Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Morávka, 24. 5. 2014, poslední den semináře

Vedl: Jiří Vacek

Přepsal: Petr Bělský

---------- Vnitřní pránájáma s rozšiřováním vědomí ----------

Touto dobou se vždy zaobíráme tím, že nejsme ani tělem, ale ani se nenacházíme v těle nebo přesně řečeno, nejsme svou existencí omezeni na tělo. Budeme se tomu věnovat opět, ale trošičku jiným způsobem. Všichni se soustředíme na duchovní Srdce na pravé straně hrudi. Buď se tam soustředíme nebo tam budeme vědomě jako pozorovatel nebo sebe si vědomé Já. Budeme samozřejmě si uvědomovat naše rozlišení od těla, že my jsme v Srdci a tělo je kolem nás. A v tomto pevném soustředění, bez ztotožnění s tělem, začneme ze Srdce nadechovat vědomí, sílu všemi směry v kulovém prostoru, půjdeme pomalu s tím nádechem – pomalu se budeme my, vědomí, rozšiřovat, až se dostaneme na hranice těla, a teď, když se dostaneme na hranice těla, tak už přestáváme být pouze v těle a začínáme být i v prostoru kolem těla. A šíříme se dál až do nekonečna, tam zastavíme, prožijeme dosažený stav nekonečného, neomezeného vědomí, ve kterém se nachází tělo, ale i celý svět a všechno. A začneme vydechovat – to znamená, že ten kulový prostor vědomí se začne smršťovat, až se zase vrátí k hranicím těla a nakonec se vrátí do duchovního Srdce, kde bude zářit. Meditaci musíme provádět s maximálním soustředěním a s maximální vnímavostí k tomu, co se děje. Zejména se zaměřte na ten okamžik, kdy rozšiřující se prostor vědomí a síly se dotkne hranic těla, prostoupí je a začne se rozšiřovat. Tam se objevuje zkušenost, že jsme vědomí, které se nachází i mimo tělo. Jsme v těle, ale jsme i mimo tělo a tělo se nachází v nás. Vědomí všechno v sobě obsahuje, ale současně všechno sebou i proniká. Oba tyto aspekty jsou pro praxi soustředění důležité. Někdy zdůrazňujeme jednu stránku, podruhé tu druhou. Někdy se více soustředíme, že všechno je v nás, jindy zase, že všechno pronikáme. Neustále dýcháme soustředěni v sebe si vědomém vědomí v duchovním Srdci, s nádechem rozšiřujeme vědomí – prostor vědomí, až se dotkne hranic těla – tam nastává přesun, kdy se, obrazně řečeno, vymisťujeme z těla. Tělo se stává předmětem ve vědomí, až se prostor vědomí rozšíří do nekonečna. Při zádrži si uvědomujeme, jak se všechno v tomto vědomí nachází a jak je jím všechno pronikáno. Při výdechu jdeme zpátky stejnou cestou. To všechno se děje mocí naší pozornosti. Ta s sebou vede nebo bere oživující a posilující moc vědomí, a proto si toto všechno i uvědomujeme a prožíváme. To je způsob, jak docílit poznání, že nejsme omezeni na tělo – varianta k cvičení, které jsme zde prováděli po střídavé pránájámě každý den.

---------- Po skončení cvičení ----------

Úředně seminář končí snídaní. Neúředně, Dášo, pokud jsem informován, můžeme do dvanácti, ano? Jsou nějaké zvláštní požadavky, co máme dělat nebo co nemáme dělat? … Dobře. Takže všichni pomáhejte Dáše, poslouchejte ji, abychom vše v pořádku uklidili. Čili nic zvláštního nepotřebuješ, nějakou zvláštní pomoc? Další věc: přemýšleli jsme, jak pokračovat s Morávkami. Vzhledem k tomu, že je nás málo a jsme nemocní, síly docházejí, tak příští Morávka se bude konat v září, bude to jeden běh, jeden turnus, ale bude o den delší než normálně. Takže je o den delší. Začneme v sobotu 27. září a pojedeme do soboty 4. října, kdy se bude končit tak, jako končíme tady. Obdobně, velmi předběžně bude podobný seminář příští rok v květnu po Zmrzlých mužích, aby nám tady nepršelo. Ale to je daleká budoucnost. Dáša byla tak hodná, že se uvolila zářijový seminář zase organizovat, takže všechny informace o přihláškách, placení a podobně vám podá Dáša, až nastane vhodný čas. Také musíme poděkovat všem, kteří se po zevní stránce zasloužili o to, že se seminář konal, že proběhl velmi hladce bez nějakých potíží. V prvé řadě děkujeme Dáše, má obrovskou zásluhu. Musíte si uvědomit, co práce jí to stálo, než všechno dala dohromady, a proto všichni jí v tom musíme pomáhat, a ne jí ztěžovat její práci tím, že si budeme vymýšlet všechno možné a nemožné. Na semináře jezdíme proto, abychom se ega zbavovali, a ne abychom ho nafukovali nemístnými požadavky. Takže děkuji Dáše a všem ostatním, kteří se o seminář zasloužili. Musíme být také neustále vděčni všem, kteří pracují pro naše společenství nejrůznějšími způsoby a umožňují jeho chod. Teď mám zejména na mysli klubovny, tady musíme poděkovat Pavlovi Dymanusovi, Tomášovi v Brně, Sáře v Olomouci, Mládkovi v Hradci – tam sice nemají klubovnu, ale pronajímají si zase prostory k časté meditaci. To je také možná jedna možnost, jak získat meditační prostory – pronajímat si je v nějakém obchodním nebo kulturním středisku.

