Veřejná meditace Stodůlky 10.12. 2016 - promluvy 2
Petr Kouba
Stodůlky, 10. 12. 2016, meditace na pozorovatele
Vedl: Petr Kouba
S pokorou a láskou se opřeme o Pána Boha, poprosíme o pomoc, o milost, o vedení na stezce. Poděkujeme za to, že se můžeme takto scházet a společně meditovat.
Základem naší stezky je vědomé vedení pozornosti vědomí, tu směřujeme od věcí pozorovaných ke zdroji pozornosti tam, odkud pozornost vychází. To je naše pravé Já, vědomí Já jsem.
Je tu jeden aspekt stezky, který bývá opomíjen, a to je, že nejen obracíme pozornost na to, čím jsme, a s tím se ztotožňujeme, ale musíme také rozlišit to, čím nejsme, a od toho se odtotožnit. Zkusíme dnes během všech fází meditace na pozorovatele nejenom obracet pozornost na naše pravé Já, ale zároveň se budeme stejně intenzivně věnovat i tomu, abychom se rozlišili od ne-já a zrušili totožnost s ním.
Začneme jako vždy pozorováním zevního světa. Zkusíme pojmout celý svět do vědomí a nezaujatě ho budeme pozorovat. Prostě držíme celý vnímatelný svět okolo sebe v pozornosti, nereagujeme na něj a jen ho nezaujatě pozorujeme. Do tohoto pozorovatelného světa zahrneme i vše slyšené, a i další podněty, které vnímáme našimi smysly. Když se proud pozornosti ustálil, mysl se ztišila, měli bychom si začít uvědomovat, že k tomu, aby zde mohl tento svět být, musí zde být někdo, kdo jej pozoruje. Začínáme obracet proud pozornosti od vnímaného světa k tomu, kdo si svět uvědomuje. Zároveň se snažíme zachytit to, že ten, kdo si svět uvědomuje, je od něho oddělen, rozlišen. Jsme zde my, rozlišené pozorující vědomí, proces pozorování a celý pozorovaný svět.
Všechna tato cvičení je nejlepší provádět s otevřenýma očima a soustředíme se na rozlišenost pozorovatele od pozorovaného světa.
* * *
Nyní, když budeme v další fázi pozorovat tělo, opět nejen obracíme pozornost na sebe, na pozorovatele, na vědomí, ale zároveň se snažíme zachytit tu rozlišenost, že pozorující vědomí je od těla rozlišené. Vezmeme celé tělo do vědomí. Můžeme si pomoci tak, že se soustředíme nad hlavou, můžeme se na tělo doslova dívat zevním zrakem jako na nějaký cizí předmět. Snažíme si uvědomit, že to, co se na tělo dívá, je od něho rozlišené. My, vědomí, skrze zrak doslova vytváříme empirického pozorovatele, který skrze všechny smysly vytváří zkušenost těla a světa. Nenecháváme se zmást ani hmatem, který nás skrze tělo strhává do totožnosti s ním. Musíme se rozlišit i od všech tělesných počitků, chladu, tepla a dalších. To opět děláme vědomým řízením pozornosti, takže když je zde nějaký počitek, obracíme pozornost na toho, kdo si jej uvědomuje. Držíme ve vědomí dýchající tělo, prožíváme naši rozlišenost od něho. Zde jsem já, pozorující vědomí a tam je pozorované tělo. Je to opravdu taková první svoboda, kterou můžeme zažít, když se nám podaří rozlišit se od těla. Skutečně nestačí jenom při zavřených očích obracet pozornost na sebe, ale cílevědomě musíme pracovat na tom, že při otevřených očích pozorujeme tělo a soustředíme se na tu rozlišenost. To je skutečný prožitek. Díváte se na to tělo a vidíte, cítíte, že to nejste vy, to je ten zážitek, to je ten cíl, ke kterému směřujeme při této fázi cvičení.
