Veřejná meditace Stodůlky 07.01. 2017 - promluvy 2
Petr Kouba
Stodůlky, 07. 01. 2017, meditace na pozorovatele
Vedl: Petr Kouba
Na úvod meditace se opět pomodlíme, poprosíme o to, abychom byli schopni přijímat všudypřítomnou milost Boží. Zároveň děkujeme za to, že se můžeme takto scházet a společně na sobě duchovně pracovat. Když se podíváte na svět okolo nás, není to vůbec samozřejmé.
Četl jsem teď v Rozhovorech s Mahárišim jeden výrok, který zněl: „Fakt naší existence je tou hledanou realizací.“ Čili my jsme si vědomi své existence, toho, že existujeme a že jsme to my, kdo existuje. To je vlastně cíl naší stezky – sebe si vědomé vědomí Já jsem. Ale musíme toto vědomí naší existence oprostit od všech nánosů nevědomosti, klamného ztotožnění s tělem a s myslí, od nevědomého pohlcení ve světě.
K tomu nám slouží meditační řada na pozorovatele, kde postupně vědomým řízením pozornosti vědomí vytahujeme oživující moc pozornosti ze světa, z těla a z mysli a vracíme ji do jejího zdroje, do vědomí Já jsem.
Začneme tím, že se pokusíme nás, pozorující vědomí, rozlišit od pozorovaného světa. Můžeme si buď jasně bez jakýchkoliv duševních konceptů uvědomovat svět jako celek, nebo si ho pro zjednodušení omezit na nějaký malý, snadno pozorovatelný předmět a ten pozorujeme. Nepřemýšlíme o něm, ale prostě si jej jen uvědomujeme. Všimněte si, že už při tomto prostém pozorování světa je naše mysl schopna nás pohltit natolik, že i ten předmět ztratíme ze zorného pole vědomí. Nenecháváme se tedy vyrušovat duševními proudy, ale opravdu se snažíme držet pozornost na tom vybraném předmětu, nebo na světě jako celku. Pokud se proud pozornosti ustálí, snažíme se zachytit to, že aby zde pozorovaný předmět mohl být, musí zde být něco, co jej pozoruje. Rozlišujeme zdroj, odkud pozornost vychází, proces pozorování a pozorovaný předmět. Všechny tyto aspekty pozorování bychom měli ve vědomí zachytit a rozlišit. Nyní zkusíme jít po té přímce pozorování nazpět od předmětu skrz proces pozorování ke zdroji, odkud pozornost vychází. Snažíme se veškerou oživující moc pozornosti obrátit na její zdroj. Tím zdrojem je pozorující vědomí Já jsem. Cílem této fáze cvičení je uvědomění si, že zde jsem já, sebe si vědomý pozorovatel, a tam je pozorovaný svět, nebo předmět. Je to skutečný prožitek ve vědomí. Prožíváme rozlišenost pozorujícího subjektu od pozorovaných předmětů.
* * *
Nyní se zkusíme rozlišit od našeho hmotného těla. Pokud mluvíme o rozlišení, musí se opravdu jednat o rozlišení jedné věci od druhé. Skutečně tedy zažíváme, že je zde pozorující vědomí, které je rozlišené od hmotného těla. Opět je to skutečný prožitek, doslova zažíváme, že my, pozorující vědomí, nejsme tělem. To, že ho hlavně skrze smysl hmatu cítíme, neznamená, že jsme s ním totožni. Pokud usneme, nebo omdlíme, nebo upadneme do samádhi bez vědomí světa, my, vědomí, existujeme dále, tělo nikoliv. Vědomí těla vzniká, pouze pokud je přivrácena oživující moc pozornosti k hmotnému tělu.