Jinak všichni si stále velmi málo uvědomujeme, že Stezka je boj a že na tomto světě probíhá neustálý boj mezi dobrem a zlem – mezi silami zla, které směřují od Boha, a mezi silami, které směřují k Bohu. To je tvrdá skutečnost, a kdo to nevidí, tak má zastřený rozum duchovní nevědomostí. V duchovnu je to stejná tragédie, jako když celý svět neviděl, co chystá Hitler. Pokud se tyto tendence včas nerozpoznají a nezastaví, tak to pak v duchovní oblasti končí obdobně, jako to končí v oblastech zevních. To, co má zlo na mušce, je v prvé řadě vždycky nauka a její představitelé neboli mistři. Právě proto se tolik času věnuje tomu, abyste se všichni k mistrům pomocí duchovního rozlišování správně chovali, protože ti jsou vaší pomocí na stezce, ti vám mohou, když se k nim správně chováte, pomoci dosáhnout to, co oni. To je také cíl jejich snažení. V naší nevědomosti nám zlo našeptává, že když mistr je snadno dosažitelný, tak vlastně to nic není, že je to něco obyčejného, že je stejný jako my. Proto svámí Ramdas velmi důrazně varuje před tímto jevem, když říká: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu“. Také často si neuvědomujeme, že mistr není osobnost, kterou vidíme, a proto také nám není duchovně roven. Mistr – to, co je v něm Mistrem, to je vědomí Já jsem a to je jedno jediné. Nejsou dva Mistři, jako nejsou dva Bozi. Je jeden Mistr a je jím Bůh a lidé, kteří ho v sobě objevili, jej vyzařují tak, že ti druzí, kteří se na ně správně zaměří, mohou dosáhnout totéž. Proto je vždycky obrovským projevem zla, začít rozlišovat mezi mistry podle jejich osobnosti, říkat nebo myslet si: „Toto je můj mistr, tamto je jiný mistr – toho nechci, já chci meditovat jenom se svým mistrem, s jiným mistrem nechci meditovat“ – to jsou strašlivé duchovní omyly a prohřešky. Nemyslete si, že to je něco nového. Když čtete Nový zákon, tak přesně o tom píše třeba svatý Pavel, že tam také se začalo to křesťanství takhle nezdravě rozšiřovat – jeden byl Pavlův, jeden byl Petrův, jeden byl Janův a podobně. Ne. To je velmi, velmi, špatné. Proto říká Ježíš „Jeden budiž Mistr váš“. A to je Bůh, nic jiného Mistr není. Aby bylo tedy jasno – našimi mistry jsou Pavel Janda, Vláďa Cepek, Jindra, Zuzka, Eva, Jirka, ale to mistrovské v nich je jedno jediné vědomí Já jsem, Bůh. A k těm se také jako k mistrům chovejte, protože ti skutečně naši školu drží. Nic jiného než jejich společný Duch ji nedrží.

---------- po meditaci ----------

Kdo chce, může pokračovat v meditaci až přibližně do poledne. Prosil bych četu statných junáků v půl desáté před naším a Krutinových pokojem, abyste nám odnesli do auta knížky a věci. Karle, ty potřebuješ nějakou pomoc, nebo už jsi to zvládnul sám? … To jsi pašák. A řidiče také. Petr Kouba, musíš být u auta s klíči, abychom ti to tam mohli nanosit. Tak jdeme papat.