* * *
Stejně jako jsme se rozlišili od pozorovaného světa a těla, musíme se rozlišit od všech duševních výtvorů, souhrnně od mysli. Mysl se musí stát nástrojem nás, vědomí. Nemůže to být naopak. Nemůže nás, vědomí, mysl vláčet, kam se jí zamane. Musíme doslova vytáhnout vědomí z pohlcení duševními výtvory. A to opět tak, že obracíme pozornost od všech duševních výtvorů k jejich zdroji, jímž je vědomí. To děláme tak dlouho, dokud vědomí není silnější než ty jednotlivé duševní proudy. Takže si uvědomujeme, že aby zde jednotlivé myšlenky mohly být, musíme zde být my, vědomí, jejich pozorovatel. Neustále stahujeme oživující moc pozornosti od duševních výtvorů k jejich zdroji. Můžeme si pomoci zpomalením dýchání jemnými zádržemi dechu. Je nutné to provádět v duchovním srdci, které je zdrojem myšlenek. Pokud se nám ani to nedaří, můžeme zkusit mantru. Cílem opět je prožít naprostou rozlišenost nás, vědomí, od všech duševních činností, kdy si jasně uvědomujeme, že tady jsem Já, pozorovatel, vědomí, a tam jsou všechny myšlenky, city, představy. Měli bychom být schopni mysl úplně zastavit, nebo ji naopak vědomě používat a vědomě, cílevědomě myslet. Ale to vše z pozorovatele. V konečné fázi se mysl vrací do vědomí a stává se vlastně osvícenou bodhi, božskou myslí, která je přímo napojena na nejvyšší zdroj.
* * *
Nyní jsme vytáhli oživující moc pozornosti vědomí z pozorovaného světa, těla a z mysli a měli bychom si uvědomovat pozorovatele. Je tu prostě něco, co si všechny tyto pozorované jevy uvědomuje. Nyní můžeme zkusit obrátit pozornost přímo na podstatu tohoto pozorovatele. Můžeme se ptát: „Kdo to všechno pozoruje? Kdo jsem já? Co je toto mé já?“ Je to vědomí Já jsem. Můžeme zkusit opravdu už nic nepozorovat, ale veškerou pozornost se snažíme obrátit na podstatu pozorovatele, na naše pravé Já. Pokud by se nám to povedlo na 100%, upadli bychom do nirvikalpa samádhi a vědomí světa, těla i mysli by se úplně ztratilo. Ale konečným cílem naší stezky je sahadža samádhi, kdy spočíváme ve vědomí Já jsem a zároveň jsme schopni být si vědomi těla, světa i mysli a být v nich činní. Ve vyšších fázích stezky si pak uvědomujeme, že vědomí Já jsem je vlastně podstatou celého světa, těla i mysli a začínáme si ho uvědomovat v celém projeveném světě, i v podstatě za ním. Celý projevený svět je jen obsahem vědomí Já jsem. Při obracení pozornosti na sebe, při té přímé átmavičáře, si ještě můžeme pomoci aspektem bytí, který je pro nás na začátku stezky bližší než aspekt vědomí. Každý z nás cítí, že existuje, takže můžeme obracet pozornost na pocit naší existence, který ovšem není pocitem, ale vědomím existence. My jsme sebe si vědomá existence Já jsem. Odvracíme pozornost od těla, mysli a světa a přivracíme ji na své bytí, na vědomí, že existujeme. S výhodou můžeme využít toto cvičení, při kterém obracíme pozornost na vědomí existence, i k rozšíření vědomí. Takže si uvědomujeme, že celý projevený svět existuje, celý vnímatelný svět je proniknutý existencí, takže se snažíme uvědomovat si tuto existenci v celém projevu.
Když cvičíme átmavičáru, nestačí věnovat úsilí jenom tomu, abychom poznali, co nebo kdo jsme, ale úplně stejné úsilí nebo na začátku stezky možná ještě větší, musíme věnovat i rozlišení se od toho, co nejsme. Přesně tak, jak jsme si to tady dnes zkoušeli. Tyto, řekněme jemnější nuance átmavičáry jsou moc hezky popsány v nové knížce: Jak být pánem svého osudu. Doporučuju ke čtení.
Za všechny bych tady moc rád poděkoval Jirkovi, že i přes všechny zdravotní potíže se dostavil a podpořil nás svou přítomností. Děkujeme.
Pokud byste chtěli ještě nějaké knížky, tak prosím teď hned po meditaci, budeme to muset uklidit. Další meditace bude 7. ledna tady ve Spolkovém domě. Všechny další informace a nákup knížek naleznete na našem webu www.pratelejirihovacka.cz
Děkujeme a těšíme se na viděnou zase příště.