Jiří Vacek - duchovní učitel

Petr Kouba

Stodůlky, 10. 9. 2016, meditace na pozorovatele

Vedl: Petr Kouba

Doslov: Jiří Vacek

Na úvod meditace se opět pomodlíme, poprosíme o pomoc, o milost, o vedení na stezce. Jedním z pilířů naší stezky je vědomé řízení pozornosti vědomí, a to v souladu se zákonem oživující moci pozornosti vědomí. Tento zákon se dá jednoduše shrnout tak, že to, čemu pozornost věnujeme, to pro nás existuje, to oživujeme, posilujeme, až se tím nakonec stáváme. A naopak to, čemu pozornost nevěnujeme, to slábne, ztrácí vědomí, až pro nás přestává existovat úplně.

Toto učil i Ramana Maháriši jednoho z prvních Evropanů, který ho navštívil, Franka Humphreyse. Ten zaznamenal jeho výrok, který je jedním z nejlepších popisů átmavičáry, a zní, že nemáme věnovat pozornost věcem pozorovatelným, uvědomovatelným, ale máme pozornost obracet na to, co si všechny tyto pozorovatelné jevy uvědomuje.

Bohužel se nacházíme ve stavu, kdy je naše pozornost plně pohlcena projeveným světem, tělem a naší myslí, a proto přímo obrátit pozornost na nás samé, na naši podstatu, je pro nás obtížné. Jiří Vacek rozvinul meditační řadu na pozorovatele, kde postupně stahujeme naši pozornost z pozorovaného světa, těla a mysli a obracíme ji na sebe, na vědomí Já jsem.

Během této meditace si touto meditační řadou projdeme. Začneme tedy první fází a tou je pozorování světa a vytažení nás vědomí, naší pozornosti z tohoto pozorovaného světa. Můžeme si vybrat malý snadno pozorovatelný předmět a bez přemýšlení, bez jakéhokoliv reagování ho pozorujeme. Prostě si ho jen uvědomujeme. Pokud nás z tohoto vědomého řízení pozornosti vyrušují nějaké myšlenky, snažíme se k pozorování předmětu vrátit. Pokud tak činíme správně, mělo by vědomí předmětu sílit. Také by nám toto jednobodové řízení pozornosti mělo ztišit mysl.

A nyní, pokud se proud pozornosti k předmětu ustálil, pokusíme si uvědomit, že aby zde tento předmět mohl být, musí zde být něco, co si jej uvědomuje. Takže se snažíme jít po proudu té pozornosti zpět k tomu, odkud pramení, k tomu co nebo kdo si ten předmět uvědomuje. Pokud cvičíme správně, měli bychom ve vědomí rozlišit pozorovaný předmět, proces pozorování a na jeho konci vědomí, ze kterého pozornost k předmětu vychází. Pokud se nyní budeme snažit plně obrátit pozornost od předmětu k tomu, co si jej uvědomuje, už to je vlastně átmavičára. Takže si snažíme uvědomit, kdo pozoruje předmět.

* * *

V další fází cvičení přikročíme k rozlišení nás vědomí od hmotného těla. Postup je obdobný jako u předmětu, takže začneme pozorovat své tělo. Pokud to dokážeme, můžeme ho celé vzít do vědomí. Doporučuji tělo pozorovat zevním zrakem, stejně jako jsme se dívali na předmět, zkuste se se sklopeným zrakem dívat na tělo. Zvláště při této fázi jsou otevřené oči důležité, při zavřených očích těžko zachytíme naši rozlišenost od těla. Stejně jako jsme se dívali na zevní předmět, budeme se nyní dívat na tělo. Nezaujatě ho pozorujeme, nenecháme se vyrušit duševními výtvory. Pokud se nám nedaří celé tělo pojmout do vědomí, můžeme to vyzkoušet třeba jenom na části těla, např. na rukou. Můžeme pozorovat své ruce, držet je ve vědomí. Když se proud pozornosti ustálí, opět, aby zde mohlo být naše hmotné tělo, musíme zde být my, vědomí, které si je uvědomuje. Tuto pravdu, že nejsme tělem, zažíváme každý z nás např. při usnutí nebo při omdlení. Čili my vědomí existujeme, i když hmotné tělo není uvědomováno. Aby zde nyní v tuto chvíli mohlo být naše hmotné tělo, musíme zde být my, vědomí, které si je uvědomuje. Opět se snažíme rozlišit nás, pozorující vědomí od pozorovaného těla. Pomůckou může být, že se snažíme tělo pozorovat jakoby z centra nad hlavou. Držíme se jakoby šikmo za hlavou a odtud pozorovat hmotné tělo. Oproti předmětu je tato fáze těžší v tom, že v případě našeho hmotného těla nejsme jen jeho pozorovatelem, ale jsme i jeho zakusitelem. Skrze smysl hmatu tělo pociťujeme a to nás neustále strhává do totožnosti s ním. O to větší musí být naše snaha si uvědomit to rozlišení. Opět si můžeme pomoci nějakými formami átmavičáry. Pokud např. cítíme chlad nebo teplo, můžeme se ptát: „Kdo cítí chlad? Kdo cítí teplo?“ Tím opět odvracíme oživující pozornost vědomí od těla k pozorovateli, který si jej uvědomuje. Můžeme si pomoci i tak, že pozorujeme, jak tělo dýchá. Takže se soustředíme na dech a dýchající tělo. Tím se ustálí proud pozornosti. A aby zde toto dýchající tělo mohlo být, musíme zde být my, vědomí, které si ho uvědomuje. My jsme ten pozorovatel, který si uvědomuje dýchající tělo.