Můžeme postupovat podobně, jako jsme to zkoušeli s předmětem. Pozorujeme hmotné tělo, díváme se na ně jako na nějaký cizí předmět, držíme ho ve vědomí. Snažíme se ustálit proud pozornosti, nenecháme se vyrušovat žádnými duševními výtvory, prostě jen držíme tělo ve vědomí a pozorujeme ho. Velmi pomáhá, když se na něj zrakem díváme, jako jsme se předtím dívali na ten předmět. Můžeme si pomoci tak, že se středem vědomí, empirickým pozorovatelem, tlačíme nad hlavu a odtud tělo pozorujeme. A opět, pokud se proud pozornosti ustálí, tělo se nachází v zorném poli nás, pozorujícího vědomí, obracíme oživující moc pozornosti vědomí k tomu, co si to tělo uvědomuje. Rozlišujeme ve vědomí dvě entity, zde jsem já, pozorovatel, a tam je pozorované tělo. Jedná se o skutečný prožitek ve vědomí. Hlavně v začátcích stezky se vyplatí více se soustředit na prožitek rozlišenosti od těla než, řekněme, na tu přímou átmavičáru, na obracení pozornosti na podstatu pozorovatele. Protože se nám může stát i to, že již správně obracíme pozornost na sebe, ale naše totožnost s tělem je tak velká, tak silná, že nám vlastně brání v rozpoznání tohoto prožitku. Soustředíme se na prožití té rozlišenosti nás, vědomí, od těla, abychom se prožívali jako pozorovatel, rozlišený od těla. Potom se nám bude i mnohem lépe cvičit přímá átmavičára, přímé obracení na sebe, kdy potom snáze rozpoznáme sama sebe.
* * *
My jako pozorující vědomí nejsme samozřejmě totožni ani s žádnými duševními výtvory. Takže i od nich se rozlišujeme. Hlavní pomůcka je, že pokud nás např. nějaká myšlenka vleče a jsme v ní ponořeni, snažíme si i verbálně říct, že pokud zde je nějaká myšlenka, musím zde být já, vědomí, které ji oživuji. Aby zde vůbec nějaké duševní výtvory mohly být, musíme zde být my, vědomí a jeho oživující moc, která těmto duševním výtvorům dává život. Snažíme se rozlišit: zde jsem já, pozorující vědomí, a tam jsou pozorované myšlenky, city, představy. Aby zde mohly být, musím zde být já. Abychom si vnitřním hmatem tak nějak osahali, co to znamená řídit pozornost vědomí v duševní oblasti, můžeme vyzkoušet přenášet oživující moc pozornosti z jedné myšlenky na druhou, např. mantrou nebo nějakým cíleným myšlením. Snažíme se my, vědomí, řídit oživující moc pozornosti vědomí v duševní oblasti, kdy pak jsme schopni duševní činnost i zastavit, ale hlavně se uvědomit v rozlišení od ní. Nakonec se mysl musí stát naším nástrojem, takže jsme schopni vědomě myslet, jsme schopni všechny duševní činnosti zastavit, ale hlavně toto vše provádíme z pozice sebe si vědomého pozorovatele, který není myslí pohlcen, ale je od ní rozlišen.
* * *
Nyní si můžeme připomenout Mahárišiho výrok, že „Skutečnost naší existence je tou hledanou realizací“. Můžete vyciťovat, jak vědomí naší existence zesílilo díky tomu, že jsme odvraceli oživující moc pozornosti vědomí od pozorovaného světa, těla a mysli a obraceli jsme ji na její zdroj, na sebe si vědomou existenci. Ze všech sil to teď uděláme. S veškerou silou obrátíme oživující moc na její zdroj, na pocit naší existence, který nyní vyciťujeme jasněji. Není to totiž pocit, ale je to vědomí. Je to naše podstata, sebe si vědomé vědomí Já jsem. A toto Já jsem je Bůh, jak říká Bible, buď tich a věz, že Já jsem je Bůh.
Nestačí meditovat pouze formálně, ale musíme po celý den vědomě řídit oživující moc pozornosti vědomí, musíme spočívat v pozorovateli, nebo přímo ve vědomí Já jsem, i při všech činnostech duševních, tělesných. Nejlepší okamžik nácviku neformální meditace je právě teď při skončení té formální. Takže to nepouštíme a držíme se v pozorovateli. Komu to nejde, vede část oživující moci pozornosti do duchovního srdce a spočívá v něm. Pokud z toho vypadneme, opět se do toho vracíme. Protože ti, kteří uspěli, za to vděčí své vytrvalosti.
Děkujeme za meditaci, děkujeme Jirkovi tady za podporu a těšíme se zase 4. února na viděnou zde v kulturním domě na Stodůlkách.
Více informací naleznete na našem webu: www.pratelejirihovacka.cz nebo tady u Martina Tomeše. Pokud ještě někdo chcete nějaké knížky, tak rychle. Budeme to muset zabalit. Na shledanou.