---------- Meditace po snídani ----------

Nějak jsme si na semináři málo vykládali vtipy. To je vážný nedostatek. Musíme to aspoň trošku honem vynahradit. Takže se pekelně soustřeďte v Já, abyste, až se budete za břicho popadat smíchy, z něho nevypadli. Povídají si dva kněží: „Hele, myslíš, že my se dočkáme jednou, že nám zruší ten celibát?“ Ten druhý povídá: „No, my asi už ne, ale naše děti určitě ano“. Ten druhý vtip, ten je úplně tragický, ale pravdivý. Jde Pepíček po ulici a potká ho katolický kněz – to se pozná podle toho kolárku. A ten se ho ptá: „Pepíčku, kde je tady pošta? Ukaž mně ji.“ Pepíček ochotně ukazuje, dokonce faráře kousek vyprovodí. Pan farář je celý nadšený, jak je Pepíček hodný: „Pepíčku, když si tak hodný, tak přijď večer do kostela a já ti ukážu, kde bydlí Pán Bůh“. Načež Pepíček: „No to mě ani nenapadne, prosím vás, vy ani nevíte, kde je pošta, a chcete mi ukazovat, kde bydlí Pán Bůh“. Svým způsobem je to vysoce pravdivý a smutný vtip. Takže v radostném povznesení Ducha poděkujeme Pánu Bohu za tu obrovskou milost, že jsme se tady mohli v klidu věnovat tomu, abychom se k němu přiblížili. Ono se to stává jako zvykem, který už ani neslyšíme, když se říká, že to vůbec není samozřejmost, ale opravdu to není samozřejmost. Podívejte se, kdo by si před pár měsíci pomyslel, že na Ukrajině se lidé budou zase znovu vraždit? Oni se vraždí stále – v Africe, to už si ani nevšímáme, jak tisíce lidí se tam vraždí tím nejstrašnějším způsobem. Teď tam zase ve jménu jediného pravého Boha unesli asi 400 dívek, aby je prodali do otroctví nebo manželům, aby z nich byly pravověrné muslimky. Je to hrozné, ale měli bychom být natolik sebekritičtí, že křesťané donedávna dělali přesně totéž, co dělají dnes muslimové. Takže měli bychom se s veškerou svou mocí duchovní i jinou proti tomu postavit. On je i stejně nebezpečný katolický nebo křesťanský fundamentalismus. Jestliže si někdo myslí, že třeba v Americe je nějaká extra svoboda v některých státech, tak je na velkém omylu. Jsou státy, kde křesťané mají politickou a zákonodárnou moc – tam je předmanželský sexuální styk povolen až od 21 let a do 21 let je to trestný čin! A nejenže je to trestný čin, za který se chodí sedět, ale oni ještě vás vyvěsí na nějakém seznamu zločinců, neuvedou tam, za co to je, a vy celý život figurujete na nějakém seznamu zločinců. Tak to je ta křesťanská svoboda. A v Irsku, tam se zase můžete dostat do basy, když vám najdou v kapse prezervativ. Takže oni ti katolíci nebo křesťané jsou stejně nebezpeční jako ti muslimové. Ještě v padesátých letech minulého století jak v Kanadě, tak v Austrálii vlády násilím odebíraly rodinám domorodců děti, aby se jim dostalo správné křesťanské výchovy. Teď se za to omlouvají, když už samozřejmě to, čeho se na těch dětech dopustily, nejde vzít zpátky. Takže opravdu si uvědomme, že naší jedinou nadějí je odsud z nebožského světa co nejrychleji vypadnout. Děkujme Bohu za to, že nám tuto možnost ukazuje, a zejména ji využijme. Nevíme opravdu, jestli zítra to všechno neskončí.

Teď nějakou pránájámu. Málem jsme pro samé povídání a vtipy na to zapomněli. Takže začneme v Srdci. Budeme nadechovat ze Srdce do nekonečna a zpátky. Můžeme si uvědomovat to, o čem jsme mluvili ráno. Postupně se tak budeme věnovat prodýchávání těch nejdůležitějších center a nádí.

Nadechneme v Srdci, půjdeme až nad hlavu, tam výdech do co nejvyšší výšky nad ní.

Dýcháme centrum nad hlavou.

Teď půjdeme po obou stranách páteře shora z centra nad hlavou dolů a opět při výdechu středem páteře nad hlavu. Takže s nádechem dolů podél páteře po obou stranách a s výdechem středem páteře nad hlavu zpátky.

Prodýcháváme jedničku.

Z centra pod nohama do jedničky a zpátky.

Budeme dýchat zpod nohou nad hlavu.

Budeme nadechovat nad hlavou a vydechovat do Srdce.

Zpod nohou nad hlavu a výdech do Srdce.

Dáme si přestávku do 11 hodin.