* * *

V další fázi cvičení rozlišíme nás, vědomí od všech duševních výtvorů - nejen od myšlenek, ale i od všech pocitů, představ, nálad. V běžném stavu je celé naše vědomí plně pohlceno těmi duševními výtvory, takže nás vlečou od jednoho k druhému. To je opravdová nesvoboda vědomí. Můžeme se soustředit v duchovním srdci, pozorujeme dech a snažíme si uvědomit, že aby zde mohly být všechny tyto duševní výtvory, musíme zde být my, vědomí, které je pozoruje. Takže zde jsem já pozorovatel a tam jsou všechny duševní činnosti. Musíme doslova vytáhnout vědomí z těchto duševních výtvorů. Opět můžeme využívat formy átmavičáry, pokud nás nějaká myšlenka vleče, nemůžeme se jí zbavit, ptáme se: „Kdo si tuto myšlenku uvědomuje?“ Tím opět obracíme oživující moc pozornosti vědomí od té myšlenky k pozorovateli. Pokud to dokážeme činit tak dlouho, že pozorovatel zesílí, že má více energie než ta myšlenka, dokážeme se z té myšlenky vlastně „vyloupnout“ – my jako pozorovatel. Pokud se nám to nedaří, snažíme se mysl utišit. Opět nejlepší metoda na to je pozorování dechu. Pokud nám ani to nejde, můžeme využít nějaké mantry, která stáhne moc vědomí z  dané myšlenky k mantře. Ale opravdu nejdůležitější je prožitek té rozlišenosti. Je skoro lepší, než zastavit mysl, dokázat se uvědomovat jako pozorovatel. Tzn. jsem schopen myslet, ale nejsem myšleným pohlcen. Jsem vědomí, které si myšlenky uvědomuje a které používá mysl jako svůj nástroj.

* * *

A nyní, když vědomí pozorovatele zesílilo, již nebudeme nic pozorovat, ale budeme svou pozornost obracet na to, co si všechny ty jevy uvědomovalo. Přesně jak radí Ramana Maháriši Franku Humphreysovi. S výhodou se můžeme soustředit na aspekt bytí, uvědomujeme si to své bytí, svou existenci. Veškerou svou pozornost obracíme k této skutečnosti. Již nevěnujeme pozornost ničemu pozorovatelnému, ale pouze si uvědomujeme své bytí, vědomí Já jsem.

Duchovní život není jen o formální meditaci, ale právě naopak bychom se měli naučit meditovat i v činnosti. V podstatě celý náš život by se měl stát trvalou meditací, trvalým spočíváním v naší pravé podstatě, jak říkají Indové, Sahadža samádhi. Snažíme se v tomto klidu, kterého jsme dosáhli, držet i po skončení meditace. I ten, kdo se ještě neumí uvědomit v pozorovateli, může během činností část pozornosti věnovat duchovnímu srdci a spočívat v něm. A kdykoliv z tohoto řízení pozornosti do duchovního srdce vypadne, tak se k němu vrací. Kdo to umí, snaží se spočívat v pozorovateli i při činnostech po celý den. Využíváme k tomu všech vhodných prostředků, jako jsou např. minutky v telefonu atd.

Moc děkujeme Jiřímu Vackovi, že se přes své velké zdravotní potíže dostavil a podpořil naši meditaci. Doufáme, že v tom bude pokračovat.

Jinak nás čeká na začátku října meditační seminář, na který je možno se ještě přihlásit u Martina Tomeše, a pak další veřejné meditace tady na Stodůlkách. Jejich rozpis naleznete na webu www.pratelejirihovacka.cz .

Pokud by chtěl někdo ještě koupit nějaké knížky, prosím teď hned po meditaci, budeme to muset zabalit.

* * *

Jiří Vacek: Já bych jen chtěl připomenout, že možnost takovýchto společných meditací je obrovská milost a obrovská pomoc a měli byste toho víc a vaši přátelé využívat. Jestli budeme v těchto meditacích pokračovat tady nebo ne, je záležitost ekonomická. Nájem tohoto prostoru na meditaci stojí několik tisíc, buď se na vstupném alespoň zaplatí, když se nezaplatí, budeme muset skončit, což bude škoda pro všechny. Takže si toho opravdu važte, zbytečně nevynechávejte, a pokud můžete, přiveďte další zájemce o meditaci. Je jedno, jakého jsou směru, podstatné je, aby byli s námi soustředěni v tichu. Já se samozřejmě vždycky rád zúčastním, pokud mně to zdraví dovolí. Dlouho jsem na tom byl tak špatně, že mně dělalo velkou námahu jenom vydržet delší dobu sedět. Tahle hodina je pro mě tak asi maximum. Navíc ještě denně navštěvuju Milušku, manželku, která je v nemocnici. Vezměte si to, co říkám, k srdci a nemyslete si, že tyto dary budete mít vždycky a že na vás budou čekat. Když o ně nebudete mít zájem, budou vám vzaty. Na shledanou příště.