lepší to cvičit s otevřenýma očima, doslova se na tělo dívejte jako na zevní předmět. A pokud se pozornost utiší, ustálí, obraťte ji na to nebo na toho, kdo si to tělo uvědomuje.

* * *

My, vědomí, jsme i pozorovatelem všech duševních činností. Mysl je vlastně mohutností vědomí, která by měla být naším nástrojem a my, vědomí, bychom jí neměli být pohlceni. Musíme prožít i tu rozlišenost nás, vědomí od všech duševních výtvorů. Opět platí, že všechny duševní výtvory existují jenom proto, že my, vědomí je pozorujeme, že jim věnujeme pozornost. Musíme jasně prožívat, že tam jsou pozorované duševní výtvory a zde jsme my, vědomí, které si je uvědomuje a svou pozorností oživuje. Pokud se nám to nedaří, můžeme ztišit mysl pozorováním dechu. Toto cvičení můžeme obohatit o to, že při tom pozorování dechu obracíme pozornost tam, odkud dech vychází, co je jeho zdrojem. To je vlastně i jeden ze způsobů átmavičáry, kterou učil Ramana Maháriši. Obracíme pozornost tam, kde vzniká dech, tam vzniká i myšlenka já. Pokud se nám podaří vnořit se do tohoto zdroje, může dojít k uvědomění si našeho pravého Já.

Všimněte si, jak vědomí naší vlastní existence, o kterém jsme na začátku mluvili, zesílilo. Tak právě funguje oživující moc pozornosti vědomí. My se v naší pravé podstatě, ve vědomí Já jsem, neuvědomujeme, protože mu nevěnujeme pozornost. Nyní jsme jen chvíli obraceli pozornost od světa, těla a mysli a přivraceli ji na nás samé, a vědomí existence sílí a dere se do popředí. To je právě podstatou naší stezky.

* * *

Teď již nemusíme nic pozorovat, ale pouze si uvědomujeme svou existenci, vědomí Já jsem.

Základem naší stezky je vědomé řízení pozornosti vědomí, tou konečnou schopností je obrátit pozornost na sebe a uvědomit se ve své podstatě, ve vědomí Já jsem.

Pokud ještě nedokážeme obrátit pozornost na sebe, měli bychom se naučit vědomě řídit pozornost ve všech daných oblastech. Můžete si na zevních předmětech vyzkoušet, co to znamená, nějaký předmět si uvědomovat, pak pozornost odvrátit a uvědomovat si jiný. Můžete vědomé řízení pozornosti zkusit i na svém těle a začít si nějakou jeho část uvědomovat, tím pro vás začne existovat. Pak zase např. si začít uvědomovat jinou část, prostě se musíme naučit řídit pozornost vědomí. Musí to být naše schopnost. Jen tak ji potom dokážeme obrátit i na sebe. I v  oblasti duševní, pokud jsme pohlceni nějakou nežádoucí myšlenkou, můžete si vyzkoušet např. to, že tu oživující pozornost vědomí obrátíte na nějakou mantru, takže oživíte pozorností tu mantru a ta nežádoucí myšlenka slábne a přestává existovat. Ve všech těchto oblastech bychom měli dokázat řídit svou pozornost vědomí, a to až do té míry, že ji nakonec dokážeme obrátit na její zdroj. A to vše děláme v opření o Pána Boha, s pokorou, s láskou a s prosbou o jeho pomoc. Takto řídit pozornost a uvědomovat se tam, kde chceme, musíme po celý den. Pokud to umíme, i mimo formální meditace spočíváme v pozorovateli, nebo přímo ve vědomí Já jsem. Pokud z toho vypadneme, pak se do vědomí pozorovatele zase vracíme. Kdo to nedokáže, snaží se alespoň pozorností spočívat v duchovním srdci i při všech činnostech tělesných, duševních. Náš život se musí stát trvalou meditací, trvalým spočíváním ve vědomí Já jsem.

Moc děkuji tady Jirkovi Vackovi, že nás podpořil svou přítomností i přes všechny své zdravotní problémy.

Pokud byste někdo chtěli ještě nějaké knížky, prosím rychle, budeme to muset složit.

Rozpis dalších meditací je na našem webu www.pratelejirihovacka.cz.

A další meditace se koná 10. prosince opět tady v kulturním domě na Stodůlkách.

Děkujeme a na shledanou příště.

Nepouštíme ten meditační proud. Vůbec nejlepší nácvik neformální meditace je právě po skončení té formální, kdy za prvé se v tom proudu snáze udržíme, a když z něho vypadneme, snáze se do něho vracíme, protože je silný. A bohužel platí skutečně to, že když z toho vypadneme, musíme se do toho vracet, a tak pořád dokola. Ti, kdo uspěli, vděčí za to své vytrvalosti.