---------- Po přestávce ----------

Opět se obrátíme o pomoc, tentokrát s tím, abychom byli pod ochranou Boží, až se rozejdeme. To teprve bude pravá zkouška duchovnosti, aby nás prvý náraz světa nesfoukl. A že přijde a bude jich hodně, na to vezměte jed, jak se říká. Musíme být na to připravení, nesmíme se tím nechat zaskočit. Když nás to porazí, tak se otřepeme, vstaneme a jdeme dál. Cesta není nic jiného než takovéto padání, vstávání a pokračování. A jenom ti, kteří vydrží až do konce, mají naději. Takže není důvod k jakémukoliv zoufalství, ale také k jakékoliv euforii. Prostě musíme se snažit ze všech sil, a když se budeme dobře snažit, tak se nám bude i nakonec dobře dařit, i když dlouho to ze začátku vypadá, že to naše snažení nenese žádné plody. Nese vždycky, ale nikdy nevíme, jaké překážky v sobě máme, které k tomu, aby se ty plody objevily a projevily, musíme nejdříve odstranit. Proto je očista tak důležitá a spolu s ní její neoddělitelnou částí je bdění nad myslí. Není vůbec jedno, co nás napadne a čemu my věnujeme pozornost. Právě naopak, musíme rozlišovat a začít rozlišovat už ve vědomí – věnovat pokud možno pozornost jenom tomu, co nás přivádí k Bohu, protože to, čemu věnujeme pozornost, to posilujeme. Pokud věnujeme pozornost světu, to je právě lokavičára, o které mluví Ramana Maháriši. Samozřejmě, že se v určité míře musíme světem zabývat, protože se musíme něčím živit – sebe i rodinu a děti, ale pokud to děláme v sebe si vědomém pozorovateli nebo v Já, s myslí, která je pod kontrolou, nezúčastněně, tak to už není lokavičára – to je spíše pozvedání činného života do Božího světla. Takže se teď můžeme soustředit na vyslání naší energie Já před námi do našich domovů, po naší cestě – abychom šťastně dojeli, abychom dobře obstáli v tom životě. Ještě poznámka: když si pouštíme kazetu s pránájámou, tak tam se doslechnete, že prodýchávání spojujeme s mantrou. O tom se nijak zvlášť nemluví, ale když mě vnitřní pránájámu učil můj mistr Jára Kočí, tak mně namaloval celého člověka a pak ho příslušně rozdělil a ke každé části mně napsal nějakou ctnost, která by se v té části měla cvičit. Byla tam láska, naděje, víra a podobně. To je mantra, kterou můžeme cvičit společně s vnitřní pránájámou, to znamená s dýcháním síly, že ji přímo už zabarvujeme nebo nasycujeme láskou, vírou, nadějí a podobně. Nemusíme jenom neutrálně dělat pránájámu, ale můžeme ji dělat pomocí manter víry, lásky a podobně. Takže spolu se silou můžeme nadechovat například lásku a opět ji vydechovat – z nekonečna do nekonečna. Teď to můžeme přímo zkusit. Soustředíme se usilovně v Já nebo v pozorovateli, vezmeme tělo do vědomí, středem toho vědomí bude duchovní Srdce. Z něho budeme dýchat tak, jak jsme se to učili, a nebudeme dýchat jenom vědomí nebo jenom sílu, ale také lásku. Takže budeme nadechovat z vědomí Já jsem jeho lásku a opět ji vydechovat do něj. Ta blaženost Já, o které se mluví, podle mého soudu není nic jiného než blaženost lásky – lásky, která je moudrá, která se vylévá tam, kde je to správné, kde je to potřeba, a nespojuje se s ničím, co není božské, protože pak právě spojení lásky, zejména, když se zabarví sexem, vede k nesvobodě a k rozčarováním a zklamáním. Tak jako máme v sobě vědomí Já jsem a jeho sílu, tak máme v sobě i jeho lásku a záleží jen na nás, jak ji rozvíjíme, jak ji moudře používáme. Není pravda, jak se často říká, že lásce nebo srdci nelze poručit. Samozřejmě, nejde ani o poroučení lásce, ale jde o to, moudře ji žít, moudře ji projevovat. Jestliže máme milovat své nepřátele, je to pravda. Ale nemáme je milovat tak, abychom jednak milovali jejich těla, protože to nejsou oni. To za prvé – máme se snažit v nich, a vůbec ve všem tedy, milovat boží vědomí Já jsem, ale pokud ti lidé jsou zlí, tak to neznamená, že se s nimi musíme objímat. Když víme, že někdo má špatný charakter, tak ho přeci kvůli tomu, že máme všechny milovat, neuděláme pokladníkem v našem podniku. To, že máme milovat, neznamená, že se máme zříkat rozumu, ale na druhé straně se nemůžeme ani zříkat lásky. A to je právě pravá moudrost, kde vědění a láska, touha a vůle táhnou společně. U většiny lidí jsou, hlavně na začátku cesty, touha a vůle spolu v rozporu. Touha by chtěla do světa, kdežto vůle ví, že správné je něco jiného. A když to neumíme sladit, tak se to v nás pere a výsledkem je křehká rovnováha sil, kdy jednou vítězí touha po světě, podruhé vůle po tom správném. Bhaktové, ti zase to mají trochu jinak.